Co ten tady dělá?
Co ten tady dělá?
Láska na první pohled? Ne, děkuji. Na takové věci já nevěřím. Nebo spíš, nevěřila jsem.
Jako každý den po náročné práci jsem vyrazila nakoupit jídlo do nedalekého nákupního centra. A jako po každé jsem se tam nechala vytočit. Všude tolik lidí, nejrůznějších nesynchronizovaných zvuků a ten příšernej vzduch. Aby toho nebylo málo, nějakej děděk mi klidně zatarasí cestu svým vozíkem. Chtěla jsem mu něco pěkně od plic říct, jenže při pohledu na odraz ve výloze tamějšího obchodu se mi jazyk zastavil v půlce pohybu a já oněměla. Nemyslím to samozřejmě doslova, to se jen obrazně říká.
Ještě než vám to všechno začnu vyprávět, bylo by záhodno něco málo o sobě napsat. Ale jen opravdu to nejnutnější, co je potřeba k samotnému vyprávění. Nestojím totiž o to, abyste mě znali lépe než se znám já sama. A taky navíc když neznám já vás, vy nemusíte znát mě. Jen jsem vám chtěla svěřit to, že žiju několik let s přítelem A, se kterým jsem relativně spokojená a neměla jsem potřebu ani chuť být mu nevěrná. Natož se ženskou. Na ty jsem akorát tak žárlila, když byly atraktivnější (což ale byla zcela výjimečná situace, samozřejmě), či když měly zajímavější kabelku.
No a teď se to stalo! V tom odraze jsem měla tu čest spatřit nádhernou ženu, unavenou, pobledlou a také s narvanou nákupní taškou. A zdálo se mi, že i ona na mě pohlížela s určitým zájmem. Nevím proč, ale měla jsem potřebu se na ní povzbudivě usmát a ono mi to vyšlo. Okamžitě mi totiž můj nádherný úsměv opětovala. Než jsem se k ní však stihla otočit čelem, stačila mi utéct.
Nevím, jak bych vám to mohla racionálně vysvětlit, ale prostě jsem věděla, že jakmile A opustí jen na jediný den byt, ona se ukáže a staví se na návštěvu. Já vím. Nikdy jsem jí neviděla, neznala jsem ani její jméno. Přesto jsem si ale byla jistá.
V posledních dnech na mě A pohlížel s jistým trápením a starostlivostí. Pche! Že prý jsem podle něj přepracovaná a podrážděná. Samozřejmě jsem na to však měla právo. Dodělala jsem totiž neuvěřitelně náročnej pracovní program a udělala tak velký skok dopředu. Dělat podnikatelku není až tak jednoduchý, jak jsem si dřív myslela. Jenže když to zvládá A, tak proč ne i já?
Z mého přeplánovaného života se stalo plátno v kině. A to dokonce zaseklé a rozbité. Jak to myslím? Je to přece naprosto jasné. Všude jsem viděla jen JI v tom odrazu. Měla jsem to před sebou 24 hodin každý den. Nic mě nebavilo až do dne, kdy měl konečně A odjet na návštěvu ke své matce.
Domácí práce nesnáším. Ztrácet svůj drahocenný čas něčím tak nízkým mi připadá dost ubohý. Natož abych to dělala já. Ani mě nehne. Tentokrát jsem ale měla chuť byt (abych byla přesná, naše budoucí hnízdečko lásky) upravit po svém. Nakoupila jsem proto pár nových dekorací a pracovala na tom tak dlouho, dokud jsem nebyla s výsledkem naprosto spokojená. A ten domýšlivej A si myslel, že to všechno dělám pro něj. Ještě jsem se nezbláznila, no uznejte! A navíc kdybych chtěla potěšit jeho, vybrala bych tmavší barvy. Jak mě štval. Ale to je zase jiná kapitola.
Naše setkání se konečně blížilo. Všechno muselo být dokonalé. Byt i já. Toužila jsem po tom, abych JI ohromila. Víte, už dlouho se mi nestalo, abych tohle pro někoho dělala. Natož pro ženskou. To jsem u sebe pozorovala vůbec poprvé.
„Zlato dávej na sebe pozor. Vrátím se ti zítra, tak to snad beze mě jednu noc přežiješ.“ Dodal s šibalským úsměvem. Hlavně už vypadni, to zase trápilo mě. „Pozdravuj maminku, miláčku“. A jako každý den jsem mu dala něžnou pusu. Člověk nikdy neví, co by mohl ztratit. Takže je lepší si udržovat všechno.
