Ne vždy je život spravedlivý.

Anotace: Závěr. Návrat zpět bylo možná to nejhorší, co sme udělali. Nevím jaké by to bylo, kdybysme se nevrátili, ale vím, jaké je to ted.

Po nějaké době sme se odstěhovali zpět do bývalého domu, kde žijeme do ted. Museli jsme jí pomoct, byla nemocná.
Sice to byly hrozné časy, někdy i hodně hádek, nenávist dokonce i chlast, pomluvy, všechno, co se dalo, já už si některé věci ani nepamatuju, možná jen to, jak jsem byla dole u babky a ona mi říkala, že nejsem tatkova dcera. Pár týdnů mi bylo ve škole špatně a zvracela jsem, ale pak to ze mě naši dostali a ujistili mě, že je to můj táta, řekli, že klidně se mnou půjdou i na testy, ale já nechtěla, věřila jsem jim. Po tomto incidentu mi zase vykládala, že tatka miloval jednu družičku a že se s mamkou oženil jenom kvůli mě. Ale ted už to všechno chápu, před tím jsem byla menší, ted už jí nevěřím ani nos mezi očima. Moje babka měla před tím přítele a moje mamka s ním dobře vycházela, byli kamarádi, a babka je obvinovala, že spolu chrápou. No její přítel od ní asi po roku odešel. Nebo o našich sousedech říkala, že byli jako její vnoučata, když sme tu nebyli a dávala jim kokina a tak, že to byla její rodina a furt nám to vyčítala. Já už to potom ani neřešila, i když to někdy bolelo, už jsem ji nebrala vážně. Patří na psychinu, to ví všichni, kromě ní. Jinak aji na moji kamarádku se dívala hrozně, nemá ju ráda, jednou jsem byla sama doma přes noc a ona mě měla hlídat, dovedla jsem si kamarádku k nám a ona mi nadala, že za chvilku tam budu vodit aji cigány a okradou nás. Urazila ji úplně, že ju okrade aji ta moje kamarádka. A hned to volala našim, ti se nechtěli hádat tak jen řekli, at už ju nevodím před babkou k nám, ale bavit se s ní možu. Bylo to takové období, že jsem se s tou kamarádkou bavila, ale jenom tak na půl. Ona ale všechno o mé babce věděla, takže to všechno pochopila. A vůbec se nenaštvala. Tedka sme nejlepší kamarádky a bez ní bych si život nedokázala představit, těžko by mi ji někdo nahradil. Mám ji strašně ráda a hodně mi pomohla. Nebo bylo období, kdy jsme neměli opravdu ani korunu na jídlo a tatka šel za babkou, jestli by nám nepůjčila 1000 korun, že by jí to pak vrátil a ona řekla, že ne. tatka nabízel, že jí potom vrátí dvojnásobek, že nemáme co jíst, ale ne. Řekla, že sama má málo a že bysme jí to nevrátili. A na druhý den si šla koupit nový vysavač. To bylo od ní tak hnusný. Tak mamka jela za její mamkou, jestli by nám nepůjčila aspon tu stovku, že opravdu nemáme a ona jela s našima do obchodu a nakoupila nám celou ledničku, abysme měli co jíst, a říkala, že jí to můžeme vrátit až budeme mít. Pomohla by nám, aji kdyby neměla sama co jíst, byla strašně hodná. Nikdy jí to nezapomenu. Jenom kvůli ní sme neměli peníze, dřív sme měli dobrou práci atd, ale to neustálé stěhování, změna práce a stresy, do ted se topíme v dluhách, ale už ne tak moc. Naši se pořád chtěli rozvést, ale to už jsem taky nevnímala, někdy jsem si to dokonce i přála.

