Pro tebe

Anotace: pro tebe, i když vím, že tohle nikdy číst nebudeš... opět píši své pocity o tolik známém tématu jménem láska v kombinaci se zklamáním... se slzami v očích se píše nejlépe, ale nejbolestivěji

Když vcházím do pokoje, cítím všude tvůj parfém. Hlavou mi problesknou myšlenky, vzpomínky na tebe, na tvůj hlas, tvé dotyky. A náhle se mi do očí derou slzy. Proč? Proč je štěstí tak pomíjivá věc? Upadla jsem do temnoty a ty jsi byl první, kdo mi podal pomocnou ruku, já se ji chytla, ale tys mě záhy pustil.

Ty první dny, kdy jsem čekala, až tě budu moct spatřit, byly jako bych ani nežila. Mé tělo chodilo po domě, bloumalo, kde se dalo, ale v hlavě jsem měla jen myšlenku. Myšlenku na tebe. Těžko říct, čím jsi mě okouzlil. Ten den, kdy mi bylo dopřáno tě spatřit, jsem byla plna optimismu a pak, když jsem tě spatřila, oněměla jsem. Vůbec jsem nemohla pochopit, že kluk jako ty jde na rande s někým tak obyčejným, jako jsem já. Byla jsem malinká, ne tělesně, ale duševně. Tajil se mi dech nad tvým úsměvem, tvou snahou přimět mě o něčem povídat. A pak když jsi souhlasil, že pojedeš se mnou domů, srdíčko se mi rozbušilo jako nikdy před tím.

Já a ty. V autobuse. U nás doma. Krásný večer při víně, mazlení, polibcích. Co víc stačí ke štěstí? Ale se setměním se mi dušička rozklepala. Najednou začaly přicházet vzpomínky, vzpomínky, které dlouho ležely v mém nitru a já se na ně snažila zapomenout. Ale všichni ví, že to nejde. Plakala jsem a tys mě utěšoval. Povídali jsme si do svítání a ty jsi pak usnul. Jako to nejkrásnější miminko a já se na tebe nemohla vynadívat. Když jsi se před obědem vzbudil, slušelo ti to mnohem víc. A potom… Naše milování. Bylo to tak… Tak silné a úžasné. Jako bychom se znali věky. Bylo to přesně jako z romantických filmů… Já, ty, kolem nás poházené oblečení a potom dlouhá koupel… Byl to pocit něčeho tak nádherného, který však brzy vyprchal. Leželi jsme unaveni vedle sebe a já čekala na ta dvě kouzelná slovíčka: „Miluju tě…“. Ale marně. I když jsem věděla, že mě chceš poznávat a nechceš spěchat do vztahu, stejně jsem doufala, ale ono nic.

Když slyším svoje srdíčko bít, vím, že buší pro tebe. Ale tiše. Pomalu umírá. Bolestí. Bije jako by pro nikoho. Bez odezvy. Proč jen láska tolik bolí? Když jsem s tebou, je mi nádherně, ale pak ten krásný pocit přehluší myšlenky na to, že tohle štěstí je jen pomíjivé. Sám jsi řekl, že člověk se dokáže zamilovat v krátkém okamžiku, ale v tvých očích se tak pro mě nestalo.

Každá minuta, kdy čekám na tvou odpověď, je pro mě utrpením. Vím, že naděje umírá poslední, ale ta moje už je asi pohřbena.

Pro mě je život milovat a být milován, ale ty to vidíš jinak. Ano, trápím se, ale to proto, že vidím neustále uhasínající štěstí, sebe i svého okolí, vidím umírat lidi, které mám tolik ráda, domácí mazlíčky, kteří mi dávali tolik lásky, vidím, že život není harmonický a že zdravotní problémy dokáží člověku pěkně zhatit plány.

Život je krátký, ale mně se vleče. Myslím na tebe, na každý tvůj záhyb těla a nejde zapomenout. Já chci taky být šťastná, tak proč mě trápíš? Život bez lásky není životem. Cítím se spoutaná a přesto jsem volná! Jsem sama, ale sama být nedokážu. Zemřít a už nikým nebýt milována, nebo žít a nebýt milována tebou?

Odcházím z pokoje a za mnou zanechávám tvůj parfém, vzpomínky, tebe…