Poslední metro

Anotace: ...omluvte prosím pravopisné chyby...jinak je to ze života, tak trochu..

Pomalu se blíží půlnoc. Okolní setmělá Praha se teprve probouzí ke svému nejžhavějšímu období. Půlnoc a vše po tom až do rána. A jak to tak už bývá, v tuhle domu mířím domu.
Sumu krok za krokem jednou z mnoha temných uliček v okolí Anděla. Nemám žádný důvod proto, abych se bál. Jsem napitej. Občas se mi zhoupne svět na jednu ze stran a nohy udělají krok do míst, kam by neměly, ale jinak se cítím v pořádku.
V poklidu, okolo mnoho zvláštních lidí, jsem se po vlastní ose dopravil k metru. Měl bych možná trochu více pospíchat, ale nějak nevidím žádný důvod kromě toho, že chci stihnout poslední metro.
Nechám se vést jezdícími schody, dívám se na reklamy, které prodávají jen samé kecy. Občas se podívám na lidi, kteří míří po druhých schodech vzhůru. Normální, obyčejní lidé, kteří se vracení domu a nebo jedou někam si posedět a dostat ze své duše trochu toho adrenalinu, který za celý týden se jim nashromáždil v krvi.
Občas se mi zdají tyto schody nekonečné. Minuty za minutou mi zde utíkají. A zároveň míjím tolik zajímavých lidí. Jen stojím a dívám se a čekám, až mě dovezou k cíli. Na nástupiště.

Čekám na vlak metra. Opřený o jeden z mnoha sloupů, které zde na Andělu jsou. Snažím se udržet rovnováhu a zahnat rozmazaný svět. Okolo mě je několik lidí, nevěnuji jim žádnou pozornost.
Přijíždí metro. Jeho ostré světlomety mě na okamžik oslní, ale řidiče stihnu zahlédnout. Obyčejný muž střední postavy okolo třiceti let. Jako skoro každej řidič.
Nastupuji do vagónu. Není místo k sezení, musím zase stát. Chytám se tyče a snažím se udržet rovnováhu. Moc se mi to nedaří, při rozjezdu se pouštím a padám na nějakou slečnu, která stála za mnou. S omluvou a úsměvem se ptám jestli se něco nestalo. Odpovědí mi byl taky úsměv, ale už ne tak hezky jako když jsem ji zahlédl poprvé na eskalátorech. Co se dá dělat. Jdu na druhý konec vagónu. Opírám se o dveře, naštěstí na druhé straně než se mají otevírat a zavírám oči.
Probouzí mě rána. Jsme na Smíchovském nádraží. Dveře se zavírají a já jsem sám v celém metru. Skrz prosklené dveře vidím až na druhý konec celého vlaku. Nikde nikoho nevidím.
„ Příští stanice Radlická,“ ozývá se z reproduktorů, to je dobře, už jsem se lekl, že vlak zajíždí do depa a nebo se zde jen obrací.
Nic si z toho nedělám, jsem tu sám. Aspoň mám místo na sezení.
Najednou je pro mě hrozně těžké se rozhodnout kam si sednout. Vystřídám tři místa než se usadím na místo, které se mi zdá aspoň trochu pohodlné.
Naproti sobě mám svůj odraz ve skle. Za sklem vidím ubíhající tunel a nekonečné kilometry různých kabelů, které v metru jsou z nějakého důvodu, který snad zná jen bůh a nebo ten kdo to vše postavil.
Nasazuji si na uši sluchátka a pouštím svoji novou mp3jku.
V odraze stále sleduji svůj odraz. Občas na sebe udělám nějaký ksicht a odraz mi ho oplatí. Je to taková nevinná dětská hra, ale stále mě baví, i když už nejsem dítě.

„ Smím prosit?“
„ Ano, jistě,“ popadávám dívku kolem pasu a něžně líbám její ruku. Vedu ji k tanci jenž slyším ve svém nitru. Krok sum krok, jeden dopředu, druhý opět dozadu. Valčík, polka a nebo cokoliv.
Tančíme spolu mezi sedačkami, v prázdném metru. Usmíváme se na sebe.
V ruce cítím jak se ji potí ruka. Druhou rukou cítím její teplo, které proniká skrz skoro průsvitnou košilku, kterou má na sobě.
Vedu ji po celém vagóně, po celé jeho délce. Krok, druhý, třetí. Dívám se jí přitom stále do očí. Modré, tak nádherné.
Usmívám se na ni, ona se usmívá na mě.
Trochu povolím stisk kolem pasu a trochu více si ji k sobě přitáhnu. Otočka, záklon, polibek na ruku. Jdu dále. Natřásá si svoji sukni, které skoro nic nezakrývá. Ale to vše vidím jen periferně, dívám se jí hlavně do očí. Jsem uchvácen jejich zelenou barvou.
Zelenou?
Modrou snad ne?
Dívám se pozorně. Ano, skutečně zelené.
Nic.
V ekonomice se tomu myslím říká promarněná příležitost, to teď nechci udělat. Začínám ji hladit rukou po pasu a přitom mířím níže na její zadeček.
Pomalu, nikam nespěchám, není taky kam.
„ Příští stanice Radlická,“ ozývá se v reproduktoru. Času je dost. Na Zličín cesta ještě skoro nekonečná.
Hladím ji po celém těle. Ležíme spolu na zemi. Cítím otřesy, které říkají jak mě chce, které říkají, že metro je stále v pohybu.
Cítím její tělo, cítím její duši.
Líbám ji.

