Mechanický otec

Anotace: ..nikdo to nemá lehký..

Konečně skončil víkend. Jeden z víkendů s dětma, tak těžce vybojovaný. Pravidelný styk s dětmi byla moje priorita během rozvodu, kdy byly děti svěřeny do péče mý bejvalý. První víkend v měsíci, alespoň něco, říkal jsem si tehdy. Jak ty víkendy teď nesnáším, bojím se jich, protože ať dělám, co dělám, Péťa s Jitkou mě prostě neberou, respektive chovaj se naprosto příšerně, jakoby zkoušeli, co všechno vydržím, neskutečně mě točej. Aspoň teď jsem schopnej trochu se tomu pousmát. No jo, nesmím to brát tak zatraceně vážně, trocha sebeironie mi nemůže uškodit. Cítím se ale jak vyždímanej hadr.
V pátek mi do práce volala Jitka. „ Táto, mám na zítra domluveno, že přespávám u kamarádky, má narozky a večer bude pyžamová party. To opravdu musíme být bezpodmínečně s tebou?“(na slovo musíme dán znechucený důraz). Následně pokus o ženskou taktiku: „No, já už to slíbila, já vím, že tenhle víkend je tvůj, ale řekla jsem kámošce, ať se mnou počítá, že ty jsi bezvadnej taťka, tak to pochopíš a že máme spolu pohodovej vztah...“ Po mé velmi laskavé námitce, jsem se dočkal prudké výčitky: „ K čemu to je pořád se vidět? Stejně tě nezajímám, umíš akorát donekonečna poučovat, jen mě kritizuješ, takže nic, já jediná z naší party nejdu, tak dík....“, vzteklý tlumený vzlykot a ještě něco jako, to teda bude víkend a zavěšení sluchátka.
Po příchodu z práce sedím na netu a vyhledávám a upřesňuju trasu a odjezdy vlaků, plánuju úžasnej výlet, kam s děckama vyrazím, aby taky byly v přírodě, už jsem se otřepal z telefonátu s dcerunkou, no co je to puberťačka, prostě s ní trochu mlátí emoce, nejspíš už to zase bere jinak. Začínám se na ten výlet těšit, mám takový tušení, že se to tentokrát zlomí. Když tu mi pípne esemeska v mobilu, píše mi Péťa:“Máma vzkazuje, že mám hroznou rýmu tak hlavně ať jsi s náma doma, máš nějakou novou počítačovou hru?“ Zaklapnu notebook a jdu to rozchodit po bytě. Zaseknu se v koupelně, chvíli sedím bezprizorně na vaně a zírám do blba, když mi dojde, že musím vypulírovat vanu a záchod, aby zase Jituška nereferovala mamince, že se v tom hnusu u mě nemohla ani vykoupat a na záchodě byl obří pavouk. Jo, jo, život je boj, filozoficky přemítám, když beru do ruky záchodovou štětku.
Tak a teď je po boji, neděle večer, milánkové jsou fuč a já si nalívám něco ostřejšího, protože je víc než zřejmý, že tenhle víkend se teda nic nezlomilo. Jedinej zlomenej jsem tu já, dětičky odešly středem, ale já s nima přece nebojuju! Wiska mě příjemně pálí a hřeje na hrudi. Vzpomínám na sebe, když jsem byl malej, jak mi táta chyběl, jak jsem si ho představoval a vymýšlel si ho a snil o tom, jak si pro mě přijde a snažil se dělat všechno, aby na mě mohl být jednou hrdej. Máma mě v tom podporovala, myslím, že i ona si ho dost zidealizovala, protože spolu byli tak krátce, že ještě nezabředli do toho manželskýho bahna a asi nikdy nepochopila, proč vlastně odešel a stále si nějak malovala, že se jednou vrátí. Musela být strašně naivní, to nebyla láska, spíš neschopnost postavit se skutečnostem a nést následky. Pravda někdy bolí. Já mu psal i dopisy, v noci si s ním někdy povídal a byl to nejspíš parchant, který se chtěl jen zříct odpovědnosti a kterýmu se to podařilo. Až na to, že já si o něm nemyslel, že je parchant, já tátu potřeboval, tak jsem si ho do svýho života dosadil. Popíjím druhou sklenku a napadá mě , že na rozdíl ode mne kdysi, si moje děti o mě myslí, že parchant jsem.
Nedávno jsem v jednom časáku narazil na článek o mechanické otcovské péči, kdy třebaže jsou děti pro otce prioritou, tak ho přes všechno jeho dobře míněný snažení vlastně nemají rády. Bylo tam několik bodů, co si jako děti o něm pak myslí. Tu stránku jsem si vytrhl, protože mě to dost vzalo a možná to dost přesně sedí. Takže tady to je:
Táta má pořád něco na práci a ve skutečnosti chce být sám.
Táta nás doopravdy neposlouchá.
Táta nemá trpělivost.
K tátovi je těžké se přiblížit.
Táta se neumí bavit, je s ním nuda.
Táta umí jen poučovat, doopravdy se o nás nezajímá a nechápe nás.
Táta nás jen kritizuje a vůbec má ke všemu negativní postoj.
Táta má pořád něčeho důležitého plnou hlavu.
Táta dělá matku nešťastnou.
Čtu to pořád dokola se třetí sklenkou v ruce a v hlavě se mi to jako v zaseklým gramci točí, že něco je blbě. Když si chci znova nalít, wiska se rozlije a rozmáčí ty potupný věty. Je čas jít spát.
Péťa dnes nemůže usnout, převaluje se v posteli a připravuje si verzi víkendu s tátou, kterou zítra bude líčit kamarádům ve škole. Trochu vybájenou verzi dobrodružné výpravy do lesa a jak ho táta učí střílet z pistole, kam se hrabe Tomáš se svým rybařením a Standa s ježděním na čtyřkolce. No co, Péťa prostě potřebuje mít toho nejsprávnějšího tátu. Ale podvádět se nemá, vzdychá a strká si hlavu pod polštář, aby ho už nic nerušilo od spánku.
Jitka má ještě rozsvícenou lampičku, ale nějak se na čtení nesoustředí. Nemusela dneska v hypermarketu předhazovat tátovi, když jí nechtěl koupit ty značkový džíny, že ona přece nemůže za to, že se rozvedl a platí teď alimenty, svůj nájem a nemůže tak už koupit všechno, co ona si poručí. Jenže všechno je teď k vůli tomu jinak a ne on, ale máma jí potřebuje, máma to má těžký a ona slíbila, že bude stát při ní. Tak proč od nich odcházel, proč nemůže být všechno jako dřív, když byla tátova princezna, když pro něj pořádala módní přehlídky a mohla se mu stulit v náručí. Jitka cítí, jak se jí dělá v krku ten bolavý knedlík, zháší lampičku a po tvářích se jí pomalu kutálí slzy.