Nejezděte po modré...

Anotace: pro WillyT

*skutečně se stalo

S úsměvem na rtech jsem vypnula ICQ a hodila počítač do úsporného režimu. Pompézním gestem jsem se odstrčila od stolu a sedíc na kolečkové židli dojela až k přehrávači.
Pokojem zavibrovala skvělá pecka When I Grow Up od Pussycat Dolls.
,,When I grow, I wanna be famous, I wanna be a star,‘‘ prozpěvovala jsem si vesele a přistoupila k šatní skříni.
Moje oblíbené bílé tílko se výsměšně pohupovalo venku na prádelní šňůře, stejně tak červené kraťasy a spousta jiného oblečení, které jsem právě v tu chvíli potřebovala.
Po pečlivém a dlouhém výběru (dámy mi dají jistě zapravdu) stála před zrcadlem vysoká holčena v černém tílku s úzkými ramínky a v modrých kraťasech. Na nos jsem si narazila sluneční brýle a se smutným úšklebkem prohrábla vlasy příliš krátké na to, aby se daly bez odporu svázat do culíku.
Zbývalo pouze rozloučit se s mamčou a naskočit do výtahu.
Z kolárny jsem pyšně vyvedla tatíkovo horské kolo. Žel bohu, můj bicyklový oř už týden dlel v servisu.
Před domem stál zubící se Hynek. Náležitě ocenil, že mi příprava trvala pouhých pětadvacet minut a přidal ještě několik poznámek na téma ,,Žena a její vnímání času‘‘.
Trochu jsem se smála, trochu mračila a nakonec uraženě šlápla do pedálů a snažila ujet. Ač jsem se snažila ze všech a bohatého využívání převodů, Hynkovi se svojí fyzičkou hokejisty nedalo práci mě po padesáti metrech dohonit.
,,Tak už se nezlob,‘‘ řekl víceméně pokorně a snažil se zakormidlovat svoje kolo co nejblíž mého. Jako naschvál se v zatáčce ulice objevil červený Ford a Hynek byl nucen zařadit se za mne a následně zastavit za autem zaparkovaným u chodníku.
Ale i tak mě brzy dohnal a mlčky jsme vyšlapali na kopec zvaný ,,Tulinka‘‘. Zastavila jsem pod směrovkami a hledala v nich nějaký lákavý cíl.
,,Kokeš- 2km, Háj- 4,5 km,‘‘ četla jsem nahlas, ,,to je všechno moc blízko.‘‘
Hynek efektivně klokotal vodu z láhve a po očku mě sledoval.
,,Uhehe Houhihi!‘‘ zabublal náhle a zrádná tekutina mu zaskočila v krku. Rozkašlal se jako o život, kolo i láhev letěli do křoví a Hynek se v předklonu držel za hrdlo.
I tatíkovo kolo letělo pryč a já obětavě bušila toho blázna do zad.
Konečně naposledy zachrčel a napřímil se. Se zadostiučiněním jsem ho sledovala.
,,Co jsi to chtěl vlastně říct?‘‘ zajímalo mě nevinně.
Hynek se s odporem díval na neperlivou Bonaqu ve křoví.
,,Zachránila mi život,‘‘ zazubil se potom a přes chabé protesty mi vtiskl mokrý a uslzený polibek. Pak s vítězným (a po zásluze zaplaceným) pohledem ukázal na jednu ze směrovek.
VELKÉ LOSINY -10,5 KM.
,,Mazec!‘‘ zajásala jsem a hrnula se pro zapomenutý bicykl.
Ale Hynek mě chytil za ruku a ukázal na další směrovku, tentokrát z druhé strany.
VELKÉ LOSINY -11 KM.
Jedna cesta vedla po zelené, druhá po modré.
,,Hmm, máš raději zelenou nebo modrou?‘‘
Hynek se zasmál. ,,Marťas, dáme sázku.‘‘
Vykulila jsem oči.
,,Kdo bude dřív v Losinách u zámku, jo? A můžeš jet po modré.‘‘
Nadechovala jsem se k odpovědi, že zelenou barvu mám mnohem raději, ale cesta označená touto barvou byla o půl kilometru delší.
