Masky

Anotace: čtěte a uvidíte... (graficky to vypadalo lépe, ale tady je zobrazení písma atd. velice omezené)

(Tento příběh je inspirován skutečnou událostí. Jména nejsou uvedená, časové údaje jsou smyšlené a příběh je silně dokreslen podle autorovy fantazie. Autorovi šlo o vystižení pocitů a motivů k chování jednotlivců, nejde o zcela přesné popsání pravdivých událostí.)

Vůně čerstvě posekané trávy se nesla vzduchem. Slunce ještě nenabralo na své obvyklé síle a všechno nasvědčovalo příchodu příjemného letního dne. Nebe bez mráčku bylo tak modré, že už jen při pouhém pohledu na něj člověk musel přimhouřit oči, protože blankytná modř ho oslepovala. Ve stromech si mírný vítr pohrával se sytě zelenými listy a zvuk, který přitom vznikal, byl příjemnou kulisou toho rána. Při takových chvílích člověk zapomínal na všední starosti, zapomínal na svou bolest.
Ne všichni měli to štěstí a dokázali se tomu okamžiku poddat. Postarší žena se dívala někam do dáli a nevěnovala pozornost ničemu z toho, co by každému jinému člověku přineslo dobrou náladu a kratinký pocit štěstí. Obličej měla strnulý a vrásky kolem očí a úst jí dělaly ještě starší, než ve skutečnosti byla. Krátké černé prošedivělé vlasy jí poletovaly okolo hlavy. Někdy jí jeden z pramínků vlasů jemně padal do očí, ale ona dělala, jakoby jí to nevadilo. Její do poslední chvíle strnulý a nic neříkající pohled se náhle změnil. V očích barvy čerstvě zorané půdy vzplál malý plamínek zloby, ale jen na chvilku. Vzpomněla si na den, kdy to poprvé pochopila. Bylo tenkrát stejně pěkné počasí. Jediné, co se od té chvíle změnilo, byla skutečnost, že on je teď mrtvý.
Zhluboka se nadechla, otočila se a pomalým kolébavým krokem odcházela z malé terasy, na které stála, dovnitř do domu. Prošla úzkou síní do kuchyně, kde seděla u stolu druhá žena. Měla blond vlasy vyčesané do malého drdolu, který držel jen za pomoci velkého množství vlásenek a jedné umělohmotné spony. Oči zvýrazněné modrými linkami pozorovaly její právě přicházející starou přítelkyni. Navzájem se pozdravily. A když se i druhá žena posadila ke stolu s hrnkem kávy, rozhostilo se kolem ticho. Ani jedna z nich se nedokázala té druhé podívat do očí. Měly toho společného až příliš nato, aby spolu mohly žít pod jednou střechou. Obě si toho byly vědomi, ale ani jedna z nich neměla sílu k tomu, aby od té druhé odešla. Bylo to jako se psem, kterého jeho pán dlouhé roky bije. Pes je přivázaný na řetěz a prostě nemůže utéct, přestože si nepřeje nic jiného. Jednoho dne se psu naskytne příležitost k útěku. Jeho pán ho zapomněl přivázat. Pes je celý šťastný a neváhá a okusí svobodu. Doběhne k vratům ode dvora. Podívá se na ně a najednou si uvědomí, že nemůže odejít, že už to nejde, že je pozdě. A ono bylo příliš pozdě pro psa celý život uvázaného na krátkém řetězu úplně stejně jako pro dvě staré ženy, které celý život touží po probuzení v domě bez své společnice. Bojí se stejně jako starý pes, že ztratí to jediné, v čem měly za celý svůj život jedinou jistotu, že zůstane pořád stejné: svůj domov, kterého byly součástí obě.
