To je zas den
To je zas den
To ráno jsem se probudil s pěknou bolestí hlavy. Mobil řval jak na lesy a prosil abych ho zvednul. Podívám se na displej a hlava mi poskočila ještě víc. Volal Tomáš, kolega s práce, bylo mi jasný jaká je situace. Zaspal jsem. Nechtěl jsem, ale zvednul jsem mu to. Vůbec toho kokota hodného neposlouchám a jen říkám, že jsem už na cestě. Otočím se a koukám na tu nádhernou osobu co vedle mě tak klidně spí. Vůbec neví co se děje, jen klidně a nerušeně spí. Přiblížim se k ní a políbim ji. Nikam se mi nechce, ale vím že musím, protože dělám v naprosto debilním podniku, kde jsou na mě závislí. No trochu přeháním, ale nasral bych je svou absencí. Pomalu se zvedám a jdu se aspoň trochu opláchnout. Pohled do zrcadla mě na chvilku zarazí, protože je to opět síla. Krvavý oči a rozpraskaný rty. Asi každýmu bude jasný, co jsem měl včera k večeři a pořád si chodil pro nášu. Po opravdu základní hygieně se hrabu Michaele v kabelce a hledám žvejku.
Do práce dorážím asi s půl hodinovým zpožděním. Rychle se převlékám do kuchařského a mašíruju do kuchyně, kde už čeká pan kolega s nějakou krásně debilní hláškou. Sotva všechny pozdravim a ignoruju kecy typu. “ jak pak jsme se vyspali” nebo “ ty zas vypadáš”. no po pravdě je to lepší než když vypráví kde všude se jeho malá dcerka boblila, jak mu zechcala postel i s nim nebo jak má průjem. To se musim opravdu držet.
Beru svoje papíry kde mám napsanou denní práci a jdu do výtahu abych sjel do sklepení pro suroviny. Ve výtahu se mi trochu klepe žaludek, ale udržím to. Do skladu za mnou přichází pan kolega a pokračuje ve svém kázání typu “za poslední 3 měsíce jsi přišel podruhý s kocovinou do práce. měl by jsi se sebou něco dělat. Posloucháš mě?” poslouchám ho tak sotva napůl, neodpovídám a pokračuju výtahem zpět. Sypu mouku do kotle a vtom se v kuchyni oběvuje další kokot. Náš pan vedoucí. Trochu magor, arogantní idiot a falešně debilní člověk. Raději se jdu projít, protože ho opravdu nechci potkat nebo se mu svým alkoholově krvavým zrakem podívat do očí. Valim si to chodbou s dobrým pocitem, když v tom vrazim do největší krávy na zemi, aneb velitelka Dáša. Jediný zaměstnanec našeho ústavu, který bezmezně leze do zadku panu vedoucímu. Hraje si proto na velkou a velmi důležitou paní. V hlavě má nasráno a na hlavě ůčes alá přilba 60 léta. Bože to ne, to je jak v blbým snu. Snažim se jí vyhnout, ale vona se mě začne na něco ptát. Mluvim jen velice stručně, aby na mě nepoznala zbytky ožralosti. Při první příležitosti ukončuju rozhovor vo hovnech a jdu raději zpátky do kuchyně.
Po pár hodinách roboty se můj stav pomalu vrací do normálu a já si začínám uvědomovat průběh včerejší malé kalby. Jako vždy, i ta včerejší byla neplánovaná a spontánní. Dalo by se říct až náhodná. Začala malou vycházkou po městě s Michaelou a skončily jsme, jako obvykle, v nejbližší hospodě. Kecáme a smějeme se všemu co chodí i nechodí kolem nás, smějeme se minulosti i přítomnosti, smějeme se našim kecům i trapasům. Po pár pivkách, ale přišel okamžik, který prostě do mého pohodového života nějak nepatřil. Michaela mi oznámila, že se rozhodla odcestovat pracovně do ciziny. U ní rozhodnout se, znamenalo že má už koupenou letenku a vyřízené formality. Občas mě varovala, že to jednou udělá, a chtěla abych jel taky, ale já ji v tomhle moc neposlouchal a nevěřil jsem že to udělá. Říkala že i přesto jak mě moc miluje a je jí se mnou dobře, tak ve svém životě má pořád pocit prázdnoty. Ta prázdnota byla v její hlavě. Občas trpěla slabými depresemi. Ona moc milovala svoji mamku, ale když jí bylo kolem patnácti, tak mamka náhle zemřela. Ta to rána ji poznamenala a následky jsem u ní pozoroval i teď ve 23 letech. To je totiž ta její prázdnota. Někdy, když o ní mluvila, začaly jí po tváři klouzat malé slzy a nemohla je zastavit. Bylo mi jí vždycky líto. Říkala, že by mě měla její mamka asi moc ráda.
