Zatar

Anotace: Příběh jednoho koně který se přes nedůvěru ježdění stal slavným...smyšlený příběh:D

Sbírka: Koně

Byl nádherný den........slunce svítilo, ptáci zpívali a koně se popásali ve výbězích, někteří leželi ve stínu a odpočívali. A právě do takového dne jsem se narodil. Seběhla se ke mě celá stáj, protože jsem byl potomek jejich nejmilovanějšího hřebce, Galarase. Galaras byl ve stáji prakticky k ničemu. Jezdili na něm jen když měli čas. Nikdo ho nikdy pro nic nevyužíval, jen pro rekreaci. Neuměl nijak zvlášť skákat, nebyl krásný, ani extrémně přítulný a milý. A přes tohle všechno ho milovali. Ale majitel stáje ho chtěl prodat. Nebyl mu k ničemu užitečný. Přemlouvali ho všichni, jeho žena, dcera i zaměstnanci, ale byl neoblomný. A tak si vydupali alespoň jeho hříbě. Prodali ho měsíc po připuštění. Mou matkou dodnes je nádherná výstavní klisna, jménem Zartara. Po ní jsem zdědil její ušlechtilou stavbu těla, vznosnou a elegantní chůzi a lesklou rezavou srst. Později jsem v kráse matku dokonce překonal, ale tak daleko ještě nejsme. Vraťme se k mému narození. Když jsem se poprvé postavil, zaměstnanci stáje se roztleskali a majitelova dcera, Zuzana, mě objala kolem štíhlého krčku. Zanedlouho už jsem vesele běhal s ostatními hříbaty. Byl jsem hodně temperamentní a vznětlivý, ale to jim nevadilo....milovali mě stejně jako mého otce. Na oslavě mého prvního roku života vyvedli všechny roční hříbata a pustili nás spolu do výběhu. A pak se všichni svorně shodli, že jsem mezi nimi hvězda. Svalnatý, hrdý a vznešený hřebec. Ve dvou letech jsem byl pánem stáda. Vykračoval jsem si mezi svými a nosil hlavu pěkně vysoko. S lidmi jsem se nebavil, nezajímali mě. Můj svět se točil kolem života ve výběhu, kolem udržení si výsosné pozice mezi ostatními. A to jsem nepochybně zvládal. Pak přišel třetí rok. Čím starší jsem byl, tím více temperamentní a tím krásnější. Svaly se mi pod lesklou, ryzou kůží jen vlnily a hříva mi sahala do půli krku. A ve třetím roce se rozhodli že mě obsednou. Můj zájem o lidi je nikterak neodradil.... i když jsem uměl zvedat nohy, byl jsem zvyklý na nějakou tu lonž, čištění jsem přijímal jako samozřejmost a sedlo i uzdu jsem už snesl.....jezdec to bylo něco úplně jiného. Když mi poprvé jen zatížili sedlo, vyhodil jsem málem až do stojky. Jezdec samozřejmě letěl obloukem. A tak se mnou začali pomalu....zatěžovali mi sedlo nejrůznějšími pytlíky ale já jsem vyváděl tak dlouho až jim došla trpělivost nebo dokud jsem se nezačal válet. A tak to zkoušeli se mnou na výstavách....byl jsem dobrý a vyhrával jsem, ale copak mi vyhrané sedlo nebo uzdečka byli k něčemu platné? Po kolika pracných pokusech dostat mi na záda jezdce, to vzdali. Alespoň jsem si to myslel, protože pokaždé když na mě někdo sedl vyhodil jsem ho jak dal jednu nohu do třmenu. Jednou mě svázali a drželi a jezdec se mi na hřbet dostal, ale jakmile mě pustili začal jsem vyvádět. Když jsem ho ze sedla nedostal prostě jsem si lehl a začal se válet. A proti tomu se nedalo bojovat. Vážně jsem myslel že to vzdali ale jednoho dne mne odvezli na takový rozlehlý ranč. Když mne vyložili uviděl jsem nádherné