Zase tak v kulinářském oboru nevynikám, abych věřila svým schopnostem vytvořit nezapomenutelně dobrou večeři. Vzala jsem proto rozum do hrsti a začala přemýšlet. V mé oblíbené restauraci jsem si nechala zabalit dvě porce nejlepšího jídla (dle mého názoru a mých chuťových buněk). Na nějaký moučník se mi taky nechtělo moc myslet, tak jsem pár vybraných kousků vzala cestou v příjemné cukrárně. Dřív jsem tam ještě chodila jako malá.
Padla na mě kapka melancholie. Jak diametrálně se můj život změnil. Achjo. No nic. To by vyšlo na celý román, a na ten určitě čas nemám. A upřímně pochybuju, že vy na něj máte náladu. Každý z nás nemá s tím malým dítětem, co kdysi byl, nic společného. Všechno nás ovlivňuje. Ale zpět k vyprávění. Čeká mě další schůzka a na ten zážitek bych už ráda zapomněla.
Málem bych zapomněla na víno. To mám ale moc ráda a tak nebyl problém vybrat nějaké delikátní z domácí sbírky.
Naložila jsem se do vany a zapracovala na každičkém detailu svého těla. Zdůraznila jsem velké oči, útlý krček ozdobila jemným šperkem.. A vůbec znáte to. Když se chce žena líbit sama sobě, dokáže u zrcadla a přípravou na rande strávit klidně celý den.
Crrr. Už! Zvonila na dveře. Zrovna včas. Večeře už byla na stole. Nádherně jsem to připravila. Byla jsem na sebe náležitě pyšná. Myslela jsem později na to, že bych se mohla zaměřit na tento druh podnikání. Ale tehdy jsem měla hlavu plnou jen JÍ.
„Aha, to jste jen vy“. Chápete to? Zase ten otravnej soused. Nemá na práci nic jiného, než za mnou pořád dolejzat pod nejrůznějšíma výmluvama. Tentokrát to zrovna bylo o tom, jak si jeho žena spletla antikoncepci s antidepresivama. Že prý čeká osmerčata a je jí to jedno. Je to snad můj problém? Ať si to vyřídí s manželkou a ne se mnou. Občas ty lidi nechápu. To taky ale není to, co vám chci říct.
Urazila mě. Věděla, že na ní čekám a ona mě zkoušela. To si ještě nikdo nedovolil. Chtěla jsem JÍ to pořádně vytmavit. Jenže sotva jsem se pustila do lahodné večeře, objevila se její nádherná tvář v odrazu protějšího zrcadla, kterým jsem vyzdobila moderní kuchyň. Byla okouzlená a zároveň okouzlující.
Líbilo se mi na ní snad úplně všechno. Měla stejný styl oblékání, stejně krásný šperk zdobil její krček a vůbec byla stejná jako já. Nikdy jsem nikoho tak kouzelného nepoznala. Během příjemné večeře jsme se svěřovala jedna druhé. Připadalo mi, že se známe celý život a během dialogu o našich životních příbězích jsme se jen vzájemně doplňovaly. Měly jsme úplně stejný osud.
S přímou úměrou vypitého množství vína rostla chuť poznat i její krásné tělo. Přestože se tvářila hrdě a odměřeně, její oči prozrazovaly stejnou chuť zlobit a řádit. Po tak náročném odkrytí všech strastí a radostí to byla sladká odměna. Nehodlám vám vyprávět svůj sexuální život. Jen vám můžu říct, že to bylo tak úžasný, jako ještě nikdy. Jako kdybychom přesně věděly, co ta druhá chce a k sladkému vrcholu jsme dospěly zároveň. S láskou jsme se objaly a tak i pomalu usnuly.
Jenže pak něco nehrálo. Asi se probudila, protože začala dělat hluk a mě tím probudila. Bála jsem se, že se jí snad na naší posteli špatně spinká. Proto jsem se k ní přitulila a svým rozespalým hlasem prolomila ticho v pokoji obestřeném tmou.
„Miláčku, copak se stalo?“
„Ani se neptej! Matka na naší domluvenou schůzku zapomněla a já jel takovou dálku jako idiot naprosto zbytečně. Jo, a ta připravená večeře na druhém talíři byla samozřejmě studená, moučník příliš sladkej a víno? Víš přece, že červený nepiju.“
Seděla opuštěná na lavičce a z její samoty ji vyrušil až psychiatr v bílém plášti, co ji měl ve zdejším sanatoriu na starosti.
