Deník vzpomínek na život: Podivné loučení

Anotace: podtitul: "You shouldn´t take it so serious..." ; Berlín, červenec 2008; ------------------------------------------- Tak zas po delší době trocha zastesknutí, prosím o shovívavost, Cris

"Sáááámííí.... Sááám...", z chodby se ozývaly protáhlé přeslazené hlásky, jak se ho ty naivní německý puberťačky snažily přivolat. Ploužily se podél stěn jako mlsné kudlanky po větvičkách a zvědavě nakukovaly k ní do pokoje.
Ani se nesnažila skrýt, jak jí to leze na nervy. Po deseti minutách zakřípala zuby a dveře rázně přibouchla. "Pane Bože, jak já nesnáším tenhle typ... holek(?)", procedila mezi zuby se značným zaváháním u posledního slova.
Seděl na její posteli a pobaveně ji pozoroval.
"Ále, prosím tě, jsou mladý, chtěj se bavit... Všichni jsme takoví byli, nevzpomínáš?", prohodil chlácholivě, což bylo jako přilít oleje do ohně.
"Já ne, vždycky jsem to nesnášela!", odsekla a věnovala se dál balení.
Na chvíli se zarazila a pak mu jakoby mimochodem hodila do klína poznámkový blok a propisku.
"Slíbil´s mi nakreslit ten strom.", znělo to skoro jako výtka.
"Kam?" Celkem příhodná otázka.
"Tam někam, na tom nesejde." Byla hodně nervózní, rozčilená, a dávala to najevo. Jen si nebyla úplně jistá proč. Takhle to přeci nechtěla... To ostatně nc z toho posledního týdne. Přitom to ze začátku vypadalo celkem nadějně. Tak kde se kskaru stala chyba? Nedokázala na to najít odpověď, ať se snažila sebevíc. A že se tenhle týden snažila vážně hodně.
Viděl, že mu nevěnuje pozornost a tak jen pokrčil rameny a začal na náhodně vybrané stránce kreslit. Ona se dál toulala kdesi ve svých úvahách a ze všech sil se snažila nacpat všechny věci do kufru. Nedařilo se a to ji vytáčelo ještě víc. Najednou jí došlo, že je z toho všeho vlastně už docela unavená. A přeci se jí nechtělo odjet, opustit život, v němž si konečně připadala svobodná, vrátit se do pout domova...
"Tady.", prohlásil a podával jí blok, stranu s kresbou zaoženou tužkou.
"Díky." Ani se na něj nepodívala. pohodila blok kamsi na postel, až tužka vypadla. Dál se upřeně dívala na kufr, jako by v něm mohla najít ještě nějakou volnou skulinu. Nechtěla vidět, co nakraslil. A nedokázala se mu podívat do očí, aby neviděl tu strašlivou bolest.
"tak tohle je náš poslední společnej večer, co? Víckrát už se nejspíš neuvidíme.", konstatovala nakonec poměrně zbytečně roztřeseným hlasem, jen aby něco řekla. Vycítil, že je něco špatně, ale nejspíš tehdy ještě nedokázal pochopit, co se v ní odehrává. Přeci jen byl mladší. Veděla, věděla to přeci od začátku. A stejně doufala... V co vlastně?!, okřikla sama sebe v duchu a pokračovala: Že tě pochopí? Že ti pomůže? Že... Blázne!, vysmívala se sama sobě a vzápětí si odporovala, jako v nějaké monologické hádce: Ne, ne, ty víš, že ne... Jen jsem se přepočítala. Chtěla jsem ty tři týdny... Už to nedomyslí.
"Nejspíš.", reagoval opožděně na její poznámku. A po chvilce odmlky pokračuje: "Někdy bys mě neměla brát tak vážně..."
"Cože?", neposlouchala ho. Zopakoval poslední větu a ona na něj pořád nechápavě zírala, neschopná jediného slova. Uvnitř ní to všechno křičelo a pralo se. Co tím myslí? Copak nevidí...?
Povytáhl jeden koutek a vydal mlaskavý zvuk jako vždycky, když nevěděl, co říct. Nakonec se natáhl pro blok, zbovu nalistoval pokreslenou stránku a podal jí ho. Natáhla k němu ruku a poprvé za celou dobu se mu podívala přímo do tváře.
"Myslím, že se ti bude líbit.", kývl hlavou k sešitu v její ruce a usmál se. Měla pocit, že teď už ona sama nerozumí vůbec ničemu, nebyla si jistá snad ani sama sebou. Obličej se jí změnil v jeden velký otazník. Zatřásla hlavou aby se zbavila všeho toho zmatku.
"Ten obrázek, myslím, že ho budeš mít ráda." Pobídka ji konečně donutila, aby se podívala, co to vlastně nakreslil. V očích ji začalo podezřele pálit. Ucítila všechno, co celou dobu potlačovala. Stiskla rty a souhlasně pokývala hlavou. Smutě se usmála.
"Ahoj." Tiché klapnutí dveří, veselý smích na chobě.
"Ahoj.", hlesla bezbarvě ke dveřím na konci prázdného pokoje.
Znovu se zadívala na kresbu v rukou. Sesunula se podél zdi do sedu na zem. Opřela hlavu o kolena a z přehnané blízkosti se znovu a znovu dívala na pokreslenou stránku v klíně. Rozbrečela se slzy kapající z jejích tváří dopadaly na dvojaké větve stromu i srdíčkové listy na jejich koncích. V hlavě se jí jako páska dokola přehrával téměř uplynulý měsíc.
Ne, vůbec ho tehdy nebrala vážně. To jen sebe samu a svůj omyl ano...

To bylo naposledy, co se viděli. Celé jejich rozloučení pro zbytek života.