Závislost

Anotace: Každý je na něčem závislý...ale některé závislosti jsou nebezpečnější než jiné. Tohle je příběh o uvolnění, štěstí a zdánlivém pocitu svobody když nás závislost stahuje dolů. Psala jsem to od půlnoci do dvou tak mi prosím odpusťte nějaké ty chyby:-)

Memories, sharp as daggers
Pierce into the flesh of today
Suicide of love took away all that matters
And buried the remains in an unmarked grave in your heart

With the venomous kiss you gave me
I'm killing loneliness (Killing loneliness)
With the warmth of your arms you saved me,
Oh, I'm killing loneliness with you
I'm killing loneliness that turned my heart into a tomb
I'm killing loneliness

HIM-Killing loneliness

,,Čau, Katrin! Poslyš, my s Lindou budeme oslavovat Lindiny patnáctiny a napadlo nás, jestli bys taky nepřišla…“
,,Jasně a kdy!?“ Vyhrknu do telefonu.
,,Zejtra ve dvě. Sejdem se u nás a pak půjdem domů k tátovi. Užijem si dámskou jízdu!!“Vyhrkla Sylva a já nadšeně souhlasila. Jen my tři, brambůrky, telka…užijem si príma den. A já konečně možná zapomenu na NI. Pořád se mi hlavou honila ta myšlenka. Kde asi je? Myslí na mě? Odpustí mi někdy? Měla jsem na mysli jednu holku. Dřív jsme bývaly kámošky, ale já se do ní zamilovala a když jsem jí to řekla, naštvala se a přestala se mnou mluvit. Bolí mě to, protože ji pořád strašně miluju. Právě začaly prázky a ona mi strašně chybí. Je to jako závislost. Nemůžu se zbavit myšlenky na ní, ať dělám cokoliv. Snažím se hrát na piáno, ale nemůžu. Pletou se mi noty. Myslím na její oči, na její úsměv, na její vůni… Zdá se mi o ní. Každou noc. Tedy, pokud zrovna usnu, protože poslední dobou moc nespím. Někdy jen tak ležím na posteli, dívám se na její fotku, na kterou mi napsala srdečné věnování, poslouchám When you´re gone a brečím. Ráno jdu na počítač a pracuju na mých webových stránkách, ale vůbec mi to nepomáhá. Místo html kódů píšu její jméno. Všude vidím její tvář… A pak se odlepím od počítače a zavřu se v pokoji, poslouchám When you´re gone…a tak pořád dokola. Už bych se dávno sebrala a šla za ní, kdyby nebyla na táboře. Ale dneska jsem neudělala to, co obvykle. Ikdyž jsem měla. Místo toho jsem šla k předmětu, který mě už dlouho lákal…k žiletce. Naposledy jsem ji použila asi před třemi týdny a slíbila jsem si, že už to nikdy neudělám, ale neodolala jsem. Vzala jsem ten třpytivý předmět a vyryla si její iniciály na zápěstí levé ruky. HH-Jakoby se mi ty iniciály vysmívaly! Neudržela jsem a řízla jsem se znovu-a znovu, dokud se po zemi nerozlila kaluž krve. Pak jsem upustila žiletku, klesla na kolena a začala brečet. Co jsem to zas udělala?! Už jsem z toho byla skoro venku a teď tohle! Ale nedokázala jsem se ovládnout, fakt ne! Chvíli jsem brečela, pak jsem uklidila krev a lehla si do postele. Ruka mě pálila jako čert, že jsem nemohla spát. Ale stejně bych neusnula. Tak jsem jen tak hleděla do stropu a myslela na NI…Co by asi řekla, kdyby věděla, že se řežu? Záleží jí vůbec ještě na mě? Ne! Určitě ne! Nenávidí mě! A můžu si za to sama! Jsem odporná!
