Rozdíly jsou lásce k smíchu

Anotace: Když s někým nemůžu o něčem mluvit, tak se musím vypsat...

Láska je vážně zvláštní věc, hlavně když se do ní přimíchá něco, s čím člověk kdysi vůbec nepočítal. V mém případě se jedná o víru v Boha.
Já osobně jsem ateista, nejsem křtěná a v Boha nevěřím. Jsem však velmi tolerantní, každý má právo na svou víru či nevíru. Nikomu nevnucuji svůj názor, tak ať ho nikdo nevnucuje mě.
Před necelým rokem jsem se dala dohromady se svým přítelem. Věděla jsem, že jeho rodiče chodí každou neděli do kostela, věděla jsem, že on je křtěný, prošel svatým přijímáním a že je i biřmovaný. Nechodí do kostela vůbec, tudíž jsem si myslela, že naší lásce nestojí nic v cestě. Bohužel jsem se spletla a teď stojím před těžkým rozhodnutím.
Zhruba před měsícem jsme se začali jen tak bavit o naší svatbě, jaké máme představy. On mi řekl, že se chce ženit v kostele, v katolickém kostelem. Mě jako nepokřtěnou tam neoddají. Zeptala jsem se tedy, je-li pro něj tak důležitý ten jeden určitý kostel. Odpověděl mi, že ano. Byl tam křtěný, měl tam svaté přijímání, biřmovaní a tam chce mít svatbu i pohřeb. Má reakce byla, že kdyby si mě chtěl skutečně vzít za manželku, tak mu je jedno, kde se vezmeme.
Také chci mít svatbu v kostele, no, ono to nemusí být ani v kostele, jen ne na úřadě. Jediná možnost je zvolit k našemu velkému dni evangelický kostel. Jenže na to on nepřistoupí.
Možná vám připadám jako sobec, ale kdo chce od toho druhého více, já, která chci ať on se vzdá svého snu, nebo on, který chce, ať se dám kvůli jednomu dni pokřtít?
Jasně, můžeme žít jen tak na hromádce, jenže dle mého názoru má láska přinést do života dvou lidí i ten sňatek. Už jako malá jsem snila o dni, kdy půjdu v krásných bílých šatech k oltáři, u kterého bude čekat můj snoubenec.
Pokud jeden, nebo druhý neustoupíme, tak se nejspíš kvůli této malichernosti rozejdeme. Já nad tím teď uvažuji. Má vůbec společný život dvou tak odlišných lidí šanci? Vím, že ho miluji. Jenže poslední dobou máme kvůli víře a nevíře docela velké spory. Já chci o tom otevřeně mluvit, ona však podle něj není vhodná doba. Na toto téma není asi nikdy vhodná doba. V tomto sporu nemůže být vítězů, ani poražených.
Je mi teď do pláče. Sedím sama u svého milovaného v pokoji a mám sbalené všechny své věci. Uvažuji o tom, že jsem tu dnes možná poslední noc. Tečou mi slzy. Myslím na vše, co jsme spolu prožili a na to, co spolu asi nikdy neprožijeme…