pastviny plné koní. Ve snu by mě nenapadlo co mne tam čeká. První den mě dovedli do jízdárny a nasedlali mě. Zase se mi pokoušeli dostat na záda a já ten otravný zvyk začal nenávidět. Jezdce jsem vyhodil dřív jež se vyhoupl do sedla a odklusal do rohu jízdárny kde rostla trocha trávy a začal jíst. Pak mě ale odvedli to divného boxu kterému ze stěn trčely tlustá lana a řetězy. Lana mi obtočili kolem spěnek a jednu smyčku mi hodili kolem krku. Pak silně přitáhli. Pořád mi to bylo celkem jedno protože jsem nevěděl co bude dál a nebolelo to. Pak přišel jezdec. Poznal jsem že chce nasedat a tak jsem vyhodil. Připoutali mě ještě lany od země. Když jsem teď chtěl vyhodit nebo se stavět na zadní nešlo to. Vztekal jsem se, ale zatím se nic moc nedělo takže umírněně. Ale pak si na mě sedl. Celou dobu na mě klidně a konejšivě mluvil ale pro mě to byla ta největší provokace. Zkusil jsem vyhodit, ale nešlo to. Postavit na zadní jsem se nemohl a tak jsem si začal lehat. Lana se mi zařazala do spěněk a tak jsem se rychle postavil. A bylo to. Seděl na mě. Ale já se nehodlal jen tak vzdát. Začal jsem házet hlavou a trojčit. Podařilo se mi vykroutit hlavu z lana a dělal jsem co jsem mohl abych se z toho dostal. Najednou jedno lano omotané kolem mé zadní nohy povolilo a já mohl vykopnout. Jezdec to nečekal a tak skončil na zemi. Nohu mi opět přivázali a na jednu přední mi divně připevnili další lano. Nechápal jsem proč, ale mělo by mi to být brzy dopřáno. Když se na mě jezdec vyhoupl začal jsem vyvádět jako předtím, ale nyní mi lano jediným trhnutím zvedlo nohu. Nečekal jsem to, zapotácel se a padal. Lana se mi zařezala do nohou a jezdec obratně seskočil. Znovu mě postavili na nohy a když na mě jezdec nasedal nohu mi zvedli rovnou. Držel jsem se a stál na třech nohách. Jezdec se na mě chvíli vrtěl a pak mě začal chválit a poplácávat. Vřelo to ve mě jako nikdy v životě. Stál jsem úplně klidně, co mi zbývalo?! Pak mi začali nohu opatrně spouštět na zem. Pořád jsem stál jako přikovaný i na všech čtyřech. Když už si byli jisti úspěchem začal jsem znova vyvádět, oni mi nohu zvedli a já padal. Provazy se mi znovu bolestivě zařezali tentokrát však až do masa. Cítil jsem krev, ale nehodlal se vzdát. Opakovalo se to několikrát než jsem si uvědomil, že se musím podvolit. Stál jsem klidně i bez provazů. Zlomili mě. A pak odvezli zpátky do mého domova. Sice jsem pořád nebyl ideální jezdecký kůň vyhazoval jsem a když se mi chtělo tak si lehl, ale nepřeháněl jsem to ze strachu. Trysk po planinách, který byl pro některé požitkem pro mě nic neznamenal. Neměl jsem rád lidi a oni přestávali mít rádi mě. Dokonce i Zuzana za mnou přestala chodit po té co jsem ji kousnul při čištění. Ale nelituji toho. Postupně mě přestali nutit k ježdění a chodil jsem jen na pastvinu. Ale něco se ve mě změnilo. Nemohl jsem soupeřit o první místo mezi všemi hřebci, ztratil jsem chuť k životu a to vše kvůli jizvám na mých spěnkách. Často jsem pozoroval z pastviny koně v otevřené jízdárně jak skáčí a pracují a byla v nich taková energie a nadšení jako ve mě nikdy. Pod sedlem jsem byl buď nezvladatelný nebo flegmatický. Ale