Neplač, prosím....

Anotace: Toto je povídka o klukovi, který dokázal pochopit všechny lidi na světě, poradit a utěšit jedinou větou.

Neplač, prosím.....

Jednou, to vám musím říct, jsem potkala nejlaskavějšího člověka na světě. Byl drobátko přitělě, nosil brýle a měl blonďaté vlasy. Poznala jsem jej na táboře v Oskavě. Byl to letní tábor. Spalo se v chatkách po čtyřech, hrály se hry.
Starší oddíly pili nebo taky kouřily. Lea (Leo) – jak se jmenoval- jsem poznala před Třemi, čtyřmi lety. Byl to takový sladký sudík. Vždycky jsme si úžasně povídali, jemu jste opravdu mohli říct cokoli, cokoli a on to neroznesl po táboře, nepřeřekl se…
Tento rok, když mi bylo 15 jsem měla problém, vlastně plno problémů a jemu jsem se mohla svěřit. Bylo toho prostě na mě moc. ¨Škola, basket, kamarádi, tábor, rodina…. Všechno dohromady. Tento rok to měl být můj poslední tábor, posledních 14 dní v táboře Krystal v Oskavě.
Ten den, ten den……
Společně s mými kamarádkami jsme se rozhodly, že se rozšoupneme a trochu do sebe nalijeme lihu. To se nám jaksi trochu zvrtlo. Hloupé holky, hloupé načasování…
„Hej, holky, ožerem se hej tady ne?“ navrhla Káča, kamarádka z tábora,….
„Jo hej, bude prdel, aspoň bude na dýze sranda.“ Byla jsem pro. Proč taky ne? Můj poslední rok, tak co? Proč si trochu neužít? (jak jsem byla ten den tupá….První ponaučení, nepít na Táboře)
„Hej, složíme se holky, já chcu taky!“ řekla Naty, naše Emo. Jo Natálie, od barbie k Emo, řekla jsem si v poho, nic proti Emařům nemám, změna je život, jejich věc, Emaři jsou skvělý lidi, s některýma je sranda a Naty znám, tak co?
„Hej a Naty, umíš vůbec pít?“ zeptala jsem se trochu nejistě. Nemohla jsem uvěřit, že by ona mohla pít, ta myšlenka byla prostě zvláštní.
„Jo, Teri, já v Praze pořád piju s holkama.“ Řekla mi a tím mě ujistila, že nebude problém.
Ten den jsme šli celý tábor do obchodu a potom na rybník. Vedle byla trafika, kde nám prodávali snad všechno.Od tabáku po alko a kdo ví co ještě.
Kača koupila Jelcina Jablko, dvě vodky a dva pomerančové džusy. Když mi to řekla, zajásala jsem.
„Super, bude prdel hej, rozhodně přijdu!“ řekla jsem nadšeně a těšila jsem se na večer, jaká bude sranda.
Když jsme přišli do tábora, šla jsem se osprchovat. Konečně měly starší oddíly den, kdy se mohli osprchovat. Jaké to blaho. Potom jsem na sebe napatlala Sněhurku, což nebylo nejlehčí a vyšla jsem na právě ohlášený nástup.
Potom jsem ještě kamarádce pomohla se nalíčit a vyšla do Katčiny chatky. Kača už se smála a blbla.
„Terezko, já jsem najedná jak prase!!“ smála se.
„Cože??“ vyjekla jsem zděšeně. Tak rychle?
„a Já co? Já chci být taky v náladě….“ Protestovala jsem. Taky jsem chtěla být tak střeštěná aspoň jednou odhodit vyrovnanou, ledovou tvář a chovat se spontánně.
Katka mě chytila za ruku a táhla mě na postel do chatky, kdy bylo trochu plno. Zavřela dveře, padla na kolena a pod svou posteli, kde jsem seděla vytáhla svou tašku, kde byl zahrabaný chlast. Vytáhla jelcina, otevřela ho a napila se.
„Ty p..o, hej dej si.“ Nabídla mi a já neodmítla. Vzala jsem flašku s tím lihem a napila jsem se.
Byla tam jenom půlka, nemohla jsem uvěřit že z té jediné půlky je už tak zřízená. Jelcin chutnal jako minerálka s příchutí jablka, takže jsem skoro celý zbytek vypila sama.
„Hej holka, ty máš dost, už nepí.“ Řekl na mou adresu René, jeden můj kamarád ze stejného oddílu jako já,.