Takže jsem souhlasila. ,,Fajn a o co se vsadíme, že budu rychlejší?‘‘
Hynek si nechal čas na rozmyšlenou tím, že usadil Bonaqu zpátky do držáku.
Když se napřímil, v očích mu hrály veselé ohníčky. ,,O cokoliv.‘‘
,,To je hodně širokej pojem,‘‘ zpochybnila jsme jeho návrh.
Ujistil mě, že právě v tom vězí ten vtip.
Já se usmála. ,,V tom případě musím vyhrát.‘‘
Sázku jsme ztvrdili podáním ruky a pusou, načež jsme se rozjeli po svých barvách.

Zelená svítila snad na každém desátém smrku a já sebevědomě šlapala do pedálů. Cesta byla příjemná, občas vysypaná kamínky a les skýtal osvěžující chládek. Popravdě, už jsem si představovala, jak sedím na lavičce před zámkem a na přijíždějícího Hynka okázale zívám nudou.
Ta představa mě popoháněla dál a dál. Brzy jsem opustila prostředí lesa a vyjela na asfalt. Zasněný výraz mě opustil hned, jak jsem si uvědomila plnou sílu slunečních paprsků a rozpálené silnice.
Minula jsem ceduli s názvem obce ,,Rejchartice‘‘ a zabrzdila u autobusové zastávky, která byla vybavena směrovkami.
VELKÉ LOSINY- 6,5 KM.
,,Hmm,‘‘ zabručela jsem, pošoupla brýle na nose výš a vyprázdnila třetinu láhve. Poté jsem se vydala určeným směrem.
I vesnice zůstala brzy za mnou a já vjela opět do lesa.
Jenže do jakého lesa!
Široká cesta byla rozrytá koly traktorů na tak neúnosnou míru, že jsem byla nucena seskočit dolů a tlačit milý bicykl do kopce. Hlína byla navíc mokrá po deštích a tak se moje světlé botasky přemaskovaly na khaki.
Na kopci jsem opět nasedla a svištěla dolů, avšak neuniklo mi množství hovad a jiné havěti, která kolem mě výhružně kroužila.
Modrá na mě výsměšně mrkala u odbočky na ošklivě kamenitou strmou stezku, jež se předponou cyklo nemohla honosit ani omylem. Navíc jsem se dostávala čím dál od civilizace.
Ale přece jen…. Z lesa se vyloupli tři statní strejdové v montérkách a s proutěnými košíky. Galantně ustoupili ke kraji, abych je náhodou nesmetla a se zjevným potěšením na mě už zdálky hulákali.
,,Wohn gehst du?‘‘ zamachroval jeden z nich.
,,Neumím německy!‘‘ zavrčela jsem podrážděně.
Strýcové začali hádat, co vlastně umím, ale já zatvrzele mlčela a snažila se je nechat co nejdříve za sebou.
Splavená potem jsem seskočila z kola u smrku s ukazateli a zakaleným zrakem hledala svůj cíl.
VELKÉ LOSINY -5 KM.
Sundala jsem si brýle, abych se ujistila, že vidím dobře. Hejno much kolem, zabahněné botasky a setkání se sexy strejci mě stálo pouhý kilometr?!
Zlostně jsem oddechovala a v mysli mi vytanuly představy možných variant výhry. Hynek moc dobře věděl, o co se sází!
Pousmála jsem se a pokračovala v cestě. Se zatnutými zuby jsem se vrhala do boje proti kopcům, přičemž vítězem byl vždy kopec- pokud jsem vyšlapala až nahoru, potřebovala jsem chvilku klidu k nabrání dechu. Pokud jsem obětavě pěšky tlačila kolo, postupovala jsem dvakrát pomaleji.
Stezka se začala opět měnit. Tráva a šlahouny keřů zasahovaly do cesty a nemilosrdně bičovaly má nahá lýtka. Jízdní prostor byl navíc úzký a mokrá tráva klouzala pod koly.
Myslím, že jsem se tenkrát opravdu modlila, ať už konečně vyjedu na asfalt.