Nějak jsem se nemohl s tím faktem, že mě tato nádherná bytost chce opustit, jen proto aby hledala něco, co už je navždy ztraceno, nemohl smířit. Seděli jsme mlčky dál a já pokračoval ve svém maratonu pití. Michala se snažila mi to nějak vysvětlit, utvrdit mě, že chyba není na mojí straně, ale že chyba je ona celá. Ten pohodový smích a věčně dobrá nálada opustila naše dvě připitý duše. Byla pryč a na moje nově vzniklý prázdný místo nastoupila zlost a hněv.
“debile, tak podáš mi tu sůl? Debile?” aha, to je asi na mě. Nevím jak dlouho jsem se zasek a přemítal o včerejšku. Čůrákovi podávám mlčky sůl a snažim se makat dál. Jak robot nandávám na talíře objednaná jídla a trapně koketuju s učnicemi co si proto chodí. Kolega se mě ptá, zda je všechno v pořádku, jestli si nechci třeba promluvit a další podobný kraviny. Odmítám s ním o tom mluvit. On žije trochu jiný život než já. Takovej dvou rodinek. Žije ve velkým baráku s rodiči a babičkou. Navíc s manželkou a dcerou. Asi mi trochu závidí volnost a skoro nulový starosti. Já mu nezávidím nic.
Ani nevím na kolikátém pivku jsem včera skončil, ani jakej mám po tom vítr v peněžence. Jen vím, že cesta z hospody domů neproběhla už jako jindy, propleteni rukama a navzájem pletenejma nohama. Ani nebyl slyšet bláznivej smích, kterej se linul poloprázdnými ulicemi. Tiše jsme se ploužily domů, každej se svejma myšlenkama o tom co bude dál. můj mozek nedokázal vstřebat představu samoty a opuštěnosti. Jen mi říkal, že jsem na tý holce docela dost závislej. Navzájem jsme si dodávali odvahu a sílu čelit tomuhle divnýmu světu. Co bude kurva dál, ale říct neuměl. Jen mi říkal abych ji jednu fláknul, že si to ta svině zaslouží, ale to zase moje srdce nedovolí. i když mě hněv, přikrmený silnou dávkou chlastu, ovládal pořád víc a víc, nedokázal bych jí nějak ublížit.
Těsně před koncem pracovního dne, si mě zavolal pan magor šéf. odvedl jsi mě do své malé kanceláře a povídá něco ve stylu špatná kvalita mých výrobků a že mu už dneska volali čtyři lidi co si stěžovali. čtyři, to je jeho oblíbená číslovka. Nevolal mu vůbec nikdo, jen mu dneska prostě nechutnal oběd. Slibuju nápravu a odcházím. Měl jsem mu snad říct, že jsem rád jak jsem dneska uvařil, protože jsem se do těch jídel nepoblil? převlíkám se a chystám se domů.
Do práce dorážím asi s půl hodinovým zpožděním. Rychle se převlékám do kuchařského a mašíruju do kuchyně, kde už čeká pan kolega s nějakou krásně debilní hláškou. Sotva všechny pozdravim a ignoruju kecy typu. “ jak pak jsme se vyspali” nebo “ ty zas vypadáš”. no po pravdě je to lepší než když vypráví kde všude se jeho malá dcerka boblila, jak mu zechcala postel i s nim nebo jak má průjem. To se musim opravdu držet.
Beru svoje papíry kde mám napsanou denní práci a jdu do výtahu abych sjel do sklepení pro suroviny. Ve výtahu se mi trochu klepe žaludek, ale udržím to. Do skladu za mnou přichází pan kolega a pokračuje ve svém kázání typu “za poslední 3 měsíce jsi přišel podruhý s kocovinou do práce. měl by jsi se sebou něco dělat. Posloucháš mě?” poslouchám ho tak sotva napůl, neodpovídám a pokračuju výtahem zpět. Sypu mouku do kotle a vtom se v kuchyni oběvuje další kokot. Náš pan vedoucí. Trochu magor, arogantní idiot a falešně debilní člověk. Raději se jdu projít, protože ho opravdu nechci potkat nebo se mu svým alkoholově krvavým zrakem podívat do očí. Valim si to chodbou s dobrým pocitem, když v tom vrazim do největší krávy na zemi, aneb velitelka Dáša. Jediný zaměstnanec našeho ústavu, který bezmezně leze do zadku panu vedoucímu. Hraje si proto na velkou a velmi důležitou paní. V hlavě má nasráno a na hlavě ůčes alá přilba 60 léta. Bože to ne, to je jak v blbým snu. Snažim se jí vyhnout, ale vona se mě začne na něco ptát. Mluvim jen velice stručně, aby na mě nepoznala zbytky ožralosti. Při první příležitosti ukončuju rozhovor vo hovnech a jdu raději zpátky do kuchyně.
