Rozehraná šachová partie

Anotace: "Ale ještě´s mi neřekla, proč sis vzala Mojmíra.“„Znamenal pro mě jistotu, Zatímco ty…“ „Já? Já byl do tebe blázen…“ „A aspoň deseti jiným návdavkem…“ Alfréd položil štětec a udiveně se na Markétu zakoukal.

Rozehraná šachová partie

„Ano, Markétko, takhle mi zůstaň. Tak. Z profilu. Jeden prs stačí. Rozevlátý las, zřasený šat – pevnost tvého prsu do kontrastu s tím vším…

Jsem moc rád, že po těch pěti letech ještě takhle vypadáš. Kdo by to řek?... Po pěti letech s tím tvým mrťafou… Stejně dodnes nechápu, proč sis vybrala jeho a ne mě…“

„Moc si fandíš, Alfréde… Myslíš, že žena dá přednost krásnému muži? Jako by krása byla všechno…“

„No, má milá, u ženy je krása takříkajíc všechno. Co se mě týče, troufám si říct, že jsem taky krapet chytřejší než Mojmír…“

„Odkud jen bereš to sebevědomí! Z toho, že jsi v Mojmírově přítomnosti dlouho maloval můj oblečený portrét? Který mu nakonec dodáš, až budeme hotovi s tímto obrazem? K čemu ti však tenhle bude?“

„Přece k tomu, že mám potěšení ze svého koníčka… Naštěstí mě malování neživí… Ale ještě´s mi neřekla, proč sis vzala Mojmíra.“

„Znamenal pro mě jistotu, Zatímco ty…“
„Já? Já byl do tebe blázen…“
„A aspoň deseti jiným návdavkem…“
Alfréd položil štětec a udiveně se na Markétu zakoukal.
„Snad jsi nežárlila na ty dívky, co s námi chodily na výlety? Vždycky jsem se rád bavil, ale to s tebou a s mým vztahem k tobě nemělo co dělat…“
„No právě že to nemělo co dělat se mnou… Kolem Mojmíra se holky nemotaly. Říkala jsem si – ten bude věrný manžel.“

Alfréd se ironicky pousmál. „Vsadím se, že je to stále věrný manžel. A brzy z něj bude paroháč.“

Markéta zbrunátněla v obličeji. „Nech si ty řeči! Nebo se obléknu a půjdu.“
„To není špatný nápad,“ přikyvuje Alfréd. Stejně už máme špatné světlo.“ Odložil paletu, svlékl plášť a šel se umýt. Markéta se za plentou kvapně upravuje a obléká.

Vycházejí z domu. Venku je zataženo. „Pojď, zajdeme ještě do kavárny. Však dnes nemusíš být ještě doma.“
„Nechci,“ trucuje Markéta.
„Ale jen pojď! Tamhle u Glaubitzů mají výbornou kávu. Přečkáme tam déšť… Hele, už začíná krápat!“

To byl pádný argument. Markétě se stejně domů nechtělo. Tím spíš, že muž, šetřílek, s ní nikdy do kavárny nezašel.

Zato Alfréd byl u Glaubitzů jako doma. Zamířil ke stolku pro dva a vrchní už nese na stříbrném podnose konvičku a šálky, misku se šlehačkou a doporučuje, aby ochutnali pravý sachr.
„Jo tak to musíme, když je pravý,“ uculuje se Alfréd, zatímco Markéta se pýří a obdivuje stříbrnou lžičku, zdobenou ornamenty.

„Pojďme si povídat o tom, jak jsme se znali před Mojmírem,“ navrhl Alfréd hned jak zabořil lžičku do lákavě vyhlížejícího dortu.

„Hráli jsme v klubu šachy,“ snažila se Markéta o lehký tón. „Jenže ty jsi vždycky vyhrál.“

„Skutečně?“ podivil se Alfréd. „Ale mám dojem, že ses to tenkrát dost naučila…“

„Nemyslím, ale bavilo mě to,“ přiznala Markéta.
„Zase si zahrajeme pár partií, až odjede Mojmír na služební cestu,“ škádlil ji Mojmír.
„Jak to víš? diví se Markéta.
„Inu, podřekl se o tom,“ směje se vesele Alfréd. „Už se těším, až ti dám šachmat.“

Markéta cítí, jak se jí hrne krev do tváří. Alfréd myslí i na jiné věci než na šachovou hru.