Moje přání bylo vyslyšeno částečně- držíc se zuby nehty jsem vyjela na širokou lesní cestu. S úlevou jsem pustila řídítka, napila se a zkontrolovala mobil ukrytý v kapse na rámu kola.
Uplynuly téměř dvě hodiny od chvíle, kdy jsme se rozešli na Tulince. Mírně mi zvedl náladu fakt, že mě nečekala žádná sms. Mohlo to znamenat, že Hynek dosud nedorazil do Losin.
Volným tempem jsme se rozjela po rovince a bláhově si myslela, že je všem útrapám konec.
Omyl! Další pohroma mě chytla po sto metrech v podobě rozjetého bahna. Navíc, z obou stran byly nepřekonatelné srázy.
Prudce jsem stiskla brzdu a věrna svému povolání studenta gymnázia si zámudčivě podepřela bradu. Vzpomněla jsem si na charakteristiku flegmatické povahy: správný flegmatik nastražené překážky obejde.
Ironicky jsem se pousmála. Jak to mám asi obejít?
Měřila jsem si ,,bažinu‘‘ stylem ,,kdo z koho‘‘ a všimla si, že na jednom místě je trochu mělčí. Nehodlala jsem ztrácet další vteřiny, pevně jsem chytla řídítka a rozběhla se. Prvotní úmysl skočit pouze jednou nohou a odrazit se nebyl tak špatný, ale neodhadla jsem délku bažiny a neochotně musela zašpinit i druhou botasku.
Chtě- nechtě mě u další modré na smrku napadla možnost vrátit se. Ale do cíle mohly zbývat tři kilometry a někde pode mnou bylo slyšet auta a svištění kamiónů.
Následující hříčka přírody byla v podobě padlého stromu. Jehličnatý les zvolna ustupoval a to, co leželo přede mnou, byl silný a široký buk. Pečlivě jsem prozkoumala okolí. Strom byl dlouhý dobrých pětatřicet metrů.
Zkusila jsem vyšplhat i s kolem kousek výš. Přelezla jsem kmen a chtěla vytáhnout kolo k sobě, jenže… jenže to by to nesmělo být pánské horské kolo, s rámem 23 a váhou dobrých dvacet kilo.
Nepodařilo se mi ho ani nadzvednout, takže mi nezbylo než se vrátit na cestu.
Ale co teď? Možnost vrátit se jsem zavrhla znovu jako absurdní, ale mé pozornosti neušlo, že místo, kde k nebi trčel zbytek zlomeného stromu, bylo osázené malými, zato hustými doubky a buky.
Měla jsem toho plné zuby- a nejen zuby, když jsem se prodírala hustým porostem a kolo táhla za sebou. Ostré větve mě škrábaly a já je za to nemilosrdně lámala.
Avšak za dvacet minut jsem byla zpátky v sedle.

Strom v cestě mě natolik rozčílil, že jsem se nedívala po modré barvě a jela stále dopředu. To se mi pochopitelně vymstilo, čím dál jsem totiž byla, modrá se ne a ne objevit.
Trochu mě zamrazilo. Ztratila jsem se?
Rozhodla jsem se jet dál a na nejbližší odbočce se uvidí.
Přišlo to trapně brzy a na vzrostlých dubech se rýsovaly dvě barvy. Červená vedla doprava a žlutá doleva.
Vztekle jsem praštila kolem, vytáhla mobil a posadila se na zem. Co teď? Mohla bych zkusit jet po jedné z barev tak dlouho, než se objeví směrovky.
To jsem odmítla. V žádném případě jsem se nechtěla náhodou vrátit a znovu přelézat spadlé stromy.
Prstem jsem otevřela mobil a zvažovala, co dál. I když s nechutí, přece jen jsem se proklikala k napsání zprávy.
MAM PROBLEM…ASI JSEM SE ZTRATILA, SEDIM NA ROZCESTI A NEKDE PODE MNOU JE SILNICE.
Odesláno- Hynek.
