Stereotyp

Anotace: ..přijměte fakt, že jsem amatér, zkomentujte a prosím, dočtěte do konce...

Crrrr…

„Uhm…“ Blbej budík, někdy mám chuť ho rozšlapat, spálit, rozšlapat, utopit, tlouct do něj kladivem a ještě jednou rozšlapat. Jako každej den. Zvednu se, prohrábnu oči, vlasy, zívnu. Obleču se, (ponožky jsou největší utrpení) a vykročím do koupelny, s pohledem do zrcadla klesá moje sebevědomí. S tim musim něco províst. Vlezu do sprchy a užívám si teplých kapek. Je čas se probudit do reality. Pasta, kartáček, tužka, pudr, řasenka – která v mi v jednu chvíli nepříjemným způsobem udělala šlinc přes celý obličej – a učesat. Tak, a je to. Hvězda na titulní stráně časopisu nebudu nikdy, ale nebudu si stěžovat. Popadnu tašku a slezu dolů do kuchyně. Neohrabaně řežu rohlík (díky ranní nostalgii málem i s prstem), máslo, salám. Pro mě až luxusní snídaně, vzhledem k počtu vyspaných hodin. Ještě udělám jeden, hodím do tašky a jdu ven. Moje prošlapané conversky si to pochodují už k tak známým dveřím. Škola. Nechápu studenty, kteří ji nemají rádi. Vždyť učení není špatná věc, mě prostě baví. Vystoupám tu hromadu schodů a zasedám do poslední lavice, sama. Vždycky, když s někým sedím, tak se moc soustředit nejde, znáte to. Rozbalím učení, popřípadě dám někomu opsat úkol. Přátelé tu nemám. Ne že bych se s nikým nebavila, jsem docela oblíbená, ale přítel je u mě někdo kdo vás zná líp než vy sami. A to byl jedině můj deník. Každopádně pár lidí bych ochotně bránila svým tělem, kdyby na to došlo. Zazvonilo na hodinu, elegantně nastoupila naše matikářka a učení mohlo začít. Pro mě byl nepříjemný pocit ten, že si z minulýho roku a dne nepamatuju vůbec nic. Známky tomu taktéž odpovídají. Dneska se to zase vleklo. Přišla velká přestávka (dlouho očekávaná), při které jsem vyrazila sledovat místní kluky, kteří se opakovaně honili za míčem. A potom zase studium. Škola proběhla celkem v klidu. O Občance jsem si snědla i rychlou svačinu. Odpoledne jsem šla domů. Dneska byl zrovna Pátek a ohledně zájmových činností naštěstí nic nemám. Zavolala jsem tedy Katce, že půjdeme ven. Klasika. Došli jsme si do Adélky na drink, sedli na náměstí, všechny zdrbaly, udělali pár blbin a vyrazili domů. Po příchodu domů, jsem ignorovala mamčin napůl zpitý hlas, jak mi vykládá, že jsem neschopná, nic neumim a jsem přítěž a zavřu se zpátky do pokoje. Zahraju si na mojí milovanou kytaru, poslechnu oblíbenou muziku, napsala pár kamarádům z počítače a vyzpovídala jsem se deníku o dnešním dni. Nevzal to moc nadšeně, ale byla jsem spokojená, že si mě vyslechl. Už mi z toho hrabe – jako by měl deník duši. Těžko vás pohladí nebo obejme. Zahnala jsem tyhle myšlenky, zahrála si ještě na kytaru, odlíčila se, převlíkla a zalezla do postele. Usínala jsem snad dvě hodiny. Po chvíli poslouchání tý nejlepší hudby jsem usnula.

Crrrr…
„Uhm…“ Blbej budík, někdy mám chuť ho rozšlapat, spálit, rozšlapat, utopit, tlouct do něj kladivem a ještě jednou rozšlapat. Jako každej den. Zvednu se, prohrábnu oči, vlasy, zívnu. Obleču se, (ponožky jsou největší utrpení) a vykročím do koupelny, s pohledem do zrcadla klesá moje sebevědomí. S tim musim něco províst. Vlezu do sprchy a užívám si teplých kapek. Je čas se probudit do reality. Pasta, kartáček, tužka, pudr, řasenka…