„Ty, Alfréde, proč jsi prve v ateliéru řek´, že Mojmír bude paroháč?“
Alfréd se na ni bezelstně podíval. „To že jsem řek´? Ale vždyť víš, že občas plácám nesmysly…“
„To teda plácáš. Mojmír náhodou už dnes odjel na služební cestu. A proto jsem chtěla odejít a taky odešla z tvého ateliéru.“

Alfréd žertovně zamrkal. „tak to tedy nespěcháš domů, že ne?“
„No – nespěchám. Ale taky nechci zpátky do ateliéru…“
„Ale co tě vede,“ směje se Alfréd. „Pracovat už se nebude. Budem pít kafe a budem si povídat.“

„Alfréde, a proč říkáš ženským ty drzosti?“
„Mno, to máš tak. Zkouším to. Šokuju je tak, že o tom začnou přemýšlet. Jestli jako na tom něco není…“

„Tak to se mě netýká,“ dušuje se Markéta. „Už sis moh´dávno všimnout…“
„A vždyť jo. Já se jen tak splet… Hele! Oni mají ještě jiný dortík! Já mám na něj chuť! Zkusíme ho!
„Když ona už je to moc velká útrata!“
„Že o tom mluvíš! Je mi s tebou dobře, hezky se nám spolu povídá… Když si jednou za čas vyjdu s krásnou dámou, nebudu přece šetřit… Pane vrchní, přineste nám prosím ještě ty druhé dortíky!“

Markéta je mlsná jak malé dítě Pochutnává si a vyptává se dál: „Ty, Alfréde, proč ty se nikdy nerozčiluješ?“
„Jaks´na to přišla? Každej člověk se někdy rozčílí…“
„Ale na tobě to není znát.“
Že by? Asis´mě nikdy nerozčílila… Jinak bys koukala, jak jsem zlej…“

„No ale, když už si tak povídáme… tys měl často víc děvčat najednou. Jak to děláš, když se s nějakou potřebuješ rozejít? To jsi pak zlej?“ Alfréd se zamyslel. Pak povídá: „Já nevím. Já se s žádnou nerozcházím. Ony se rozcházejí se mnou.. Možná, kdyby to vydržely, měl bych už celej harém….“

„Žádná ženská nechce žít v harému,“ poznamenala Markéta sklesle.
„No právě. ale taková, kterou bych chtěl mít jedinou, mě ještě nikdy nechtěla…“
„Bodejť jo. To se má kvůli tobě s těmi ostatními prát?“
„Tohle neřeš. Ty máš Mojmíra, a kolem mě se občas ochomejtne nějaká kočulena… Podívej! Venku už se vyčasilo. Víš ty co, Markéto? Zaplatíme, zajdem do garáže pro auto a uděláme si výlet po okolí! Pojedem, kam budeš chtít!“

To se nedalo odmítnout. Za chvíli si to uhánějí po výpadovce z města. Večerní sluníčko vrhá na silnici dlouhé stíny. Koruny stromů jsou svěží, jasně zelené.

S Alfrédem je dobře, uvažuje Markéta. Život s Mojmírem je každodenní nudná práce, škudlení a jednotvárná šeď. Proč jsem si ho vlastně brala? Viděla jsem v něm jistotu, že budu mít muže jen pro sebe. Narodí se nám děti, vytvoříme šťastný domov….

Děti… jaksi nepřišly. Na lékařské prohlídce ji ujistili, že by je mohla mít. Mojmír prohlídku odmítl. Dokonce se strašně urazil. O jeho mužnosti přece nebude nikdo pochybovat… v dnešní době ostatně je lepší děti nemít, všechno je tak drahé…

„Alfréde,“ ozvala se, „tobě nevadí, že nemáš děti?“
„Zatím ne, když k nim nemám maninu… Kdybych se oženil s tebou, chtěl bych kluka a holku. Vzala by sis mě, kdybys byla volná?“

„Já přeci nejsem volná,“ říká smutně Markéta.
„Tak se kvůli tomu netrap,“ konejší ji Alfréd. „Život je moc krátkej. Každého dne je škoda… A dnes - je opravdu hezkej den, teda už večer, ale my si ho prodloužíme, viď?“

Markéta mlčky kývla hlavou.