Nasazuji na uši svoji novou mp3jku. Zaposlouchávám se do hudby, která mi začíná znít ušima.
V odraze, na protější stěně, sleduji svůj odraz. Občas se zašklebím a pozoruji jak mi odraz úšklebek s nechutí vrací.
Jedna ze sedaček je přece jen obsazena. Starý pán, šedé vlasy, suchá pleť, vystouplé klouby na rukou, kterými drží starou hůl.
Jen se usmívá. Dívá se na mě.
Zvedám se. On také. Jde mi naproti.
Ve stejný čas přistupujeme k podstavci na kterém jsou dvě pistole a dva náboje.
Automaticky, jako bych to dělal odjakživa, zasouvám náboj do bubínku a zbraň zaklapnu. Bubínkem několikrát pootočím, aby nebylo vědět, kde náboj je.
Ten starý muž dělá to a samé.
Podávám mu svoji zbraň. Na výměnu on mi podává svoji.
Dívám se mu do očí. Modré, zbarvené stářím a prošedivělé zkušenostmi. Snažím se zjistit co se mu honí v myšlenkách, ale na nic nepřicházím.
Jako první přikládá zbraň ke spánku. Nezavírá oči, pevně se dívá do mých a mačká kohoutek. Nic se nestalo, jen prázdná rána kovu do prázdna.
Na jeho tváři jsem neviděl ani náznak nějakého překvapení, ničeho.
Dle jeho příkladu dělám to a samé.
Přikládám si studenou hlaveň ke spánku. V místě doteku mě zamrazí.
Na malý okamžik zavírám oči, jen abych se ujistil, že je ještě mám. V momentě mě napadne. Co to dělám?
Odpověď mám na jazyku, tedy v myšlenkách hned. Hraji Ruskou ruletu.
Vím, že by teď mohl můj život skončit, ale to je vedlejší. Chci si hlavně zahrát a pocítit trochu adrenalinu, který zahrne mé bolavé mladé tělo.
Z očí se stávají tunely do lidské duše, pomalu proplouvám a spatřuji jen malé světýlko, na konci.
Ocel chladí, studí, mrazí jako by byla z ledu. Vhání mi do hlavy mnoho krve, tělo se snaží studené místo nějak prokrvit. Nejde to. Dokavaď kov nesundám.
Mačkám kohout.
Zavírám oči.
Na zádech cítím pot, studený jak hlaveň.
Všechnu sílu dávám do ukazováčku.
Pomalu se blíží ke konci.
Cvak…

Líbám její rozehřáté tělo. Nezájem, že je celá studená. Hladím každičký kousek její kůže. Hraji si na pána, který drží svoji kořist.
Je podvojná. Drží pevně a já hladím.
Pomalu, hezky po zádech, cítím jemné chloupky nad kostrčí.
Každičký moment se mi zdá nekonečný.
Cvak, podprsenka, kterou neměla spadla na zem.
Cvak, pár drobných pro žebráky co jsem uschovával v kapsách se pomalu kutálí po zemi.
Cvak…

Otevírám oči, dívám se na úsměv, který hraje na jeho tváři. Už není tak starý. Šedé vlasy jako, kdyby se zbarvily. Kůže, před chvilkou ještě zvrásněná a suchá, jako kdyby se natáhla a trochu zmastněla.
Pozoruji ho. Nic jiného se nezměnilo.
Přejíždí dlaní po bubínku a tím ho několikrát otáčí.
Přikládá hlaveň opět ke spánku.
Neuhýbá pohledem, nezavírá oči.
Bez nějakého zádrhelu mačká spoušť.
Cvak…prázdná komora.

„ Příští stanice Radlická,“
Krok sem, krok tam. V rytmu hudby, které mi zní v uších. Vedu ji po celém volném prostoru.
Držím ji za pas, trochu se potím.
Pouštím hudbu trochu více nahlas. Kolem se točí svět, a ubíhají kilometry kabelů, které nikam nevedou.
Z oken svítí slunce, poblíž je slyšet racky.
Její ústa jsou tak lákavá. Pomalu se snažím přiblížit, zkouším to. Ale uhýbá. S úsměvem zavrtí hlavou a dále tancujeme.

Nasazuji si na uši sluchátka a pouštím svoji novou mp3jku.
S hudbou se nechávám unášet do dálky, kam nikdo jiný nemůže. Utíkám ze světa
Hlava se mi mírně točí. Jsem opřen hlavou o dveře, dívám se na ostatní lidi a jen v dálce slyším jak z reproduktorů se hrne hlas: „ Příští stanice Radlická…“

Nohy se mi trochu klepou a ruce se mi potí…