„Tak pojďte mi zase vyprávět, jak to tehdy vlastně bylo“.
Jako každý den po náročné práci jsem vyrazila nakoupit jídlo do nedalekého nákupního centra. A jako po každé jsem se tam nechala vytočit. Všude tolik lidí, nejrůznějších nesynchronizovaných zvuků a ten příšernej vzduch. Aby toho nebylo málo, nějakej děděk mi klidně zatarasí cestu svým vozíkem. Chtěla jsem mu něco pěkně od plic říct, jenže při pohledu na odraz ve výloze tamějšího obchodu se mi jazyk zastavil v půlce pohybu a já oněměla. Nemyslím to samozřejmě doslova, to se jen obrazně říká.
Ještě než vám to všechno začnu vyprávět, bylo by záhodno něco málo o sobě napsat. Ale jen opravdu to nejnutnější, co je potřeba k samotnému vyprávění. Nestojím totiž o to, abyste mě znali lépe než se znám já sama. A taky navíc když neznám já vás, vy nemusíte znát mě. Jen jsem vám chtěla svěřit to, že žiju několik let s přítelem A, se kterým jsem relativně spokojená a neměla jsem potřebu ani chuť být mu nevěrná. Natož se ženskou. Na ty jsem akorát tak žárlila, když byly atraktivnější (což ale byla zcela výjimečná situace, samozřejmě), či když měly zajímavější kabelku.
No a teď se to stalo! V tom odraze jsem měla tu čest spatřit nádhernou ženu, unavenou, pobledlou a také s narvanou nákupní taškou. A zdálo se mi, že i ona na mě pohlížela s určitým zájmem. Nevím proč, ale měla jsem potřebu se na ní povzbudivě usmát a ono mi to vyšlo. Okamžitě mi totiž můj nádherný úsměv opětovala. Než jsem se k ní však stihla otočit čelem, stačila mi utéct.
Nevím, jak bych vám to mohla racionálně vysvětlit, ale prostě jsem věděla, že jakmile A opustí jen na jediný den byt, ona se ukáže a staví se na návštěvu. Já vím. Nikdy jsem jí neviděla, neznala jsem ani její jméno. Přesto jsem si ale byla jistá.
V posledních dnech na mě A pohlížel s jistým trápením a starostlivostí. Pche! Že prý jsem podle něj přepracovaná a podrážděná. Samozřejmě jsem na to však měla právo. Dodělala jsem totiž neuvěřitelně náročnej pracovní program a udělala tak velký skok dopředu. Dělat podnikatelku není až tak jednoduchý, jak jsem si dřív myslela. Jenže když to zvládá A, tak proč ne i já?
Z mého přeplánovaného života se stalo plátno v kině. A to dokonce zaseklé a rozbité. Jak to myslím? Je to přece naprosto jasné. Všude jsem viděla jen JI v tom odrazu. Měla jsem to před sebou 24 hodin každý den. Nic mě nebavilo až do dne, kdy měl konečně A odjet na návštěvu ke své matce.
Domácí práce nesnáším. Ztrácet svůj drahocenný čas něčím tak nízkým mi připadá dost ubohý. Natož abych to dělala já. Ani mě nehne. Tentokrát jsem ale měla chuť byt (abych byla přesná, naše budoucí hnízdečko lásky) upravit po svém. Nakoupila jsem proto pár nových dekorací a pracovala na tom tak dlouho, dokud jsem nebyla s výsledkem naprosto spokojená. A ten domýšlivej A si myslel, že to všechno dělám pro něj. Ještě jsem se nezbláznila, no uznejte! A navíc kdybych chtěla potěšit jeho, vybrala bych tmavší barvy. Jak mě štval. Ale to je zase jiná kapitola.
Naše setkání se konečně blížilo. Všechno muselo být dokonalé. Byt i já. Toužila jsem po tom, abych JI ohromila. Víte, už dlouho se mi nestalo, abych tohle pro někoho dělala. Natož pro ženskou. To jsem u sebe pozorovala vůbec poprvé.
„Zlato dávej na sebe pozor. Vrátím se ti zítra, tak to snad beze mě jednu noc přežiješ.“ Dodal s šibalským úsměvem. Hlavně už vypadni, to zase trápilo mě. „Pozdravuj maminku, miláčku“. A jako každý den jsem mu dala něžnou pusu. Člověk nikdy neví, co by mohl ztratit. Takže je lepší si udržovat všechno.