Celý život, celý, až do mých 16 let to všechno trvalo, než sme se s ní přestali definitvně bavit. Ani na ahoj jí neodpovím, nechci ji už v životě vidět. A pokud ji někde potkám, cítím jako bych měla v krku něco velkého,něco, co mě dusí. Strašně moc. V mojí čtvrtině života se mi stalo už tolik věcí, že někdy nedokážu pochopit, že už je to aji za mnou bez nějakých horších následků. Tedy jeden následek tu je. A ten mě mučí. A to byl ten prst, zničila jsem si tím úsměv, mám předkus a už nikdy nebudu tak hezká. Jak jsem byla. Mamka mi to často vyčítá, ale já to beru, neví proč jsem to dělala, možná jsem byla jen rozmazlená a nebyla jsem dost silná, aby jsem s tím přestala, chtěli semnou jít aji k psychologovi, já brečela, že nechcu, ale někde ve vnitř jsem tam chtěla jít a všechno mu říct a vybrečet se. Někdy bych si tak chtěla praštit rukou do něčeho nebo se rozkřičet do světa. Strašně moc. Často to držím v sobě a potom jsem hnusná na všechny, nadávám nervím, potom večer potají brečím. Je to ve mě, asi si to vsugerovávám, ale zkoušela jsem přestat s těmito emocemi, ono to však nešlo.

Naši se prostě pořád hádali, jelikož nemáme moc peněz a tatka má zmatek v tom placení, protože nebývá často doma někdy i týdny, většinou se jedná o dny, tak neví co platil a neplatil, také z toho bylo nemilé překvapení, když u nás zazvonili exekutoři, tatka nebyl doma a nechtěl mamce svěřovat účty a tak, protože toho bylo moc, tak se zase chtěli rozvést atd...je toho moc...babka nás pomlouvá, že ji chceme zabít ( bydlíme nad ní a z jejího bytu k nám vedou schody a ona je nechala nějakým dřevem zadělat ) nikdy jsem se necítila hůř, tomu pánovi, co jí to tam dělal, tak vykládala, že je to kvůli její bezpečnosti, po celé dědině to ví. Také že sme ji okradli. Nenávidím ji!! A my nemáme peníze, nemáme je na to, abychom se odstěhovali. Nemáme. Jednou máma jela autem do práce a moje 8-letá sestra babku slyšela, jak se modlí, at se naše máma zabije. A jednou jsem přijela ze školy autobusem, kterým jela i babka ( domů to máme od zastávky asi 100 metrů ), šla jsem před ní a ona na mě zavolala: ,,Teri, nepomohla bys mi s tažkama?” Jen jsem se otočila a chtělo se mi tak brečet: ,,Ne tys nás odepsala, už nejsi moje babička, nemám s tebou nic společného, nech nás napokoji! Už se neznáme!” Od té doby už ví, že nemá šanci, teda aspon né u mě. Mě a mou mámu nenávidí nejvíc, ale mě to nevadí, protože je to oboustranné.

Tedka tu sedím u počítače, chodím na střední soukromou školu, a mám dvě nejlepší kamarádky. Tatka jezdí pořád do práce, bývá unavený, ale usmívá se, jinými slovy, je šťastný, teda pokud se zrovna nezlobí, že nemám uklizený pokojíček, který nám mimochodem začali dělat nový. Máma? Ta byla ted před dvěma týdny na potratu, protože by nezvládli uživit čtvrtý dítě, i když to bylo těžké rozhodování, neměli na výběr. Jinak má skvělou práci, kde má mnohdy mnohem pěknější život než doma, ale za to jsem ráda, prožila si hodně. Po tom, jak se hádali si ted docela rozumí, ale nechci to zakřiknout, takže třikrát klepu na dřevo. A můj bratr? Ten se ted rozhoduje, na jakou školu má jít a chodí na různé zábavy, a je to kunďák. Fakt pěknej. Vypadá na staršího než na čtrnáct let. A sestra. Ta je nejmladší. 10 let. Rozmazlená :-). Ale i tak ji miluju. Pěkná holka, která má myslím aj víc rozumu, než já. A ona? Babka? Zůstala sama, z rodiny už nemá nikoho. Má pár kamarádek, ale jsou to jenom drbny, které chcou slyšet novinky, nejsou opravdové kamarádky.
Je jasné, že ještě není všem dnům konec, ale zatím se máme nejlíp, co si dokážu představit. A ted opět klepu třikrát na dřevo ˘