I když to bylo ráno jako každé jiné, obě věděly, že právě dnešní den je jiný a to proto, že myslí na totéž. A ta jediná věc, která je vzájemně spojovala a odpuzovala současně, byla myšlenka na jejich hříchy. Byly si vědomi, že kdyby nebyl hřích jedné z nich, nebyl by ani hřích druhé z nich. Jejich vinou bylo, že byly obě viny stejně, a z toho důvodu se ani jedna nemohla stavět na piedestal mravní či morální výše.
Mladší z žen se podívala na svoji společnici a pár vteřin se jí upřeně dívala do očí. Pak promluvila, přičemž na druhou ženu tato skutečnost působila jako blesk z čistého nebe.
„Dnes… Na malou chvíli se odmlčela, aby svým slovům dala patřičnou váhu. …je úplně stejný den jako tenkrát. Pamatuješ?“ Osten výčitek bodl do správného místa. Starší z žen se na chvíli zadívala do svého hrnečku s kávou a na moment to vypadalo, že nemá dost odvahy odpovědět. Žena s drdolem na chvíli opravdu přemýšlela, zda mají obě dost sil na to zahájit válečné tažení právě dnes, když celých dlouhých dvacet devět let mlčely. Pak ji ale nějaký hlásek v hlavě začal burcovat: „Jednou to přijít muselo! Nejsi přece takový blázen, aby sis myslela, že bys snad mohla někdy zapomenout, nebo ano? Ona nezapomněla! A ty víš stejně dobře jako ona, že se prostě nedá zapomenout!“ Žena s drdolem odvrátila svůj pohled ode dna hrnečku s kávou a trochu bázlivě se podívala do očí jeho ženy. Vždycky si myslela, že ona má na svých bedrech trochu víc viny než jeho žena. Dnes si ale poprvé po dlouhé době uvědomovala, že ta vina je na nich obou a že ona nemá právo ji osočovat. Do tváře se jí vrátila odhodlanost a zcela jasně odpověděla:
„Jistě, že si to pamatuju. Otázkou však je, zda ty si ještě vzpomínáš na 29. září 1999?“ A s jistým uspokojením se ironicky pousmála.
Vzduch najednou zhoustl. Obě ženy se navzájem měřily bojovými pohledy a v hlavách se jim honily bolestné vzpomínky. Obě vyčkávaly a sbíraly síly na budoucí prudkou bitvu. Ani je nenapadlo, jak bolestné by mohly mít důsledky otevírání starých hlubokých šrámů na jejich duších pro ně samé.
Mladší z žen zrudla vzteky. Všechny ty tak dlouho potlačované pocity najednou vypluly na povrch a bylo to, jako když vypustíte dlouho hladovějící nestvůru.
„To TY jsi mě k tomu donutila!“ Vztek ji plně ovládal a ona téměř nemohla ani mluvit, ale nějak našla sílu na další slova. „Byla jsi jeho milenka!“ Obvinění se vznášelo ve vzduchu a ne a ne zmizet. Bylo stále tam, vyselo mezi nimi jako hrozná skutečnost a jeho milenka se neodvažovalo tuto skutečnost popřít do očí jeho ženy. Z úst podvedené se najednou začaly hrnout slova, a to slova, která se neodvažovala vyslovit za jeho života.
„Přivedl si tě k nám domů! A nastěhoval tě sem! Jakoby si byla jen nějaká chudobná příbuzná! A ještě měl tu drzost se tvářit jako, že se nic neděje! V noci jsem musela poslouchat, jak si užíváte, a ráno se tvářit mile a přívětivě. Lidi si povídali! O nás! Jak si tady žijeme všichni na hromádce! Takové ponížení! A ty? To jsi neměla kousek studu v těle?!. Jak si tu se mnou mohla žít? Jak můžeš vůbec žít?.“ Hrudník se jí zvedal nahoru a dolu a dvě slzy jí tekly po starých vrásčitých tvářích. Při tom nechápavě kroutila hlavou a měla neuvěřitelnou chuť s něčím praštit o zem.
Slova milenky na sebe nenechaly dlouho čekat. Tušila, že trpí, ale nevěděla o vztahu jeho k ní vůbec nic. Cítila povinnost ospravedlnit se, alespoň trochu. Zbavit se té špíny, alespoň jednou.
