Perný den-2

Anotace: Část druhá závěrečná

Při nakládání zásilek do útrob dodávky jsem začal přemýšlet, jak jí nafouknout, jelikož mi bylo nad slunce jasnější, že všechny balíky prostě do úložního prostoru nenarveme. Měli jsem snahu naložit hlavně ty zásilky, jenž byly na poště už několik dní, a pro něž měl platit slogan: Dnes podáte, zítra dodáme. Pro ně však spíše platil slogan: Před několika dny jste je podali, my je ještě nedodali.
Bylo hodně zajímavé sledovat jednotlivé pošťáky, jak se chovají s výhledem na mnohahodinovou pracovní dobu, jejíž konec se bude pozdních večerních hodin dotýkat. Někteří si zpívali, vykřikovali a nebo vydávali nepopsatelné zvuky. Jiní viditelně rezignovali a neměli sílu se rozčilovat. Našli se i tací, kterým tzv."bouchly saze." Z nich skoro sršely blesky a nebylo radno jim cokoliv ironického říkat. Tu a tam si někteří vybili vztek na čemkoliv, co bylo po ruce. Někdy to odnesla papírová sjetina, balíky, hrneček a jistý pošťák se dokonce vyřádil na nástěnce, co byla přímo před kanceláří vedoucích. Ti v ní seděli zaražený jako ty skoby a ani nedutali. Že opravdu některým tečou extremně nervy bylo vidět na dvou pošťácích, co se na hale servali kvůli razítku. Do toho se halou ozývala pestrá směsice výkřiků, vytí i jiných zvuků, což vytvářelo zvláštní zvukovou kulisu, jenž se nedala k ničemu přirovnat. Zároveň bylo slyšet i takovéhle extremně ironické hlášky:
„Tak dneska ve tři na poště!"
„Hlavně doručujte poctivě!"
„Přesčasy nám pošta určitě zaplatí!"
Poštovní vůz, jenž jsem nakládali, začal postupně klesat pod tíhou zásilek, jimiž byl totálně napěchovaný od začátku do konce úložního prostoru až po střechu. Vůbec jsem si nedokázal představit, jak budeme jednotlivé balíky při doručování vytahovat a hledat je. A protože jsem chtěl odvést v ten den co nejvíce zásilek, tak jsem rozměrově menší balíky začal dávat do kabiny, pod sedačky, za ně i na podlahu před ně. Kontroloři z ředitelství by asi měli problémy tohle vydýchat, kdyby to viděli.
„Chtělo by to ještě přívěs," zkonstatoval kolega.
„Ale ten pošta nevede. Tak tu holt spousta zásilek zůstane na zejtra. Většinu balíků jsme ale naložili," mínil jsem.
Zanedlouho se objevili vedoucí, kteří si kupodivu dodali odvahu vstoupit na halu. Jejich plíživá chůze a ztuhlé výrazy obličejů naznačovaly, jakou mají náladu. Záhy se někteří pošťáci rozkřikli a vedoucí brzo zapadli do své kanceláře, jak vojáci do krytu.
Za čas jsme vyjeli doručovat se skoro ve švech praskajícím poštovním vozem, s vědomím, že přijedeme za tmy. Doručování v ten den se dalo označit jediným slovem-šílené. Adresáti nám mnohdy oprávněně vynadali, že ta zásilka, co jim neseme, měla být už u nich před několika dny. Padla i velmi ostrá slova na adresu pošty a skoro všichni se dušovali, že si budou stěžovat. Hledání některých balíků ve vnitřku dodávky se někdy dalo přirovnat k hledání jehly v kupce sena. V našem případě zásilky v hromadě balíků všech tvarů a velikostí. A tak hodiny ubíhaly a ubíhaly, přičemž jsem porušili snad všechny platné předpisy o doručování. A mezitím se kvapem počal blížit večer. A pro nás platilo-Slunce se k obzorů sklání, pošťáci na adresáty zvoní. Tudíž pro nás zanedlouho nastalo večerní doručování na ulicích osvětlených pouličními lampami. Kolony aut naznačovaly, že mnoho lidí jede z práce domů, což pro nás bylo v tu chvíli scifi.
Na poštu, na níž se ukládaly nedoručené zásilky, jsme dorazili hodinu před jejím uzavřením. Asi za to mohlo trojciferné číslo námi uložených balíků, které způsobilo na oné poště velký poprask. A tak jsme zažili i večerní křik, jenž se však s tím raním křikem nedal srovnávat.
Na poštu, z níž jsme vyjeli doručovat, jsme přijeli v tu dobu, kdy v televizi běžely poslední večerní zprávy. I na ní bylo dost rušno. Někteří pošťáci měli kupodivu ještě sílu nadávat i kopat do balíků. Nějak nám bylo všechno už jedno a já jsem dokonce uvažoval, že si najdu na poště klidný kout a přespím na ní.
Má cesta domu byla ve znamení polospánku, při němž jsem pravidelně dopadal hlavou na sedačku před sebou. A v jednu chvíli mi neunikla ta skutečnost, že ležím na podlaze autobusu. Po překročení prahu se mi podlomily nohy a já jsem klesl na koberec opírajíce se zády o dveře. V hlavě mi hučelo, v žaludku kručelo a já jsem připitoměle koukal do tmavého bytu. Vůbec nechápu, kde se to ve mně vzalo, ale najednou jsem vztekle mlátil poštovní bundou o koberec, dupal jsem po ní, sprostě jsem nadával, načež mi na ní podjely nohy a já jsem sebou švihnul na koberec. A tímhle skončil onen perný den.