Proč je svět tak krutý k holubům - dalši a další dny
Proč je svět tak krutý k holubům - dalši a další dny
Anotace: Daro all'Eumenidi se viva resto col suon orribile de miei sospir
DEN 3
Nic! Nic nového. Na tom ale nezáleží, na tom přece nesejde. Je v té divné mlčenlivosti podivná a děsivá přemíra porozumění. V tom, přesně v tom, co se bojím zjevit, protože by to nikdo nepochopil, jen by mě definitivně odepsal. Co je to?
Chodí za námi - skoro denně - denně nějaký cizí pán a povídá si, ale jen se mnou. Vůbec si nevšiml, že se něco změnilo. I když možná, že jen neukazuje, že vidí. Já čekám, až se všimne, nebo až to nevydrží zakrývat.
Ale kdo mi poradí? V takovém osamělém světě a najednou - najednou! Najednou přichází sebeklam. Ale je nutný. To je ale jen má věc. Zkusím ho naučit psát. Zkusím. Ne toho pána, ale jeho.
DEN 5
- Esempio misero io sono -
Já ho to nenaučila, on sám. Nebo ono samo. U něj člověk skoro neví. Pořád se řídit očima, pořád, pořád, pořád.
Pořád!
DEN 9
Je pořád hůř, pořád, pořád hůř. Nemám dost vzduchu, mám příliš mnoho světla, v noci nemůžu spát, protože svítí měsíc a když ne, budí mě hvězdy, když jsou mraky a usnu, o světle se mi neustále zdá. Povídám si pak, když se vzbudím, donekonečna s ním - vlastně ne. Jen na něj mluvím, on se tváří všemožně, začíná to být komické, ale já mám pocit, den ode dne větší, horší, úmornější, že to skoro nevnímám. Jednou je prázdno, podruhé, potřetí počtvrté a posté, potisící můžu říkat, smát se brečet myslet skomírat šílet
Totiž, chtěla jsem říct, že podruhé je v hlavě zmatek, příliš mnoho všeho možného. A přitom jsem pořád prázdný člověk, i když mi rozumí.
A pořád ještě nespí. Vůbec nespí. Vůbec nejí. Vůbec nemluví.
DEN 13
Dnes jsme byli venku, daleko, velmi daleko na severu. Měla jsem ty prapodivné, dlouhé bílé šaty. Byla velká zima a na břehu vody rostly čtyřlístky. Vůbec to nebylo podivné. Sbírali jsme je do mojí čepice, protože jich bylo velmi velmi moc, ale pak nám všechny uletěly, tak jsme šli pryč. Do města. Všechny zdi domů natírali na bílo, a tak jsme nebyli skoro vidět. Ale bylo to zvláštní. Velmi zvláštní. Něco jako ten pouštní strom. Ten jak je jenom jeden široko daleko v celé poušti. Anebo taky fata morgana. Nejspíš, že to bude tak, než onak. Ach ne.
Komentáře (11)
Komentujících (4)
Doporučit
Tisk
a já se omlouvám též, tobě, Amélie, že mou vinou zde vznikla debata, která tu nemá co dělat :(
10.09.2008 13:51:00 | bába čurchlastka a inkontinenční ucháč
omlouvám se. moje nervy byly u konce v té záhadné chvíli. takže si to teď vyříkám sama se sebou a vy pište, co máte na srdci, ... chichi
10.09.2008 11:22:00 | Já Esther Ruth
kdo na tohle má mít kruci nervy? kdo řekl co špatně? držme zobák všichni a od koho tu uvidím ještě písmenko, s tím si to vyříkám, a myslím to smrtelně vážně.
tak.
09.09.2008 12:54:00 | Já Esther Ruth
kazit komentáře amélii nemůžu.takže.werewolfed.zavři už ten zobák.sbohem
09.09.2008 12:39:00 | neurobeat
kdepak, esempio, tvoje dílko má k fňukání blízko asi jako kocour ke křeslu předsedy vlády.. to byl nepřímý útok na moji nicku :-)
09.09.2008 10:48:00 | bába čurchlastka a inkontinenční ucháč
ale tak, to se jen tak zdá, mohu-li prozradit. to spíš já jse jak to moje fňukání. jenže já jsem asi z fňukání živa.achjo :)
09.09.2008 09:40:00 | Já Esther Ruth
Tomu pode mnou: zdá se mi, že máš úplně stejný přednosti i zadnosti jako to "fňukání" - taky nikomu neublížíš ani nepomůžeš .))
08.09.2008 21:45:00 | bába čurchlastka a inkontinenční ucháč
fňukání ještě nikdy nikomu neublížilo.) ale tka ynepomohlo.vidím, že werewolfed ti v tomhle musí náležitě rozumět.) podle toho, co tedy napsal, hyhy.)))
08.09.2008 18:03:00 | neurobeat
ó! mám velkou radost, chichi, neboť jsem ráda, když někdo čte se stejnými pocity, s ajkými já píšu. to je pro toho, kdo smolí takovéhle věci, jedním z největších darů. ne. největší dar. díky.)
07.09.2008 11:09:00 | Já Esther Ruth
Zvláštní abstrakce, zakletost.. nevím proč mi dělá dobře, uklidňuje mne.. nechávám ji v sobě plynout, abych pronikl za závoj toho, co naznačuješ.. cítím, jako by ses dotýkala toho, co mne už nějakou dobu pronásleduje - že se náhle souvislosti všeho rozplývají, kdykoliv se na ně podívám blíž, a že jsou někdy obyčejné věci tak podivné, že sem vlastně nepatří, a já s nimi.. a tak marně volám střípky z minulosti, střípky čehosi, co mne kdysí držívalo psychicky pohromadě, jenže život potřebuje vše, co mám a nezbývá mi téměř nic na záchranu...a pak cítívám, že se mi to jen zdá a že je svět tak přívětivý jako býval.. no, asi jsem se zbláznil :-), kdo ví.. každopádně dík za tohle dílko :-)
06.09.2008 19:42:00 | bába čurchlastka a inkontinenční ucháč