„A ty si myslíš, že jsem to tak chtěla?“ proudy slz padaly po druhé staré ženské tváři. Já se každý den modlila, abys konečně otevřela oči a vylezla ze svého krunýře! Aby si ho konečně vyhodila z domu!“ odmlčela se a z jejího hrdla se vydral bolestný výkřik. Jeho žena toho využila a pohrdlivým tónem řekla: „To na mě nezkoušej! Moc dobře vím, že si mu do té postele sama lezla!“ Plačící milenka se podívala do očí ženy, od které kdysi čekala pomoc, která však nikdy nepřišla.
„Ano, přiznávám se! Na začátku jsem s ním spala, protože jsem sama chtěla. Ale potom… Chtěla… chtěla jsem to ukončit…On… nechtěl…já…ne…nemohla jsem se bra…bránit…Copak ty…ty sis nikdy nevšimla těch modřin?!.“ A rozvzlykala se, sesypala se na zem a tam nekontrolovatelně plakala.
Žena hrající v téhle tragédii manželku se dívala na ženu zkroucenou na podlaze a vybavila si několik vzpomínek na události, kterým nikdy nevěnovala příliš pozornosti.
Bylo to asi měsíc po tom, co se sem nastěhovala ona. Mladá žena s černými hustými vlasy připravovala snídani. Byla sobota a děti už byly venku a hrály si s ostatními ratolestmi, jejichž rodiče bydleli na ulici. Její manžel, ani ona ještě nesešly dolů se nasnídat. Mladé manželce a matce se do očí nalily slz. Dnes v noci to zase slyšela. Myslela si, že to není pravda a namlouvala si to ještě dlouho po tom, co našla na jejím prostěradle zaschlé sperma. A i když v hlouby duše věděla, rozhodla se dělat, že se nic neděje. Měla přece děti a uklidňovala se tím, že on ji určitě miluje. Protože jinak by ji přece opustit a odešel s ní. Ale to on neudělal! Nikdy ji neopustí. Z jejích úvah ji vytrhl šramot u dveří. Otočila se, aby se podívala, kdo to je. A uviděla svého manžela, jak se spokojeně usmívá. Mile ji pozdravil a oznámil jí, že dnes se vrátí až k večeři. Pak se otočil a odešel. Jeho žena se za ním zamyšleně dívala, dokud neklaply dveře. Potom se dál věnovala přípravě snídaně.
Po pár minutách uslyšela, jak někdo rychle jde po schodech. Pomyslela si, že je to asi ona. Za okamžik byl slyšet hluk v prádelně. Někdo zapnul pračku. Kroky po schodech nahoru. Cvakly dveře od koupelny. Zvuk napouštění vody. Bylo to zvláštní, jako by tu někdo plakal. Když se ale zaposlouchala znovu, už nic slyšet nebylo.
Dodělala snídani a zvědavost jí nedala. Chtěla vědět, co tak naléhavě potřebovala právě ona vyprat. Šla dolů po schodech do prádelny. Přišla blíž k pračce a chvíli si prohlížela její obsah. Sama pro sebe zakroutila hlavou. Bylo tam prostěradlo. Šla zpátky do kuchyně a posadila se ke své snídani. Po chvíli přišla dolů i ona. Měla na sobě tričko s dlouhým rukávem. Byla vykoupaná a její oči byly zarudlé. Jeho žena se podívala z okna. Byl krásný slunný den. Mělo být skoro třicet stupňů a už teď zrána bylo poměrně teplo. Opět se podívala na svoji poněkud přepadlou společnici. Trochu se chvěla a dlaně si schovávala do rukávů, jako by bylo chladno…

***
O 24 let později
Stalo se to asi dva měsíce před jeho smrtí. Zrovna dělala velký úklid. Musela udělat trochu pořádek v jeho pracovním stole. Rovnala všechny složky, když jí z jedné z nich vypadl papír. Sklonila se pro něj a zvedla ho. Chtěla ho vrátit do složky, když si všimla nadpisu. Byla to poslední vůle jejího muže. Ani nevěděla, co jí to napadlo, ale prostě ji otevřela a začala číst. To, co v ní stálo, jí podlomilo kolena. Její manžel odkázal svůj dům té couře! Podívala se z okna, kde byl výhled na pracující ženu na zahradě. A kousek dál stáj její manžel. Ten hajzl! Měla obrovský vztek. Najednou měla neodbytný pocit, že on jí musí zaplatit za všechno, co jí kdy provedl. Za to strašné ponížení, když si sem přivedl milenku. Za to, že ji urážel, že už není úplná žena. Copak ona snad může za to, že prodělala rakovinu prsou?
