Džejendem

Anotace: Když se člověk neumí vyrovnat se životem..

Otevřela oči a kolem bylo bílo, zase. Vedle ní seděl on, zase. Byl tu, jako tu byl vždycky. Vlastně on jediný zůstal z jejího starého života. A teď jí pomáhal začít nový.

"Ahoj."
Jen se na něj podívala, slova nebyly třeba. Zlehka ji pohladil po hřbetě ruky a snažil se při tom vyhnout všem hadičkám, nebylo to snadné.
"Tentokrát to snad nebude na tak dlouho, přišel jsem dřív z práce.." Zkusil se pousmát, ale s očima zaplavenýma strachem a tichou rezignací mu to nevyšlo. Přišel dřív o čtyři hodiny. Jen kvůli pocitu že prostě musí, že něco zapomněl, něco neudělal. Narůstalo to v něm hned jak zasedl za katedru, odpolední hodiny odvolal, jinak to nešlo.
Kdyby neodvolal už by nebylo vedle koho sedět. Nechtěl na to myslet.

Vešla sestřička a ten stále se opakující výjev vyvolal posmutnělý úsměv na její tváři. Byli tu už počtvrté a ona jako vždycky doufala, že naposled. Scénář se opakoval téměř přesně.
Přivezl ji a odnesl přímo k nim na oddělení. Když měla být uložena na pokoj, zařídil aby to byl prázdný dvoulůžák a pak už jenom čekal, až se probudí.
Pozdravila, ale věděla že neodpoví. Překontrolovala hadičky a obvazy a tiše odešla.

"Vždycky přijdeš dřív." Znělo to trochu vyčítavě, trochu smutně a taky omluvně. "Co tvoji žáci?"
"Mám záskok, co tvoje zákaznice?"
"Ráno jsem tam volala."
Přivřel oči a podíval se z okna. Jistěže tam volala. Nejspíš zašla někam na kávu a telefon vyřídila na kavárenských záchodcích. Znělo to jako by byla v nemocnici. Pořád ještě slyšel její hlas ráno "Nezapomeň nastavit video a zamknout, večer se spolu na ten film podíváme." Měli společnou zálibu ve starých filmech.

Cvaknutí kliky ho vrátilo do současnosti.
"Dobrý den." Zaznělo ze třech úst najednou a vcházející doktor se pousmál.
"Tak slečna Burešová se nám probudila, to je dobře. Nemůžu říct, že bych vás tu viděl rád," ušklíbla se "ale vítám vás tu. Pane Křížku, bude lepší když přijdete zase zítra, ano."
Bez protestů se zvedl.
"Co ti mám zítra přinést?"
Povytáhla obočí, otázka byla zbytečná. Kývnul na srozuměnou, zahuhlal "Nashledanou" a odešel.

"Děláte nám starosti." Přisednul si z druhé strany než Marek a měřil jí na krku tep.
"Copak vám nevadí ty jizvy? Už málem nebylo z čeho šít." Dívala se na něj jak sleduje vteřinovou ručičku a drží jí ruku na tepně. Kdyby jen trochu přitlačil, mohl ji na místě uškrtit, ani by se nebránila.
Její šedé oči se svezly na plastikovou nemocniční totoženku připevněnou na náprsní kapse s propiskou a očním svítidlem. Nápis MUDr. Karel Jašek byl doplněn miniaturním portrétem asi pětatřicetiletého sympatického bruneta s maličko křivým nosem. Primář psychologicko-úrazového oddělení.
"Tak, ještě mi pučte prst" vytáhnul odněkud malý černý přístroj a nasadil jí ho na ukazovák. Párkrát to zablikalo a MUDr. Jašek se smířlivě pousmál "Teď už vás nechám být, za hodinu je večeře, uvidíme se ráno. Dobrou noc." Odpověď ani nečekal, pacientka otočila hlavu na druhou stranu a nechala ho odejít.

"Proč?" ptal se sám sebe Marek, posté, potisící, pomilionté.
"Proč?" když přišel domů a našel ji ve vaně s pořezanýma rukama, když pak vedle ní seděl a čekal až se probudí, v nemocničním výtahu a teď v tramvaji. Nedokázal by odřídit cestu autem, radši ho nechal na parkovišti. Zítra si ho odveze. Nebo si ho možná odveze až s ní.
Možná ani tady není to správné místo, možná by pomohlo další přestěhování. Přišli sem před dvěma lety a prvních deset měsíců byla v pořádku. Za posledních čtrnáct tohle ale bylo už počtvrté, málem se jí zápěstí nestíhaly hojit, prakticky si jen trhala jizvy.
"Štěstí je, že na krku by byly opravdu moc vidět a ona si to uvědomuje." Vždycky se pokoušel uklidnit alespoň takhle.
Dorazil ke dveřím jejich malého 2 + 1 v ulici K Višňovce na Zeleném předměstí. Chvíli chrastil svazkem klíčů, i když věděl přesně který musí použít. Ten zvuk ho podivně uklidňoval.
Věděl co uvnitř najde - vanu s krvavou vodou, už dávno vychladlou, a zbytek bytu dokonale uklizený.

Nechtělo se mu tam.