Po pár hodinách roboty se můj stav pomalu vrací do normálu a já si začínám uvědomovat průběh včerejší malé kalby. Jako vždy, i ta včerejší byla neplánovaná a spontánní. Dalo by se říct až náhodná. Začala malou vycházkou po městě s Michaelou a skončily jsme, jako obvykle, v nejbližší hospodě. Kecáme a smějeme se všemu co chodí i nechodí kolem nás, smějeme se minulosti i přítomnosti, smějeme se našim kecům i trapasům. Po pár pivkách, ale přišel okamžik, který prostě do mého pohodového života nějak nepatřil. Michaela mi oznámila, že se rozhodla odcestovat pracovně do ciziny. U ní rozhodnout se, znamenalo že má už koupenou letenku a vyřízené formality. Občas mě varovala, že to jednou udělá, a chtěla abych jel taky, ale já ji v tomhle moc neposlouchal a nevěřil jsem že to udělá. Říkala že i přesto jak mě moc miluje a je jí se mnou dobře, tak ve svém životě má pořád pocit prázdnoty. Ta prázdnota byla v její hlavě. Občas trpěla slabými depresemi. Ona moc milovala svoji mamku, ale když jí bylo kolem patnácti, tak mamka náhle zemřela. Ta to rána ji poznamenala a následky jsem u ní pozoroval i teď ve 23 letech. To je totiž ta její prázdnota. Někdy, když o ní mluvila, začaly jí po tváři klouzat malé slzy a nemohla je zastavit. Bylo mi jí vždycky líto. Říkala, že by mě měla její mamka asi moc ráda.
Nějak jsem se nemohl s tím faktem, že mě tato nádherná bytost chce opustit, jen proto aby hledala něco, co už je navždy ztraceno, nemohl smířit. Seděli jsme mlčky dál a já pokračoval ve svém maratonu pití. Michala se snažila mi to nějak vysvětlit, utvrdit mě, že chyba není na mojí straně, ale že chyba je ona celá. Ten pohodový smích a věčně dobrá nálada opustila naše dvě připitý duše. Byla pryč a na moje nově vzniklý prázdný místo nastoupila zlost a hněv.
“debile, tak podáš mi tu sůl? Debile?” aha, to je asi na mě. Nevím jak dlouho jsem se zasek a přemítal o včerejšku. Čůrákovi podávám mlčky sůl a snažim se makat dál. Jak robot nandávám na talíře objednaná jídla a trapně koketuju s učnicemi co si proto chodí. Kolega se mě ptá, zda je všechno v pořádku, jestli si nechci třeba promluvit a další podobný kraviny. Odmítám s ním o tom mluvit. On žije trochu jiný život než já. Takovej dvou rodinek. Žije ve velkým baráku s rodiči a babičkou. Navíc s manželkou a dcerou. Asi mi trochu závidí volnost a skoro nulový starosti. Já mu nezávidím nic.
Ani nevím na kolikátém pivku jsem včera skončil, ani jakej mám po tom vítr v peněžence. Jen vím, že cesta z hospody domů neproběhla už jako jindy, propleteni rukama a navzájem pletenejma nohama. Ani nebyl slyšet bláznivej smích, kterej se linul poloprázdnými ulicemi. Tiše jsme se ploužily domů, každej se svejma myšlenkama o tom co bude dál. můj mozek nedokázal vstřebat představu samoty a opuštěnosti. Jen mi říkal, že jsem na tý holce docela dost závislej. Navzájem jsme si dodávali odvahu a sílu čelit tomuhle divnýmu světu. Co bude kurva dál, ale říct neuměl. Jen mi říkal abych ji jednu fláknul, že si to ta svině zaslouží, ale to zase moje srdce nedovolí. i když mě hněv, přikrmený silnou dávkou chlastu, ovládal pořád víc a víc, nedokázal bych jí nějak ublížit.
Těsně před koncem pracovního dne, si mě zavolal pan magor šéf. odvedl jsi mě do své malé kanceláře a povídá něco ve stylu špatná kvalita mých výrobků a že mu už dneska volali čtyři lidi co si stěžovali. čtyři, to je jeho oblíbená číslovka. Nevolal mu vůbec nikdo, jen mu dneska prostě nechutnal oběd. Slibuju nápravu a odcházím. Měl jsem mu snad říct, že jsem rád jak jsem dneska uvařil, protože jsem se do těch jídel nepoblil? převlíkám se a chystám se domů.
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
Tisk