Douklízela vše, jak měla v plánu a šla připravovat večeři. Nandala jídlo na talíře a rozlila pití do sklenic. Pak s úplně nevinným výrazem vzala rozdrcený bílý prášek a nasypala ho do sklenice svého manžela…

***
Její manžel na tom byl špatně, velmi špatně. Každý už jen čekal na chvíli, kdy umře. Ona ale věděla, že mu musí dát ještě jednou napít, aby ta chvíle konečně nastala. Připravovala pečlivě pití. V kuchyni byla úplně sama. Začala tedy drtit tabletky na bílý prášek. A potom ten prášek nasypala do pití pro manžela. Vzala si lžičku a pomalu tekutinu míchala. Když lžičku vytahovala z nápoje, otočila se ke dveřím a tam stála ona. Nevěděla, jak dlouho už tam takhle stojí, ale bylo jí to jedno. Byla přesvědčená, že ona nic neřekne. Vzala sklenici i s nápojem a odešla za manželem. O tři hodiny později byl konečně mrtvý. Nad jeho mrtvolou stály obě ženy, jeho milenka i jeho manželka. Ani jedna neronila slzy.

Jako by jí teprve teď někdo sundal šátek z očí. Poprvé viděla věci skutečné. Poprvé si uvědomila, co se dělo těch dvacet pět let od chvíle, kdy ji přivedl do domu až do chvíle, kdy zemřel. Teď se vyjasnila příčina toho, že jí tak dlouho trpěla ve své přítomnosti. Jediný, kdo nese vinu, je ON. Všichni už byli za své chyby potrestáni. Jeho milenka musela pod jeho tyranií trpět dlouhých dvacet tři let. Jeho žena to musela snášet a pokorně přijímat urážky z úst muže, o kterém si myslela, že ho miluje a on? On se musel dívat, jak ho pomalu zabíjí jeho vlastní žena, za tichého souhlasu jeho milenky. I když si to dlouho nikdo z těch tří lidí, kteří tvořili trojúhelník nenávisti, neuvědomovali, osud k nim byl nakonec spravedlivý. A toto poznání přišlo k jeho ženě ve chvíli, kdy jej nejvíce potřebovala.
Vztek z ní vyprchal a jediného, čeho litovala bylo, že milenka a manželka složily zbraně až čtyři roky po jeho smrti. Mohly si tu svobodu užívat mnohem dříve. Klekla si na podlahu vedle vzlykající milenky a položila jí ruku na záda. Milenka se pomalu zvedala z podlahy a uslzenýma očima se dívala na jeho manželku. Manželka se na ni povzbudivě podívala:
„Byl neuvěřitelný hajzl!“ a po malé chvíli s úsměvem na vrásčité tváři dodala: „A my jsme byly husy…“ Milenka jí úsměv oplatila a zašeptal: „To máš pravdu“ A obě dvě se začaly hystericky smát. Smály se tak dlouho, až je bolelo břicho a jejich staré kosti dávaly dost najevo, že už ani jedna z nich není nejmladší. V každém případě teď už nebyly milenka, ani manželka, ale jen dvě staré přítelkyně.