René,…do něj jsem byla vždycky zabouchnutá, nevím co mě na něm přitahovalo, asi to, jak jednou stylově v noci kouřil cigaretu. Opíral se o chatku, jednu nohu pokrčenou a kouřil tak cool….Asi to, ale už ne, teď jsem ho brala jako kamaráda, který si myslí, jak je chytrý. Jako jasně, inteligentní byl, ale měla jsem ho spíše za encyklopedii.
„Zalez! Starej se o sebe..“ odsekla jsem mu a na truc si ještě cucla. Teplo mi projelo celým tělem až do žaludku. Byl to zvláštní pocit, jaký máte, když se vám ten alkohol dostává do těla, prostě, je vám teplo…..máte chuť něco dělat, nesedět na místě, prostě blbnout. Ale na mě to ještě nešlo, to KAča už byla tak trochu mimo mísu.
„Hej dost holky, po dýze!“ řekla kača, když René odešel a my vytáhly ještě vodku s džusem.
„Hej jo, jdem na to.“ Řekla jsem a vyběhl jsme ruku v ruce z chatky a šly pařit. Tančily jsme snad na každou písničku, smály se a prostě tancovaly, bez zábran jsme tancovaly s každým klukem, usmívaly jsme se a ploužily jsme, sem tam jsme si šly cucnout a já jsem cítila, jak už začínám blbnout.
Sakra, co to kurňa dělám? Taková nejsem,…já vždy mlčím, usmívám se na díze, nechovám se jako ožralý fracek kurňa! To jsem si myslela a zkoušela jsem se chovat normálně. S kačou jsme pořád někam chodily.
Nakonec jsme se dozvěděly, že Natálii chytili vedoucí, zjistili že pila a odvedli jí na chatku.
„Teri, co když to řekne?“ zaskučela Kača.
„Nevím, já myslím, že nebude schopná říct, kdo to koupil.“
„Ale co když jo?“ nedala se Kača.
Šly jsme zrovna do chatky, když jsme si všimly rozruchu.
„Co se děje?“ zeptaly jsme se někoho.
„Nějací kluci tady chodí a říkaj že tu znají nějaké holky…“ někdo řekl.
Šly jsme za Antou, Kačinou kamarádkou ze školy.
„Anet, to jsou oni, že?“ skuhrala Kača. Já naprosto nevěděla vo co go.
Aneta kývla na souhlas a dívala se k nepoužívané bráně v táboře, kde stáli ti kluci. Do tábora začínali běžet naší kluci (baníkovci) a další. Super.
„Ty kozo, proč jsi jim dávala to číslo?“ ptala se jí Kača.
„Co se děje?“ zeptala jsem se. Kača se ke mně otočila.
„Víš jak u rybníku u nás seděli ti kluci.“ Zeptala se. Vybavovala jsem si odpoledne, kdy jsem ty tři (Kača, Aneta a Natal) seděly opodál od dětí z tábora a vedle nich nějací kluci.
„No, matně,….to jsou oni?“ došlo mi a Kača kývla.
„Ty jsi ale kráva, proč jsi jim dávala číslo a řekla, v jakým si táboře?“ zeptala jsem se, jako malého dítěte. Neodpověděla a kousala si nehet.
„No super, jestli se kluci pobijou…“ zavrčela jsem.
Seděly jsme u kluků v chatce, když někdo vběhl do dveří.
„Natali se pogrcala!“ uslyšela jsem a vyběhla jsem do chatky 24. Viděla jsem, jak zvrací. No super
Dala jsem jí své žabky, neboť její boty byly pozvracené.
„Tak Naty, dovedu tě na záchod, pojď, Naty…“ mluvila jsem na ni. Plakala.
„Já nechci domů.“ Vzlykala.
„Neboj, nepojedeš.“ Zašeptala jsem a odvedla jí horko těžko na záchod, kde jsme společně strávily dobrou 3\4 hodinku. Potom jsem jí odvedla zpátky a usnula.
T_T
Seděla jsem na posteli, v chatce a někdo otevřel dveře. Do chatky vešel Leo a sedl si vedle mě. Podívala jsem se na něj a čekala, co řekne.
„Jsou pryč.“ Řekl a já si oddychla.
„Co Natalie? Jak se to teda bude řešit?“ zeptala jsem se.