Kupodivu jsem na pár hodin usnula, ale brzy mě probudily sluneční paprsky probleskující do pokoje skrz záclony. Můžu spát jen v úplné tmě, jinak neusnu. Takže to mám zařízené tak, že vždy jdu spát až po západu slunce, ať je jakkoliv dlouho. A vstávám s prvními vycházejícími paprsky. V létě toho tudíž moc nenaspím, ale já mám stejně jiné starosti, než spánek. Rychle vklouznu do nového oblečení a na ruce si nandám návleky, aby to naši neviděli. Nasnídám se a pak si jdu číst. U knížek alespoň trochu zapomínám na okolní realitu. Mám ráda, když nemusím žít svůj život, ale můžu prožívat život někoho jiného. Alespoň se pořád necítím tak hrozně. V půl druhé už se připravuji na cestu k Silvě. Bydlí jen kousek odtud, takže tam jsem teď. Vezmu si na sebe své oblíbené šaty, do kabelky přibalím jako dárek pro Lindu malý bloček, který se mi zdál moc kýčovitý, a vyrážím. Celou dobu, co tam jdu, přemýšlím o žiletce. O tom, co jsem včera udělala a jak to bylo hloupé. Ještě teď mě ta ruka pod návlekem pálí. A v tomhle vedru to nebude žádná sranda… Hned jak ale před sebou uvidím Sylvu, nasadím nahraný úsměv. Usmívá se na mě zpod masařkovitých slunečních brýlí a po své pravé ruce vede Lindu, která je oproti nám tak malá a drobounká, že by jí rozhodně nikdo nehádal patnáct let.
,,Čauky oslavenče-dlouho jsme se neviděly.“Zazubím se na Lindu a změřím si celou dvojici od hlavy až k patě. Sylva s Lindou vypadají společně jako žirafa a myš. Sylva je obyčejně dost dlouhá, ale na svých střevících s klínkem má ještě o pár centimetrů víc, což rozdíl mezi nimi dvěmi ještě znásobuje. Linda je totiž o dvě hlavy menší a má na sobě žabky. Opravdu se musím ovládat, abych nevyprskla smíchy!
,,Ahoj, Katrin!“Usměje se Linda, zářící jako sluníčko.
,,Tak holky, půjdem ještě na chvilinku ke mně, mám tam igelitky s jídlem a pitim-a taky jsem dostala hlad!“Řekne Sylva a pohladí si ploché bříško. Na to, jak je hubená, mám docela slušnou spotřebu. Vevnitř bytu, kde bydlí Sylva s mámou a bráchou je strašně těsno a nepořádek.
,,Toho si nevšímej…“Pronese Linda omluvně, když vidí, jak si to tam prohlížím, jako kdyby to bylo její. Jen se ušklíbnu a nic neřeknu, přestože minule tu byl „nepořádek“ mnohem větší. Nábytek postrkaný všude možně, postel převrácená, všude hadry…oproti mému pokojíku úplná sodoma gomora. A to mi mamka pořád cpe do hlavy, abych si tam uklízela, když pozvu domů Sylvu, abych nedělala ostudu…Chtěla bych vidět, co by řekla po tomhle…
Vejdeme do kuchyně, kde už Sylva něco kuchtí a po svém způsobu se nad tím pořádně rozčiluje.
,,Hernajz! Tys tam ty vejce mázla i se skořápkami, ne?!“ Říká a vytahuje z jakési kašovité hmoty bílé skořápky od vajec.
,,Co to je?!“Pronesu a hned si musím zacpat nos, jak to smrdí.
,,Ále…jen jsme se snažily něco uvařit, než příjdeš. Rozbíjela jsem Sylvě vajíčka…“
,,Rozbíjela! Mohlas je do toho rovnou přimíchat celý a rozdrtit kvedlačkou v hrnci-výsledek by byl stejnej!“Rozčiluje se Sylva a vytahuje ven jednu skořápku za druhou.
,,Ale ty toho naděláš kvůli pár vejcům…“Konejší ji Linda a zvedá se, aby jí pomohla. ,,Vždyť jsi to připálila! Copak necítíš, jak to smrdí?!“ Křičí Linda a rychle sundává plech s kašovitou hmotou ze sporáku. Párkrát ho zamíchá a pak s výrazem odporu podává zpět Sylvě.
,,Tohle bych nedala ani psovi…“
,,Mě to chutná!“Odporuje Sylva poté, co do kaše namočila prst a lízla si. Pak si nandává trochu kaše na talíř, sedne si ke stolku a se zálibou jí.
,,Poslyšte-kolik jste do toho vlastně daly vajec?“ Zeptám se, čelíc útokům vaječných skořápek, které Sylva vyklusává ven.
,,Deset! Ta nenažrankyně jich tam dává deset!“ Odfrkla si Linda.
,,No co-potřebuju živiny stejně jako vy! A možná že ještě víc, když sem vyšší!“Protestuje Sylva a z pusy jí vypadávají skořápky. Po chvilce to přecijen sní, zavelí k odchodu a já jsem ráda, že se konečně dostanu na čerstvý vzduch.
