Úvaha dívky

Anotace: Příběh na zamyšlení pro všechny, kteří řeší svůj vzhled až moc! :)

.........Jednou, když jsem zase seděla za oknem mého pokoje a sledovala kapičky vody jak se spojují a vtékají do jednotlivých čůrků a tečou směrem dolů, jsem přemýšlela. Nad věcmi, nad kterými by normální dospělí pracující lidé a hlavně rodiče kroutili hlavou. Byla to škola, do které se chystám, kluci, věčné holčičí téma a různé další kravinky! Nad školou, kterou spíše neznám než znám se dlouho přemýšlet nedá, ale kluci, ty si mohu představovat donekonečna...............,,blonďák nebo brunet, tustej nebo hubenej, vysokej nebo malej.............jak si mohu vybírat kluka??? Sem ošklivá, tlustá,... S mnoha věcmi nejsem spokojená, jak by si mě mohl můj vysněný princ vůbec všimnout??? Mě si všimne jedině nějaký křovák, kterému budu jedině překážet v cestě!!!" Přemístila jsem se před zrcadlo a zadívala na sebe!,, Vždyť nejsem zas tak ošklivá. Jedině.........musim zhubnout" rozhodla jsem se vzápětí. Zasedla k počítači a nechala si vyjet hubnoucí plány. Trpělivost mám odmalička suprovou, mohu se na sebe spolehnout, hubnoucí procesy vydržím. První začátky byli hrozné, na každém kroku mě doprovázelo nesouhlasné mručení žaludku. Ale jak sem se snažila jíst ve správný čas správné jídlo, přestal! Z mých 66kg sem si dala hranici na 58kg. Když sem ji vykonala, tak proč nebýt více hubenější??? Nějaký ten špíček tady na bříšku ještě je. A tak sem hubla dál. Nakonec sem měla 53kg. Začalo se mi jídlo protivit. Nemohla sem pochopit jak jsem se předtím mohla kdy předtím cpát. Moje úspěchy mě těšili a odráželi se i ve společnosti. Kluci byli hned takový jiní. Byla sem plná sebevědomí. Ale jednoho dne mi začali vypadávat vlasy....více než je obvyklé. Navštívila jsem tedy za doprovodu mamky kožní lékařku. Prohrábla se mi ve vlasech a dost jí jich zůstalo v ruce. Zapsala si to do počítače. Dále mě musela určit diagnózu. Změřila si mě, zvážila- jakmile sem uviděla svojí váhu 51kg byla sem na hranici blaha, ale doktorka se na mě zahleděla a řekla. ,,Já si to myslela, hned jak sem tě uviděla. Trpíš mentální anorexií. Kdy si měla naposledy menstruaci??? Že ani nevíš???"
............. Po příchodu domů mi na stůl mamka postavila plný talíř mé oblíbené polévky a řekla, abych to snědla. Budiž, žádnou anorexii nemám, sním to! Jakmile jsem ale spolykala pár lžic, poprvé se mi zvedl žaludek. Zkusila jsem to znovu, ale hned po první lžíci se mi udělalo špatně zas. Sem silná a trpělivá, zkusím to znovu! Ale když jsem přiblížila lžíci k ústům a představila si teplou polévku, jak jí strkám na lžíci do pusy, udělalo se mi šoufl. Mamka řekla dost, zabalila mi věci a jeli jsme na odvykací kůru. Dnes už jsem naprosto v pořádku. Vážím 57kg a nechci být ani hubená ani tlustá. Nepřipadám si ani hezká ani ošklivá. Jen si kladu stále dokola tu jedinou otázku, co mě to popadlo, nejíst! Vždyť je jídlo tak strašně dobré!