pak se stalo něco co to změnilo. K nám do stáje koupili nového dvouletka. Pěkného, dobře osvaleného bělouše který si vykračoval tak jako já kdysi. Mě byly právě čtyři a on mi tak připomínal mě samého před Zlomením (jak jsem tomu říkal). Měl box hned vedle mě a jmenoval se Flavio. Rok jsem ho sledoval při práci na lonži a se sedlem. A pak přišel rok kdy ho měli obsedat. Myslím, že můžu bez studu říct, že jsem si ho zamiloval a byl jsem připraven přeskočit ohrazení a běžet mu na pomoc. Ale nic takového nebylo zapotřebí. Flavio si nechal bez námitek posadit jezdce na záda a chodit s ním po jízdárně. Zanedlouho už s ním klusali a on pak na pastvině nadšeně předváděl nové obraty a cviky co ho naučili. A tak jsem byl poprvé za celý život ochoten jít jim vstříc a zkusit to. Když si mě osedlali, protože si někdo zaplatil vyjížďku a já sloužil většinou jako doprovodný kůň, nejen že jsem šel bez problémů, ale byl jsem živější a lépe jsem reagoval na pokyny a snažil jsem se chodit tak, jak mě to učili a zvedat nohy přes kameny. Když jsme se pustili na louce do trysku pokusil jsem se závodit a nabral nejvyšší možnou rychlost a když jsem viděl, že ostatní nereagují na povely ke zpomalení, tak jsem je i já ignoroval. Na konci pole jsem doběhl jako třetí a i když mi závodění nic neříkalo, neměl jsem tu primitivní touhu být první, cítil jsem jak mi adrenalin způsobený rychlou jízdou prokrvuje celé tělo. Bylo mi moc dobře. Po zbytek vyjížďky jsem se choval jako perfektní jezdecký kůň. Po tomhle mě začali brát pod sedlo častěji. Nebavilo mě honit se po louce ani chodit s nozdrami u hrudi po jízdárně, ale skákat.....co nejvýš a co nejdál. Byl to adrenalin, ten největší co mohl být. Miloval jsem ten pocit jako když letím. A tak jsem začal závodit....nejprve ty malé překážky a pak mi to zvyšovali. Když jsem dospěl na úroveň S, bylo mi sedm let. Myslel jsem, že výš už to nejde.....mýlil jsem se. Trénoval jsem tvrdě a za chvíli jsem se Zuzanou skákal T. To jest 150 cm. Ze začátku mi to dělalo problémy kvůli jizvám od provazů, měl jsem pocit, že mám díky tomu nohy zesláblé. Ale pak jsem přišel na to, že nemám. A vrhnul jsem se do skákání po hlavě. A za půl roku ze mě byl šampion. Nechodil už jsem na pastvinu všichni se strachovali, že by mě někdo mohl kopnout nebo bych se mohl sám nějak zranit. Už jsem se nezajímal o své okolí. Brzy jsem si vyzkoušel i kategorii TT to znamená 160cm, ale nejela to se mnou Zuzana a nebyl jsem proto ve své kůži....doskákal jsem na páté místo a byl rád že jsem rád. Flavio mezitím oslavil pět let a připravoval se na úspěšnou dráhu drezurního koně. Byl jsem šťastný, parkurový svět mi ležel u nohou a chodili stovky žádostí o připuštění se mnou. Byl jsem hvězdou stáje a tak se stalo to co by jste asi všichni čekali. Zpychnul jsem. Začal jsem nosit hlavu pěkně nahoru a i Flavia jsem zazdil jako nějakého nedůležitého drezuráka, co by nepřeskočil ani 20cm vysoký křížek. Ale musím si to nějak omluvit vždyť se ke mě chovali jako ke králi! Jenže pak se mi přehoupnul osmý, devátý, desátý, jedenáctý rok a stalo se to co bych nečekal. Pořád jsem byl dobrý a