Ne vždy je život spravedlivý.

Anotace: 3. kapitola. stěhování? anebo ne? udělá nám to naše máma? vezme ten drát a udělá to?

Nakonec mamka řekla a dost, odstěhujeme se. Buď s našim tatkou nebo bez něj. Odstěhovali sme se všichni. Koupili sme rodinný dům v menší vesničce, kde byla školka a škola jen do páté třídy. Bylo to tam pěkné a bezpečné. Ale ten dům se musel celý přestavět a do té doby jsme bydleli u babičky a u dědečka z mamčiné strany, ti nám pomohli, jak mohli. Mám je strašně ráda. Bydleli jsme u nich asi rok a k ,,našemu štěstí” nás tam babka našla. Nevím jak nevím nic, ale vím, že si mě chtěla koupit dárkama, objevila se zrovna na moje narozeniny. Mamka mě odtáhla pryč a já brečela, asi kvůli dárkům, nechápala jsem to, měla jsem 4 roky. Mamka brečela, hádali se s tatkou, jaktože nás našla a proč nás nenechá. Nakonec mamka otěhotněla po třetí, měli sme nádhernou sestřičku. Měla 4 kila 20. A narodila se přiškrcená pupeční šňůrou a máma to málem nepřežila. Byl to těžký porod, máma ji porodila o měsíc později než měla termín a to bylo jenom kvůli té kokotské kroměřížské nemocnici. Šak taťka to natáčel a oni na něho začali řvat, že ne, že to nemůže a on řekl, že ano, že může, protože jestli se něco stane mamce nebo dítěti, tak to půjde k soudu, jelikož když máma měla rodit a došli do nemocnice, tak jedna sestřička mojí mamce nadala, co tam dělá a at jde okamžitě domů, že ještě nerodí, mamka říkala, že už rodí po třetí a že už ví, jestli to chce ven nebo ne, a ona řekla, že není doktorka tak at se okamžitě sebere a jde domů. Asi po týdnu, co mamka omdlívala i předemnou jednou omdlela když jsem u ní byla sama, bylo mi 7 let a nevěděla jsem, co mám dělat, ale naštěstí přišel v pravou chvíli tatka ze dvora a pomohl jí. Hnedka jela do nemocnice, že toto není normální a ta samá sestřička jí řekla zase že má jít domů. A tatka už to nevydržel a řekl jí, at okamžitě zavolá doktora nebo se postará, aby už si nikdy v práci ani neškrtla. Tak ona ho tedy s pohrdáním zavolala. Jakmile došel doktor, podíval se na mamku a okamžitě řekl, že musí na sál, že už měla dávno rodit...No a Veronička, moje sestra se narodila, ale přiškrcená pupeční šňůrou. Viděla jsem video toho porodu, byla opravdu moc fialová a ted jsem strašně ráda, že to přežila. A máma? Ta taky vypadala vyčerpaně. Nakonec se jim doktor jenom omluvil, dál už nevím, jak to bylo. Byl to těžký porod a máma i sestra to zvládli, jsem na ně moc pyšná. Vím, je to moc dětinské nebo jak z nějakého filmu, ale jsem na ně pyšná. Veroničku jsme jeli babce ukázat, protože jsme se chtěli usmířit, aby už mamce neposílala výhružné dopisy, že ju zabije a tak. Mimochodem ty dopisy jsou kdesi u právníka, který kdyby mamka chtěla, tak dá ty dopisy k soudu.
Jak jsme byli odstěhovaní v té menší vesničce, kde jsem měla nejlepší kamarádku a do těd jsme v kontaktu, tak nám babka volala, že je nemocná a že by potřebovala pomoc. Ona zrovna prodávala dům naproti ní, ve kterém bydlela jako malá a my jsme po dlouhé úvaze řekli, že ho teda koupíme a budeme blíž, abysme se o ni postarali, byla to tatkova mamka. Jenom kvůli tomu to mamka všechno dělala, jenom kvůli tomu. No jakmile jsme prodali ten náš dům v té vesničce, abysme mohli z toho zaplatit ten naproti babky, zavolala nám, že nám ten dům neprodá, že našla jiné kupce, kteří zaplatí víc.
Jednou jsem byla za našima v tatkové dílně a oni se příšerně hádali, nevím kvůli čemu, ale mamka brečela. Najednou ju popadl záchvat a chytla drát a šla k nejližšímu stromu, že už to nevydrží a jde se objesit. ,,Já jsem jen marně křičela, ať to nedělá, neposlouchala mě, ani tatku, brečela jsem, viděla jsem mlhavě. Tatka taky brečel a at to nedělá, že to nějak zvládnem. Nechtěla řekla, že tohle nikdy neskončí, nevěděla jsem c o, o čem to mluví. Ale pořád jsem křičela, tatka mě chytla a otočil k němu, at se na mamku nedívám, protože ona jenom stála a brečela a říkala, že to udělá. Nebo proč by to neměla dělat, jestli je nějaký důvod, aby to nedělala, tatka říkal, že důvod sme my, její rodina, které by tím zabila taky. Nakonec ten drát položila a řekla mi, at jdu spat, co tam vůbec dělám. Bála jsem se, ale uklidnila mě, že je to v pořádku, tak jsem tedy šla spat. ( Od malička jsem si cucala prst, potom jsem nosila rovnátka a tím jsem přestala, jenomže od této události jsem usnula už jenom s prstem a přestala jsem teprve před půl rokem, když mi bylo 16, teprve ted, až jsem dostala trochu rozum, i když ani to možná ne. Neodpustím si to, ale uklidňovalo mě to, bez něj jsem nemohla usnout. )