S povzdechem jsem mobil zavřela. Asi jsem se ztratila.. přestože jsem to v Jeseníkách nepovažovala za možné, stalo se.
Pípla příchozí sms.
JAK ZTRATILA? V JESENIKACH SE NEDA ZTRATIT…
,,Hahaha.‘‘
… ZKUS SE DOSTAT NA TU SILNICI A HLEDEJ UKAZATELE, JA ZATIM POCKAM V LOSINACH.
Bum! Takže jsem prohrála.
,,Co už,‘‘ vzdychla jsem a vyškrábala se na nohy. Šum lesa kazil hluk silnice, to ano, jenže kde ta silnice je?
Rozhodla jsem se jet doprava, čistě z toho důvodu, že to bylo z kopce. Kousek dál bylo mezi řídnoucími stromy vidět šedou asfaltku. Ale jak se k ní dostat?
Ani nevím, po jaké době (stále jsem jela dolů, takže to ubíhalo rychle) jsem narazila na shrbenou postavu v příkopu a ležícího kokršpaněla uprostřed cesty. Pamětlivá Hynkových slov jsem zastavila a slušně pozdravila.
Pohádková babička se vymotala ze křoví s kádinkou plnou borůvek.
,,Prosím vás, na kterou stranu jsou Velké Losiny?‘‘
Babi si mě důkladně prohlédla od zabahněných bot, přes šrámy na nohou až po smetí ve vlasech.
Mlčky ukázala přesně na druhou stranu, než jsem jela.
,,Aha… a teď jedu kam?‘‘
Fakt, že jedna z odboček byla na Losiny, mě až zas tak moc neranila jako to, že jsem si vybrala přesně tu opačnou.
Stará paní mi sdělila, že právě teď jedu do Rapotína. ,,Ale tady dole budete mít škaredou cestu,‘‘ varovala mě.
Poslouchala jsem ji natolik důkladně, že jsem si neuvědomila přítomnost kokršpaněla, který mi něžně olizoval lýtko. A vůbec jsem neocenila její varování.
,,Horší než nahoře to být nemůže,‘‘ prohlásila jsem smrtelně vážně, poděkovala a se zbytkem elánu rozjela dolů.
Hynek dál mlčel, nic mě nerozptylovalo a vidina Rapotína, kterému byl můj rodný Šumperk sousedem, mne přitahovala blíž a blíž.
Vyjela jsem z lesa, prodrkotala zahrádkářskou kolonií a podobna olympijskému závodníkovi v cílové rovince najela na zbožňovanou asfaltku.
Zastavila jsem na autobusové zastávce, kolo opřela o odpadkový koš a nadatlovala zprávu Hynkovi. Potom jsem se natáhla na lavičce a ignorovala užaslé pohledy trčící z kolemjedoucích aut.
Můj milý se objevil nečekaně rychle.
,,Prosím tě, kudy jsi jela?‘‘ ptal se užasle.
,,Po modré,‘‘ odpověděla jsem lakonicky a přijala jeho Bonaqu, neboť moje zásoby pití byly nenávratně fuč.
,,Kudy to vedlo? A jak ses mohla ztratit?‘‘
Obě otázky se navzájem trochu vylučovaly a Hynek to pochopil hned, jak se dozvěděl odpověď.
,,Aha… to máš ale štěstí, že tam ta babi byla.‘‘
,,Já mám štěstí? Ty máš štěstí, protože jsem měla sto chutí tam zůstat sedět a čekat, až přijedeš a nevíš, kdo mi doporučoval, ať jedu po modré?‘‘
,,Tys souhlasila,‘‘ bránil se se smíchem a objal mě kolem ramen.
Docela mě dostal fakt, že jeho cesta prý ze začátku vedla lesem a pak na střídačku jel po louce a po silnici.
,,Ale aby ti to nebylo líto, tak to smažem, jo?‘‘ líbnul mě na nos a usmál se.
To se mi líbilo. ,,Já bych to tak neudělala,‘‘ neodpustila jsem si.
Hynkovi smíchy zaskočilo. ,,Já vím, Marťas,‘‘ a pohladil mě po zrasované noze, ,,já vím.‘‘