legenda, jenže.....dostal jsem koliku. V jedenácti letech.....stavili se u mě totiž nějací známí Zuzany a jejich dítě mi dalo chleba. Nebyl tvrdý, ale přesto jsem ho snědl. A tak mě celou noc vodili po dvoře a když to bylo konečně za mnou připadal jsem si o deset let starší. A teď jsem ani já nepřeskočil 20cm vysoký křížek. Byl jsem na odpis. Dali mě do chovu. Když mě odváželi z mé stáje pryč nechápal jsem proč. Prožil jsem tam celý život. A právě v tom přepravníku jsem si uvědomil, že už nejsem hvězda. Nejsem hvězda....nejsem hvězda...nejsem hvězda....pořád dokola jsem si to opakoval a nemohl uvěřit. Sláva......to bylo to pro co jsem žil. Celou cestu jsem přemýšlel o svém životě a nakonec se rozhodl, že nemá cenu litovat. Cesta trvala asi dvě hodiny a během nich se z namyšlené hvězdy a miláčka davů stal ten kůň který se narodil do krásného dne, nejmilovanějšímu koni stáje. Jenže nebylo všem dnům konec. Okamžitě po vyložení jsem to místo poznal. Sotva jsem vystrčil nozdry z přepravníku a věděl jsem kde jsem. Bylo to to místo kde mne před lety zlomili. Začal jsem v panice couvat a tančit po lávce. Najednou mi uklouzla noha a já jsem spadl na zem. Ležel jsem vedle vývodní lávky u přepravníku a těžce oddychoval. Doufal jsem, že je to sen. Nebyl. Zvedli mě a donutili dojít do boxu kde jsem se napil vody a roztřeseně čekal co přijde. Stejné pachy, stejná místa. Potil jsem se a třásl v koutě boxu. Nikdo nepřicházel. Až druhý den ráno pro mě přišli. Byl jsem zalezlý vzadu, celou noc jsem strachy nespal, ale teď jsem se nechal vyvést smířený s tím, co přijde. Sebrali mi hrdost jednou, udělají to znova. Už jsem nebyl hvězda. Mohli si se mnou dělat co chtěli. Nevnímal jsem kam jdu a proto jsem nemohl být překvapenější, když mě jen pustili na pastvinu. Už jsem ten pocit dlouho nezažil jen tak na pastvině mezi ostatními. Lehl jsem si pod strom do stínu protože bylo docela horko a díval se. Chod stáje tu probíhal skoro stejně jako u nás. Jezdilo se a trénovalo, akorát tu byl i připouštěcí box a ne jeden. Neustále sem proudili nový lidé a vykládali a nakládali koně. Připouštělo se a .......a lámalo se. Viděl jsem jak vedou jednoho dobře rostlého tříletka tam kam kdysi mne a po chvíli se ozvalo zoufalé zaržání. Několik minut po tom vyšel kůň se sklopenou hlavou ven a na něm seděl jezdec. Ale kůň se docela rychle vzpamatoval a po několika dnech už se zápalem jezdil po jízdárně. Přidělili mi pastvinu ze které jsem viděl na všechno. Kdo jde do připouštěcích boxů, koho vedou do lámací stáje a kdo trénuje na jízdárně dokonce kdo jde trénovat do vnitřní jízdárny. Také jsem viděl na stáje. A nejzvláštnější bylo, že všichni ti koně které chodili lámat se vzpamatovali rychle a trauma neměli. Asi jsem byl výjimečný a možná, že jsem si musel odnést psychický následek jinak by se neuskutečnila moje kariéra a ještě teď stál na pastvině tam doma a pod sedlem byl flegmatický. Nechali si mě tam až do mého konce. Občas jsem šel i já do připouštěcích boxů a jedno z mých hříbat dokonce lámali v této stáji. Já jsem se dožil spokojených devatenácti let a zplodil přes 50 hříbat. To je docela dobré co myslíte?