O zoufalství, naději

Anotace: Něco mezi povídkou, úvahou a já nevím čím... Tak nějak o mých pocitech a celkově o mě, ale myslím, že částečně i o každým z vás

Kdesi hluboko v černočerné tmě se od země z posledních sil odlepilo takové stvoření... takové... no to je věc názoru. Někteří z vás, kdyby ho viděli, řekli by, že nic škaredšího, tlustějšího, hloupějšího a smutnějšího neviděli. Jiní by ho označili za horší nadprůměr: hezké ale ne nejhezčí, chytré ale ne nejchytřejší a veselé, ale ne nejveselejší. Troufám si říct, že velká většina z vás by si ho nevšimla, označila by ho kdesi v hloubi mozku za průměr a dál by se o něj nezajímala.
No a tady toto nemastné neslané stvoření se právě probralo, shromáždilo poslední zbytky sil a tápalo ve tmě. Doufalo, že objeví jiného tvora, který se třeba někde ustrašeně krčí ve tmě a něčí společnost by přivítal. doufalo, že ještě jednou uvidí světlo, že ještě jednou ucítí lásku a že mu ještě jednou někdo adresuje ta tři krásná slova: "Mám Tě rád." trochu moc přání na takové stvoření? Každý má právo snít, ale to bychom se dostali někam jinam...
Z posledních sil se toto stvořeníčko prodíralo tmou, bojovalo o každý centimetr, zakopávalo o vlastní nohy a pořád padalo. Mělo už tolik šrámů a bolel ho každý kousíček těla... ale nevzdávalo se. Padalo i z ničeho nic, jako by mu někdo schválně nastavoval nohy, zdálo se mu, že slyší smích, když spadne.
Najednou mu došla energie, už nemělo sílu pokračovat v namáhavé cestě a tak si sedlo a začalo plakat. V té škaredé tmě se mu vůbec nelíbilo, stýskalo se mu po světle a navíc.. mělo i trochu strach. Strach, že už nikdy v životě neuvidí živou duši. V zoufalství začalo volat. Prvně úplně nesměle a nakonec z plných plic volalo: "HALOOO!!!" a odpovědí mu bylo tisícinásobné "halo-alo-lo-lo" To bylo radosti! Někdo tu je, pomyslelo si stvoření a chtělo navázat konverzaci: "Jak se máš?" ale ozvalo se jen "Jak - jak - se -se - máš - š -š " tu nebohému stvořeníčku došlo, že je tam, nevědělo kde, samo. Že to, co se ozývalo, byla jen ozvěna a náhle zase posmutnělo. Začalo vzpomínat. A pak si vzpomnělo, kde v nejtěžších chvílích svého života ve světle hledalo sílu, naději, oporu a většinou bylo vyslyšeno. Ze všech sil, z celého srdce zavolalo : "Bože!" a nic, až najednou, kdesi shora se ozvalo: "Ano?" prostorem prolétla sirka, jen na zlomek vteřiny ozářila část prostoru a pak se ozval zvuk spouštěného žebříku. "Jsi tam dole? Jdu pro tebe! ... A mám tě rád" v tu chvíli srdíčko toho tvorečka poskočilo radostí, že se mu splnila všechna přání a obrovským vyčerpáním usnulo...