Kámen

Anotace: Bez zatáček a rozcestí bychom se na správné místo nedostali.

Topící se kámen klesal ke dnu, dokud ho rybář nezachytil do své sítě. Myslel, že chytil rybu, ale byl to jen kámen, a tak ho zase zahodil. Mravenci v trávě si mezi sebou šuškali, kde se tam ten kámen vzal, jestli snad spadl z nebe... Uvěřili tomu, že je to dar od Boha, a tak ho obestoupili kolem dokola a začali mu děkovat za návštěvu. Kámen měl radost, že ho tak hezky přivítali, i když ho to překvapilo, poněvadž takovou reakci nečekal. Mravenci mu nosili drobné klacíky, stébla trávy, jehličí, lístky a menší kamínky jako poděkování a někteří se odvážili na něj vystoupit. Zjistili, že ten kámen - ve skutečnosti vylovený z řeky - moc hezky voní, a tak začali zkoumat, z čeho ta vůně pochází. Dotýkali se ho svýma nohama, tykadly, obírali z něho nečistoty a starali se o něho, jako o pravý božský dárek. Kámen se cítil tak příjemně, jako nikdy předtím.
Když si s ním hrálo to malé dítě, měl radost, kterou s ním sdílel, ale ono bylo ještě malé a hodilo ho do řeky. Vzala ho voda, a už myslel, že skončí na dně, ale někdo ho vylovil. Zaradoval se, že je zachráněný, ale možná by tam v té řece raději byl zůstal. Pocit potupy, že ho jeho vlastní zachránce zahodil do trávy, byl hrozný. Ale když se teď o něj mravenci starali, jako snad o samotného Boha, řekl si, že to k něčemu přece jen bylo.
Po péči, kterou obdržel, se cítil mnohem lépe. Mravenci byli rádi, že ho potěšili. Kámen celý zářil vděčností a novou silou, kterou mu mrňaví kamarádi dodali.
Šel kolem kluk s prakem. Kámen se mu zdál dobrý a přiměřeně velký, aby ho mohl vystřelit někam do daleka, a tak ho ze země sebral. Kámen ztrácel veškeré naděje a pomalu se připravoval na dlouhý let, který skončí kdovíkde. Ovšem, jakmile se k chlapci připojila jeho maminka, hodil ho zpět do trávy a prak schoval do kapsy.
"Tak to bylo tedy štěstí." pomyslel si kámen.
Strávil ve společnosti mravenců dlouhou chladnou noc. Byla tam tma a slyšet bylo jen žáby a tekoucí vodu. K ránu se na toto místo vydali rybáři tak jako den předtím, a jeden z nich vzal s sebou svoji malou dcerku.
Když děvčátko nalezlo bílý kámen zapletený ve stéblech trávy, uchopilo ho do svých dětských bledých dlaní a zahřívalo ho. Schovala si ho do svého batůžku a odpoledne si ho odnesla domů. Položila ho do šátku na svůj stůl, koukala se na něj a obdivovala jeho krásu. A kámen byl šťastný, protože konečně nalezl někoho, kdo jeho krásu vidí.

Kdyby neprožil hru s dítětem, nespadl by do řeky.
Kdyby nespadl do řeky, nevylovil by ho rybář.
Kdyby ho rybář nevylovil, nepotkal by mravence.
Kdyby nepotkal mravence, nemohl by se očistit.
Kdyby se neočistil, nevyzářil by své světlo.
Kdyby nezářil, nenašla by ho malá holčička.
Kdyby ho nenašla holčička, nikdo by se o něj nestaral.
Kdyby se o něj nikdo nestaral, nebyl by šťastný.

Kdyby neprožil všechny ty pády, nedostal by se až k duši, která mu dala všechno, po čem toužil.