Jedou podél potoka, na druhé straně svah porostlý lesem. Za zatáčkou velké stavení – bývalý mlýn. Nyní lesní hotel s restaurací. Na židličkách pod slunečníky jen pár hostů. Z lokálu je slyšet pěknou muziku. Alfréd navrhuje jít dovnitř, kvůli komárům.

Vešli. Alfréd hned od vchodu přelétl očima celou místnost a sykl na Markétu: „Jdem odtud.“ Ale teď už i Markéta zahlédla u jednoho stolku svého muže s cizí dívkou. Zůstala v překvapení stát a civěla na dvojici. Vtom Mojmír vzhlédl a uviděl je. V obličeji měl děs.

„Jdem k nim,“ změnil Alfréd strategii. Markéta jako zhypnotizovaná kráčí za ním.

„Ahoj, starý brachu,“ hlaholí Alfréd bodře na Mojmíra. „Konečně jsme tě našli!.... Pořád jsem přemýšlel, kde bys asi mohl být… tak jsem na to káp! To mám radost!“

Mojmír očividně radost neměl, taky se nehotovil k představování.

Alfréd tedy sám představuje cizí dámě Mojmírovu manželku i sebe. Potřásá jí pravicí, a aniž by se zeptal na dovolení, nabídl Markétě židli u jejich stolu a sobě přitáhl další. Podal váhající Markétě ruku, aby jí pomohl usednout. Markétina ruka je studená a chvěje se, Alfréd se ale iniciativně chápe řeči ke ztichlé společnosti:

„Koukám, že jste si vybrali rajskou… Je to hovězí měkké?“ Cizí dívka smutně zavrtěla hlavou.

„Tak si dáme řízek… Slečně taky?... Fajn. Pane vrchní, třikrát řízek. Je kuřecí? tím líp, aspoň bude měkoučký!... A po obědě si všichni čtyři dáme kávu a zmrzlinu… To bude samozřejmě všechno na mě,“ poznamenal přátelsky směrem k Mojmírovi.

Slečna špitla, že by si šla zakouřit, než jídlo přinesou. Markéta se vzchopila – potřebuje na čerstvý vzduch – půjde s ní.

„Ať jste brzy zpátky,“ volá za mini bodře Alfréd.

Sotva byla děvčata za dveřmi, obořil se Mojmír na Alfréda: „Jaks´mi to moh´udělat, člověče?“ Kamarád jen krčí rameny. Došla mu výřečnost. Usilovně přemýšlí, co říct Mojmírovi. Ale rozhodl se mlčet. Protože nevěděl, co si ty dvě ženské před restaurací řeknou. A tak u stolku panuje nasupené ticho.

Nakonec to Alfréd nevydržel a rozběhl se za děvčaty s poznámkou, že je raději přivede, ay se venku nepopraly.

Nevypadalo to. Zaslechl Markétu, jak naivním hláskem dívku ujišťuje, že nebude dělat žádné scény. A že je s mužem bez problémů rozvedou, když nemají děti…

„Tak tohle řekni především Mojmírovi,“ radí Alfréd, „a pojďte zpátky. Sedí tam hoch celý ustaraný…“

Vrchní jim zrovna přinesl tři talíře. Kuřecí řízečky voní tak lákavě, že se ti tři do nich rádi pustí, a Mojmír dojídá za svou slečnu její hovězí s rajskou, aby nic nepřišlo nazmar.

Při kávě a zmrzlině vybídl Alfréd Markétu, aby uklidnila Mojmíra a zopakovala mu, co říkala venku jeho přítelkyni Evičce

Mojmír je zděšený. Koktá, že mezi ním a Evičkou nic nebylo. Vybízí zbaběle Evičku, aby to potvrdila. Evička mlčí a utírá slzy do kapesníku. Markétě je jí upřímně líto, dokonce ji pohladila po vlasech. Tím nabyla klidu a sebevědomí.