„No pořád se to řeší, ale důležitý je, že o vás se nemluví vůbec.“ Řekl a já si krapek oddychla.
„Aha a jak teda…“ zašeptala jsem
„No…asi pojede domů.“ Řekl. „Proč?“ zeptala jsem se, nešlo mi to do hlavy. „No protože…jednak za to pití a taky že šíří Emo tady po táboře.“ Řekl a já zamrkala. „Cože? A jak jako?“ nechápala jsem. „Jedna holčička si četla recenzi na Bathory a Natálie k ní přišla a začala o stylu Emo…“ řekl a já zavrtěla hlavou. To nemůže být možný, ona a taková…ne to nejde.
„No taky ty její básničky. Psala básničky typu čachtická paní, všichni zemřeme v krvi, smrt je vysvobození, koncentrák..“ dál mluvil, když viděl moje vymytý pohledy. „Taky chtějí zítra zkontrolovat, jestli se neřeže.“ Řekl a mě se zamotala hlava. Natálie? Natálie a tohle dělat? Ne, to nemůže být pravda, tomu prostě nemůžu uvěřit, to nejde, to ne….“
„To,…není pravda.“ Zašeptala jsem a do očí se mi vydraly slzy. Začala jsem plakat a celá jsem se třásla,.
„Ne Leo, to ne, to je lež, to jsou lži, ona….ne ona ne!“ mluvila jsem krapek z cesty a objala jse ho.
Plakala jsem mu v náručí.
„Ne, ona ne, ona taková není, ona taková není, já ji znám já jsem její….ne to nejde, ona nemůže být, to ne!“
„Terezko, klid, klídek, neplač prosím…“ šeptal.
„Leo….ona….ona mi řekla…ona…že jsem její jediná kamarádka, ona….já…to ne….to je lež, to ste si vymysleli.“ Naříkala jsem.
Do dveří vletěl René.
„CO je, Pi.o!“ představil se. Podívala jsem se na něj.
„Kdo ho sem vodil, vypadni! Vypadněte všichni!“ křičela jsem a objala Lea. Vzlykala jsem mu na rameni a on opakoval jenom jednu větu.
„Neplač prosím…“ (Teda jenom tuhle větu jsem mezi svými vzlyky slyšela)
Musela jsem na vzduch a tak jsem šla. Musela jsem se proběhnout, musela jsem to dostat z hlavy. Dívala jsem se na nebe plné hvězd a plakala jsem, nemohla jsem tomu uvěřit, Natálie? Ne, když byla v Ostravě, byla normální a teď……teď z ní je…..To ne…
Leo mě dohnal.
„Musím ji vidět.“ Řekla jsem a společně jsme šli do té chatky. Viděla jsem í jak spí, přikrytá, jako normální holka. Nevím, co jsem chtěla vidět, jak se mění ve zrůdu, o které mi říkal Leo? O té holce, kterou neznám? Neviděla jsem ji. Leo mě chytil za zápěstí a odvlekl pryč. Stáli jsme za chatkami, plakala jsem mu v náručí a drtila ho.
„Neplač Terezko, neplač prosím…..“
Šeptal a hladil mi záda a taky po vlasech.
„Leo,..promiň….“ zašeptala jsem
Ani nevím proč jsem to řekla, ani nevím jestli to slyšel.
„To je dobrý Terezko, klid.“ Utěšoval mě.
Když jsem doplakala, nebo spíše když ž jsem nemohla brečet jsem si sedla na lavičku ke klukům z mého oddílu, kteří měli službu kvůli noční návštěvě a povídala jsem si s nimi, musela jsem být na čerstvém vzduchu, musela.
T_T
Leo je bezvadný člověk, byl a bude. V jeho objetí jsem se cítila zvláštně bezpečně, tak skvěle, tak…..šťastně? Byl prostě takový můj záchranný plovák a já ho mám moc ráda. On to ví a vědět bude.
On mě dokázal utišit….. Chápal mě.
Ta věta se mi zaryje snad i do paměti, jak mě objímal u splavu a šeptal do ucha.
„Neplač prosím“
„Leo, moc ti děkuju za všechno, cos pro mě udělal, že jsi mě vyslechl a měl semnou takové nervy. Moc děkuju. Tenhle příběh je pro tebe,…ber to jako dárek, jako ten tvůj. Nesundám ho, slibuju. Bude se mi po tobě nejvíc stýskat.“