Štěstí neoblafneš

Anotace: Štěstí je nevyzpytatelné a pokusit se ho jakkoli ovlivnit je ztráta času

"Haló počkejte pane Hromku, já už jduu ", zaslechl jsem zoufalé volání odněkud z venku. Právě jsem nastoupil do kabiny výtahu a chystal se odjet do osmého, ale na starého Takáče musím počkat. Je to dědek v letech a mě ta chvíle nezabije.
" Tak z nákupů nebo z práce? ", zeptal se, sotva se dobelhal do kabinky.
"Z obojího" odpověděl jsem stručně, nemaje náladu na jeho všetečné otázky.
"Jste moc hodný, že jste na mě počkal, mám na plotně polívku a spěchám, aby mně to něco nevyvedlo" , stačil ještě říct, než vystoupil.
"Nashledanou, pane Takáči " rozloučil jsem se.
" S pánem bohem a přeji pěkný den " řekl a já mohl pokračovat. Dojel jsem do patra, otevřel dveře výtahu a došel k bytu. Ve chvíli, kdy jsem chtěl odemknout, uslyšel jsem za sebou známý sousedčin hlas:
" pane Hromku, prosím vás, nemohl by jste mi na moment pohlídat děti? Jsem sama doma a potřebuji jít nakoupit, bude to jen chvilka. "
" No dobře, když to nebude dlouho trvat, rád to pro vás udělám, paní Sedláková ", snažil jsem se v rámci dobrých sousedských vztahů vyjít vstříc.
" Hned jsem tu ", řekla. Vzala tašku a zmizela ve výtahu, který ještě neodjel.
Kluci se dívali na televizi a podle mě tam mohly být možná i sami, ale tu chvíli to vydržím.
Vrátila se jak slíbila poměrně brzy.
"Tak jsem na vás pane Hromku slyšela samou chválu. Prý jste pomohl těm ze třetího vyřídit půjčku, kterou jim nechtěl nikdo dát, je to pravda? ".
" No trochu jsem v bance zaintervenoval, nestálo to za řeč ", dělal jsem skromnýho.
" Vy jste zlatej člověk, nikoho tak slušnýho neznám", chválila mě sousedka, zatímco jsem se snažil proklouznout do dveří.
"Tak se mějte a kdyby něco zazvoňte" , udělal jsem ještě naposled gesto a zamířil domů.
"Děkuji, ale myslím, že už nebudu nic potřebovat " rozloučila se a zavřela za sebou dveře.
Doma má první cesta vedla do ledničky. Měl jsem už hlad jako vlk a vzal zavděk jedinou konzervou, která tam byla. Nechutnala nijak skvěle. Možná to bylo tím, že byla dva roky prošlá, ale hlad je hlad.
Jen co jsem dojedl, začal jsem se probírat poštou. Nebylo v ní nic důležitého, jen to, že pokud nezaplatím do týdne splátku na auto, příjdu o něj. Rozčílilo mě to a raději si pustil televizi, abych zaplašil černé chmury.
Po asi deseti minutách sledování zpráv se ozvala z přístroje rána a bylo po dívání.
" No to je dobrý, zítra budu muset zavolat opraváře a nevím, kde na to vezmu", kopl jsem do stolku pod televizí, až jsem dostal strach, že budu muset kupovat nový.
Najednou, jako když střelí, mě něco ukrutně sevřelo břicho. Byla to tak hrozná bolest, že jsem jen sykl. Naštěstí jsem byl blízko toalety, protože další vývoj událostí si ji nutně vyžadoval. Strávil jsem na oné místnosti asi tři hodiny a neodvažoval se vzdálit.
" To ta blbá konzerva, to je pech, že jsem to jedl !" nadával jsem sám sobě.
"Já mám takovou smůlu, je to vůbec možný?", "slušnej jsem, ostatním pomáhám a sám jsem takovej chudák, no jo za dobrotu na žebrotu!"
" Jakže se to říká?, každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán!"
"To je ono , já jsem trestán za své činy, za to, že jsem slušnej! No ale když to platí takhle, musí to platit logicky i opačně. V každém případě by to stálo za vyzkoušení."
"Zítra se zkusím chovat jako většina ostatních, nebo ještě hůř a byl by v tom čert, aby se mě nezačalo dařit ", dal jsem si předsevzetí.
Ráno jsem vstal s velkým očekáváním, nasnídal se, oblékl a vyrazil do práce. Cestou jsem se stavil za sousedkou, abych jí řekl, že příště už jí nikoho hlídat nebudu, protože nemám čas. Koukala na mě jak na blázna, co to znamená a tak jsem raději rychle pokračoval.
Před domem na parkovišti jsem nepozdravil několik sousedů a vynadal starýmu Takáči, protože zbytečně čerpá peníze z důchodových pojištění, přitom mohl už krásně zemřít.
Ani v práci jsem se nechoval slušně.To sice způsobilo, že jsem dostal podmínečný vyhazov za urážku kolegů a pana řaditele, ale na druhou stranu jsem si tím výrazně zlepšil svůj koeficient neslušnosti, jak jsem to sám nazval.
Cestou domů jsem našel na chodníku malé štěně. Prvně jsem ho měl v úmyslu zavést paní Horvátové, ale když jsem si uvědomil, že bych jí tím vlasně pomohl, zavezl jsem je raději na výpadovku z města, kde je větší provoz.
Na žádost Armády spásy o finanční příspěvek jsem reagoval slovy, že kdyby raději něco užitečného dělali a neotravovali slušný lidi.
U domu jsem opět vynadal překvapeným důchodcům a zvláště Zárubové, která mě zavazela na schodech.
V duchu jsem si lebedil jak krásně jsem ten dnešní den zvládl a jak se mně to všechno vrátí. Zatímco jsem takhle uvažoval, zastavil výtah v mém patře. Vystoupil jsem a zhrozil se. Někdo vypáčil dveře od mého bytu a jak jsem záhy zjistil, vybílil ho do posledního kousku nábytku, nechal jen tu polámanou televizi.
"Proboha, spravedlnosti, kde zase jsi?, copak jsem se choval slušně?"