Sylva si bere tašku s jídlem a Linda tu pitím. Ta není moc těžká, jsou tam jen dvě Limči, a navíc ještě poloprázdný. I tak ale po pár metrech od baráku Linda nadává, že to neunese. Je strašně drobná. Vzpomínám si, že když byla asi ve čtvrté třídě, spolužáci jí v jídelně nosili tácy, protože je neunesla. A dodneška se to asi moc nezlepšilo.
,,Tyjo tak já to vemu!“Říkám a beru si od ní lehoučkou tašku s pitím. ,,To je ale tíha!! Panebože!! Mě snad uletí ruka!!“Vtipkuju a Sylva se tomu směje, ale Linda jen trucovitě špulí ústa.
,,Nemůžu za to, že sem malá!“
,,To my víme!“Řehtá se Sylva a smířlivě poklepá Lindě na rameno.
Ani ne po pěti minutách se ale Linda dožaduje znovu tašky. Prý se takhle cítí neužitečná. Ale já sem neoblomná.
,,Nedám!! Pak budeš zase nadávat!!“ Odsekávám jí a odtahuju tašku od jejích drobných ručiček, které se po ní už už natahují. Linda ale nepřestává škemrat.
,,Tak tady máš, ať jsi spokojená-„Řekne Sylva a podá Lindě tašku s občerstvením. Ta ji vděčně přijímá, jako kdyby to byl svatý grál. Po chvilce přicházíme k videopůjčovně a holky se začnou chovat divně. Řeknou mi, ať na ně počkám venku a já nevidím důvod, proč je neposlechnout. Takže zajdou dovnitř a po chvilce vychází. Je mi sice divný, co tam asi dělaly, ale rychle na to zapomínám a mávnu nad tím rukou.
Přecházíme přes kamenitou cestu. Sylva přes ní hopsá jako kamzík, ale Linda s námi sotva drží krok a každou chvilku zakopává.
,,Pozor na ty brambůrky, ať nejsou na sračky!“Směje se Sylva, ale za chvíli si radši tu tašku od Lindy vynutí, aby ty brambůrky opravdu nebyly na sračky. ,,Ponesu to teď já. Přece je pak nebudem jíst lžičkou, ne?“Zavtipkuje Sylva a všechny se tomu zasmějeme. Cesta k bytu Sylvina otce je docela dlouhá a vede přes staveniště. Když zrovna jdeme jednou opuštěnou uličkou, Linda se trochu začervená a pronese:,,Hm, víš…My ti chcem se Sylvou něco říct…“A hned na to se rozesměje. ,,Je to taková blbost…“Pohlédne na Sylvu, ale ta se k řeči nemá. Tak ji trochu popošťouchne.
,,Ehm no víš…My…kouříme. Proto jsme byly v tý videopůjčovně. Koupit si cigára. Je tam ženská, co nám je prodává.“Přizná se Sylva a pro mě to je šok. Linda je strašně malá ikdyž jí je patnáct-představa jí s cigárem v ruce je prostě dost směšná a možná i trochu děsivá. A Sylva? Nedávno mi tvrdila, že kouření je hnus a že by to zakázala! A přitom sama hulí! Lhářka! Cítím se podrazená a rozčílená, ale moje klidná povaha mi nedovolí nějak výrazněji reagovat.
,,Nevadí ti to?“Zeptá se Linda velmi klidně, s úsměvem na tváři.
,,Ne, je to vaše věc-ale zničíte si plíce, děvenky.“Říkám a už nic víc k tomu nedodávám.
,,Hm, já s tim stejně jednou seknu…“Říká Sylva s nepřítomným výrazem, jakoby se mi za něco omlouvala. V tu chvíli ale mám takový pocit, že do očí by mi to neřekla.

Byt Sylvina otce je úplně jiný než ten, ve kterém Sylva bydlí. Je mnohem větší…a taky uklizenější. Ale to je tím, že se tu nikdo moc nezdržuje. Její táta je pořád na cestách, sotva se staví, aby ji pozdravil. Její rodiče se už dávno rozvedli a děti byly svěřeny matce, ale s otcem kontakt udržuje pořád. Ikdyž většinou na něj jen nadává, že platí malý výživný a nechá je žít v tom kutlochu, zatímco si tu vydržuje prázdnej bejvák, kterej je dvakrát tak větší. Aby ho ale kdykoliv používala na své zábavy, to jí klidně dovolí…tedy spíš o tom neví.
Sylva se hned usadila v kuchyni, vysypala do mísy slané brambůrky nalila nám limonádu. Pak ale vyndala z tašky ještě něco.