Zase tak v kulinářském oboru nevynikám, abych věřila svým schopnostem vytvořit nezapomenutelně dobrou večeři. Vzala jsem proto rozum do hrsti a začala přemýšlet. V mé oblíbené restauraci jsem si nechala zabalit dvě porce nejlepšího jídla (dle mého názoru a mých chuťových buněk). Na nějaký moučník se mi taky nechtělo moc myslet, tak jsem pár vybraných kousků vzala cestou v příjemné cukrárně. Dřív jsem tam ještě chodila jako malá.
Padla na mě kapka melancholie. Jak diametrálně se můj život změnil. Achjo. No nic. To by vyšlo na celý román, a na ten určitě čas nemám. A upřímně pochybuju, že vy na něj máte náladu. Každý z nás nemá s tím malým dítětem, co kdysi byl, nic společného. Všechno nás ovlivňuje. Ale zpět k vyprávění. Čeká mě další schůzka a na ten zážitek bych už ráda zapomněla.
Málem bych zapomněla na víno. To mám ale moc ráda a tak nebyl problém vybrat nějaké delikátní z domácí sbírky.
Naložila jsem se do vany a zapracovala na každičkém detailu svého těla. Zdůraznila jsem velké oči, útlý krček ozdobila jemným šperkem.. A vůbec znáte to. Když se chce žena líbit sama sobě, dokáže u zrcadla a přípravou na rande strávit klidně celý den.
Crrr. Už! Zvonila na dveře. Zrovna včas. Večeře už byla na stole. Nádherně jsem to připravila. Byla jsem na sebe náležitě pyšná. Myslela jsem později na to, že bych se mohla zaměřit na tento druh podnikání. Ale tehdy jsem měla hlavu plnou jen JÍ.
„Aha, to jste jen vy“. Chápete to? Zase ten otravnej soused. Nemá na práci nic jiného, než za mnou pořád dolejzat pod nejrůznějšíma výmluvama. Tentokrát to zrovna bylo o tom, jak si jeho žena spletla antikoncepci s antidepresivama. Že prý čeká osmerčata a je jí to jedno. Je to snad můj problém? Ať si to vyřídí s manželkou a ne se mnou. Občas ty lidi nechápu. To taky ale není to, co vám chci říct.
Urazila mě. Věděla, že na ní čekám a ona mě zkoušela. To si ještě nikdo nedovolil. Chtěla jsem JÍ to pořádně vytmavit. Jenže sotva jsem se pustila do lahodné večeře, objevila se její nádherná tvář v odrazu protějšího zrcadla, kterým jsem vyzdobila moderní kuchyň. Byla okouzlená a zároveň okouzlující.
Líbilo se mi na ní snad úplně všechno. Měla stejný styl oblékání, stejně krásný šperk zdobil její krček a vůbec byla stejná jako já. Nikdy jsem nikoho tak kouzelného nepoznala. Během příjemné večeře jsme se svěřovala jedna druhé. Připadalo mi, že se známe celý život a během dialogu o našich životních příbězích jsme se jen vzájemně doplňovaly. Měly jsme úplně stejný osud.
S přímou úměrou vypitého množství vína rostla chuť poznat i její krásné tělo. Přestože se tvářila hrdě a odměřeně, její oči prozrazovaly stejnou chuť zlobit a řádit. Po tak náročném odkrytí všech strastí a radostí to byla sladká odměna. Nehodlám vám vyprávět svůj sexuální život. Jen vám můžu říct, že to bylo tak úžasný, jako ještě nikdy. Jako kdybychom přesně věděly, co ta druhá chce a k sladkému vrcholu jsme dospěly zároveň. S láskou jsme se objaly a tak i pomalu usnuly.
Jenže pak něco nehrálo. Asi se probudila, protože začala dělat hluk a mě tím probudila. Bála jsem se, že se jí snad na naší posteli špatně spinká. Proto jsem se k ní přitulila a svým rozespalým hlasem prolomila ticho v pokoji obestřeném tmou.
„Miláčku, copak se stalo?“
„Ani se neptej! Matka na naší domluvenou schůzku zapomněla a já jel takovou dálku jako idiot naprosto zbytečně. Jo, a ta připravená večeře na druhém talíři byla samozřejmě studená, moučník příliš sladkej a víno? Víš přece, že červený nepiju.“
Seděla opuštěná na lavičce a z její samoty ji vyrušil až psychiatr v bílém plášti, co ji měl ve zdejším sanatoriu na starosti.
„Tak pojďte mi zase vyprávět, jak to tehdy vlastně bylo“.
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
Tisk