Mojmír ale najednou vyskočil, odstrčil židli a utíká z lokálu. Evička tázavě pohlédla na Alfréda. Rozhodovat mají muži. „Zkuste to jít za ním, když myslíte,“ mínil Alfréd. Ale kdybyste ho nenašla, vraťte se sem a my Vás odvezeme domů!

Alfréd zaplatil znepokojenému vrchnímu útratu a vyšli s Markétou před dům. „věděla jsem, že je Mojmír zbabělec,“ pohoršuje se Markéta. „Ale co je moc, je moc.“ Její přítel na ni pohlédl teď dost přísně. „Nebudeš mu nic vyčítat! Nezapomeň, že to byla náhoda nad náhody, když teď máme vrch!... Vůbec – mluv co nejmíň! Protože Mojmír zas není takový blbec, aby nakonec nepochopil, že my dva jsme si vyjeli na rande!“

„My jsme si vyjeli na rande?“ dala si ruku na pusu Markéta.
„No, Markéto, tak dost už těch legrácek!... Kolikrát´s mi říkala, že nikdy nelžeš….. přitom každý člověk někdy lže. A především teď nelži sama sobě! Teď jde o nás dva! Oba přece po sobě toužíme. Troufám si říct, že se už dávno máme rádi…. Chtěl jsem ti dopřát ještě chvíli tý šachový partie… taky mě to bavilo… sama ale teď uznáš, že se hru je konec.“

„Co budem dělat?“ ptá se Markéta vylekaně.
„No co. Počkáme ještě, jestli se Eva vrátí. Já na jejím místě bych se nevracel... Ovšem pro nás dva to bude lepší, když za Mojmírem pojedeme všichni tři. Holka, nezastírám, že je mi ho líto. Ale takový už je život…“

„Strašně se bojím, abychom se nějakým nečestným manévrem nepřipravili o náš pěkný vzájemný vztah…“

„Musíme to risknout… Jsem rád, když sis teď ujasnila, že nikdo z nás z toho nevyjde čistý. Věř mi pořád, že tě mám rád. Už dávno. Proč? Fakt nevím. Nejspíš že mi připadáš neskutečně krásná… Kdo se vyzná v člověku? Kdo se vyzná sám v sobě?“

U dveří lokálu se objevila uštvaná Evička. Nerozhodně se před nimi zastavila.
„Tak jedem, Evičko?“ zeptal se Alfréd laskavě.
„Ještě se cestou v klidu rozmyslete, jestli za Mojmírem, nebo k vám domů.“

„Poradíte mi, co mám dělat?“ špitla Eva.
„My nemůžeme. Nesmíme,“ řekla Markéta.
„Vy jste kapitánka,“ dodal Alfréd.

A tak jeli za Mojmírem. Mojmír byl doma. A byl zlý. Alfréd si řekl – teď nebo nikdy – a byl taky zlý. I když tím svým způsobem. Poručil děvčatům, aby mlčely. Vzal všechno na sebe, tvrdil Mojmírovi, že věděl, kam jede, a dovezl tam Markétu záměrně. Nakonec řekl, že se o Markétu bojí. „Markéto, sbal si osobní věci, pojedeš se mnou. Aby Mojmír ve zlosti neudělal něco, čeho by mohl později litovat.“ Tohle přišlo vhod Markétě, ale i Evě. Rozezlený a nešťastný Mojmír se snad nechá utěšit od přítelkyně, která jediná stojí při něm?

Evě její momentální ženský záměr vyšel. Pokořený Mojmír najednou opravu nebyl schopen zůstat sám. A když se s ním Markéta rozvedla, vzal si Evičku, která to považovala za svou výhru.

Alfréd je po svatbě s Markétou stále velmi šťasten. Asi že vyhrál náročnou šachovou partii, jež se vlekla několik let. Markéta, zvyklá na prohry, si není jista, zda partie je už definitivně dohrána. Takové nejistoty trápí těhotné ženy. „Kuš, holka,“ utěšuje ji Alfréd. „Když na sebe jednou budeme chtít štěkat, podíváme se na našeho kluka, a necháme toho.“