Přísahám že budu žít!

Anotace: Málo se mluví o zlu,které svět napáchal.Nemluvím tu sice k celému světu,ale snad se nad tím někdo zamyslí.I to je pro mne úspěch.

Utíkal.Utíkal ,co mohl..Byli tam.Byli mu v patách.Nemohl se ohlédnout.Ztratil by náskok.Věděl ,že tam jsou. Srdce mu bylo tak silně,že muselo každou chvílí puknout.Aspon tomu odpovídala bolest ,kterou cítil na plicích Mají delší nohy než on.Dohoní ho.Možná ,pokud bude mít štěstí a vytrvalost,dnes to nebude.Když ne dnes,tak zítra.Tihle lidé vždycky dostanou toho,koho chtějí.Proč vlastně běží?Nemůže jim uniknout.Kdyby se zastavil,byl by brzo konec.Konec strachu.Beznaděje.Zoufalství.A také bolesti,kterou cítil po celém svém těle.
Ne,nešlo to.Jeho tělo křičelo“ zastav se!Zemři!“Ale on nemohl.Slíbil to.

Řev byl slyšet všude po městě.Přišli.Žena se se v návalu paniky ohlédla.Jsou tady.Našli je.Jak to ,že je našli tak rychle?Tahle čtvrtˇ už byla na seznamu.Tedˇ už tu oficiálně nebydlel nikdo z nich.Před pár měsíci všechny odvezli.Tak proč sem znovu přijeli? Někdo nás prozradil,napadlo ji.Musela to udělat.Neměla jinou možnost.Podívala se na syna.Jeho jedenáctiletý obličejík,přes utrpení,které musel zažít,byl pořád stejně roztomilý jako když se narodil.Ukápla jí slza.Ne ,ted nesmí plakat.On jí nesmí vidět plakat.Musí být silná,aby mohl být silný on.Musí ted být silný.Setřela slzu a sklonila se ke spícímu synovi. „Synku ,vstávej,musíme jít.“Rozespale,ale ostražitě se rozhlédl. „Zase?Maminko,já už nechci utíkat.Prosím.“ „Zlatíčko….“Její slova zanikla v hrozném jekotu.Chlapec se zděšeně ohlédl,ale ona pokračovala.“Poslouchej,60 kilometrů odtud bydlí má kamarádka Helena,ukryje tě u sebe,slíbila mi to.Bydlí v domě s číslem 16.Musíš třikrát zabouchat,pak tě pustí dovnitř..“ „Proč mi to říkáš ,mami?Ty se nepůjdeš se mnou?“vykřikl chlapec.Odmlčela se.Jeho nevinná očka se na ni dívala se strachem a nechápavostí.Oči se jí zalily slzami. „Když je zdržím,stihneš utéct.Musíš utíkat.“ „NE!Bez tebe nepůjdu!Maminko,pojd se mnou!“Plakal.
Nemohla ho opustit.A zároven musela.Vzala jeho bradu do dlaní.“Ty musíš jít.Jsi to jediné,co na světě mám.Ty si to nejdůležitější v mém životě.Nesmí tě zabít.Musíš žít!Pro mě,pro nás oba.Slibuješ?“Plakala také.Chvíli se jen na něho naléhavě dívala,v pozadí slyšely výstřely a křik. „Ano,slibuji“,zašeptal.Křik byl slyšet blíž.Vstal spolu se svou matkou. „Miluji tě“,šeptala mu do vlasů.Chtěl zůstat v její náruči navždy. „I já tebe“,řekl.Naposledy se na sebe podívali. „Utíkej ,Josefe!Utíkej a žij!“vykřikla.Rozběhl se.Než vyběhl tajným zadním vchodem,uslyšel matku naposledy volat: „Žij!“

Ohlédla se přes rameno.Jedny dveře.Jen to ji dělilo od té hrůzy ,která se děla venku.Zvedla revolver,naposledy se nadechla a rozrazila dveře.Všude ležela těla.Zamířila a vykřikla.: „Chcípnětě,vy nacistický svině!“Trefila se.Jeden z nich však také.Bolest,tma,syn.Její poslední myšlenky.Pak nic.Jen ve vyvražděné ulici byla slyšet rána jejího těla dopadajícího na zem.

Utíkal.Utíkal ,co mohl.Byli za ním.Nemohl se zastavit.Dnes ho nedostanou.I kdyby měli zítra ,dnes ne.Musel žít.Kvůli matce.Kvůli sobě.Musel splnit slib.