,,Červený víno…španělský! Sice nic moc ale bude nám stačit. A pivo-dá si někdo?“Tak nejenže kouří, ona i pije! Samozřejmě mě to překvapilo, ale jsou to přecijen narozeniny… Jenže vtom Linda vyskočila a popadla flašku s pivem.
,,Dneska se chci ožrat jak prase!!!“Pronesla s šíleným výrazem v obličeji, až mě zamrazilo. A svůj slib do puntíku splnila. Když jsme hrály scrabble, už ležela na koberci a smála se jak šílenec. Flaška piva byla skoro prázdná a k tomu ještě připočtěme to víno, kterého vypila nejmíň jednu sklenici… Usoudily jsme se Sylvou, že je príma čas zahrát si vadí nevadí. Dávaly jsme Lindě otázky přímo na tělo a ona na všechny s ochotou (mezi výbuchy smíchu) odpovídala. Když už nám otázky došly (a dosytnosti jsme se vynasmály), Sylva zvedla Lindu z podlahy.
,,Tak dost! Přestaň pít, musíš se vrátit domů v alespoň trochu slušnym stavu!“Řekla rozhodně. ,,Vaši nesmí poznat, že jsi opilá, nebo mě zabijou.“
,,Jasně.“Řekla Linda tím nejopilejším hlasem, jaký dokázala vyloudit.
,,Dáš si cígo?“Zeptala se Sylva a pohodila hlavou směrem ke krabičce cigaret, která celou tu dobu ležela na stole. Dobře jsem viděla, jak k ní Sylva bloudí pohledem, kdykoliv si myslí, že se nedívám. Je na tom určitě závislá. Sylva s Lidnou šly na balkón a já se odploužila za nimi. Opilá Linda mi několikrát vnucovala cigáro, ale já nechtěla. Sylva ji dokonce i párkrát okřikla, ať toho nechá, ale Linda pořád pokoušela mou trpělivost. Říkala, že napoprvé se taky bála, ale pak to bylo ok, ale já stejně trvala na svém. Nepotřebovala jsem nic zkoušet, když už jsem viděla, jak mé dvě kamarádky dopadly. Nakonec vykouřily těch cigaret každá nejmíň pět. Kouřily i vevnitř, protože po venku chodilo dost dělníků a ony nechtěly, aby je někdo viděl. Takže za chvilku už byla místnost celá začouzená. Sylva s Lindou byly v příjemném opojení, ale mě bylo špatně. Odběhla jsem na chvilku na záchod a tam si odhrnula návlek. Ty jizvy byly ještě dost vidět. Úplně mi svítily na zápěstí a vysmívaly se mi. Rychle jsem návlek strhla zpátky, možná až moc zuřivě, protože mě přitom bodla tak ostrá bolest, až jsem zakvílela. Rychle jsem vykoukla ze záchoda, ale holky mě naštěstí neuslyšely. Nemohly mě slyšet. Pouštěly si písničky na mobilu a nahlas u toho zpívaly. Slyšela jsem taky Sylvu, jak řve na Lindu, že sype popel s cigarety po koberci a že to po ní nehodlá uklízet. Oddechla jsem si. Trochu jsem nad tím zapřemýšlela. Ony měly svojí závislost-cigarety. A já svou-žiletku. A všechny jsme si kazily život. Proč? bylo nám snad díky tomu nějak líp? Ne. Kdykoliv si Sylva s Lindou daly cigaretu, cítily se uklidněně a dobře a chovaly se také tak. Kdykoliv se ostří žiletky zabořilo do mé paže, také jsem cítila úlevu jako ony, když vdechovaly kouř. Ale ničilo nám to zdraví. Jediným rozdílem mezi žiletkou a cigaretami bylo, že cigarety nezanechávaly tak jasné stopy. Ale to bylo vše. Obojí znamenalo jen jedno-cestu níž a níž. Naše závislost nás stahovala dál a dál. Teď byly holky strašně free a cool a happy, ale co pak v padesáti, když budou mít zničené plíce? Budou se pořád cítit tak svobodné? A co já. Žiletka mi na chvíli pomáhá od bolesti, ale když se podívám na mou zjizvenou ruku, polije mě hnus. A přesto to dělám dál. Je to závislost.
Ten večer jsem se rozloučila s holkami. Vyparáděnými a v náladičce. Jakmile jsem přišla domů, nastříkala jsem na sebe spoustu voňavky, aby ze mě máma nevycítila cigarety. Lehla jsem si do postele a pod peřinou si rukou přejížděla po jizvách. Ne, nemůžu dělat, že se to nestalo. Ty jizvy tam pořád jsou a pořád pálí… Řítíme se střemhlav dolů. Všechny.