Pragmatismus mladého Douarneneze

Anotace: Johanka mlčky vstřebává bratrovu řeč. Muži mají rádi, když jim ženy pozorně naslouchají, opakuje si v duchu a pozvolna jí dochází, že jí bratr zajistil budoucnost.

Pragmatismus mladého Douarneneze

Johanka uslyšela bratra, jak v přízemí zamyká krám. Přibouchl dveře poněkud hlučněji než obvykle. Také do schodů vyběhl až moc rychle.

„Já mám vztek“, potvrdil to místo obvyklého pozdravu.
„Jasně na Williama,“ přitakala sestra, „že odchází.“

Bratr na ni překvapeně pohlédl. „Vědělas´to, proč jsi něco neřekla?“
„Vím to teprve odvčera. A neměla jsem chuť se o tom bavit… Prý je ustanoven fotografem výpravy do Afriky…“

Roger si všiml, že pobledla. „Tolik se tě to dotklo?“
Johanka se snaží o lhostejnost v hlase: „Zrovna jako tebe, říkáš přeci, že máš vztek…“

„Mám vztek, že to řek´na poslední chvíli. Nemám za něj náhradu. Taky mi kdeco vyčet´. Že pořádný fotograf nemá v mém ateliéru uplatnění! Nedá se tu dělat umění! Ať prej jdu do háje se svými záclonami a sloupy, s celým tím aranžováním..“

„A dřív proti tomu nic neměl“, žasne Johanna.
„Vůbec. Mámu fotil před obrazem krajiny, tebe s goblénem u podstavce, a jaký jsou to pěkný fotky! Sám pan rada je chválil!“

„Tys ukazoval panu radovi naše fotky? Proč?“ zvedla sestra hlavu od vaření.
„Ale-„ zčervenal trochu Roger, „přišla řeč na náš šlechtický původ.
… Probírali jsme se jeho archivem, a já se zmínil, že v krymské válce padl i náš strejda generál..“

„To by měla matinka radost, že se tím chlubíš… jsme jen pro smích.
„Ale proč? Sice se držíme nad vodou jako měšťani, ale oba poctivě pracujeme… to není žádná hanba.“

„To není, pokud se nezačnu chlubit, že jsem hraběnka“, řekla johanna zarmouceně. „Obzvlášť teď, když nás nechal Wille ve štychu.“

„Tak zle zas není“, prohlásil Roger vzdorovitě. Zadíval se zkoumavě na Johanku. „Nebo snad jo?“ Kouká, že se setře kutálejí po tvářích slzy.
„Proboha, holka, snad ses nenechala od toho syčáka fotit na akt?

Ne?... No tak fajn… On mě ukecával, že tu na kanapi bude fotit ženský z ulice, že na tom budem vydělávat… ale to víš, že jsem ho hnal!“

Johanna pořád ještě vrtí hlavou. „Zaplať Pán Bůh!... Ale tak co brečíš?“

Sestra se mu vrhla kolem krku a srdceryvně vzlyká.
„No tak to snad ne! Ty jsi s ním něco měla?“ Nešťastná Johanna mu brečí na vestu. „Neříkej to mámě, ta by to nepřežila!“

Roger je zdrcený. Ale rychle si uvědomil, že musí vzít rozum do hrsti. Té kačeně nemá cenu něco vyčítat. Doteď se chovala jako slušná dívka. Jenže Willi to se ženskými setsakra uměl. Mohlo ho to napadnout dřív! Vždyť chudák sestra neměla možnost přijít k mužskému jinak než doma, z baráku takřka nevyšla!

„Jsi v tom?“ zeptal se rozvážně.
„Co jako?“ nerozumí Johanna. Roger už se zase červená. Má na sebe zlost. Neví, jak má sestře ozřejmit první známky těhotenství. Kromě na Williama se teď zlobí i na matku. Hraběnka taková nafoukaná, víc než měšťka. Pokrytecká až hrůza. Nikdy nedokázala holce vysvětlit základní věci. Ještě že jeho si vzal do práce starý John, dej mu Pán Bůh nebe! Po smrti táty ožraly a karbaníka, který promrhal rodinné jmění, převzal úlohu otce tenhle špatně placený sluha.

„Hele, musíme teď spolu mluvit otevřeně… Kdy jsi naposled pravidelně krvácela jako ženská? Jak je to dlouho?“
„To vím přesně. Na svatodušní svátky,“ kupodivu věcně odpověděla sestra.
„Tak to jsou dva týdny… A teď – kdy jsi byla naposled s Williamem v ateliéru… sama… však víš…“
„No včera přece, vždyť ti to říkám…“ nevinně odpověděla Johanna.
„Ježíšmarja, ženská! vybuchl Roger. „On ti řekne, že odchází, a ty se s ním vyspíš? Proč jsi ho neposlala do prdele?“

„Já myslela, že pak se mnou zůstane… Že by jako maminku požádal o mou ruku… Jenže on mi pak řek´, že odejde, že musí..“
Roger se chytil za hlavu. Chodí rozčileně po kuchyni, odtáhne kastrol na kraj plotny, a zas rázuje kolem sestra. „Nikdy se neožením, nikdy!“ zuří pro sebe. „Ženské jsou pitomé jako necky!“

Nahlas však řekne sestře: „taky já za to můžu, že jsi tak hloupá… My mužští všichni…. máme vás za služky a kuchařky. Nic vám nevysvětlíme, žádná vyšší škola pro vás není… A co je ti teď platný, že jsi hraběnka? Když máme holej zadek?... On ten William by neutíkal, kdybychom byli bohatí.. no dobře. Nemá cenu brečet nad rozlitým mlékem. Aspoň víme, co je Willi zač. Takovýmu bych tě stejně nedal…

„Johanko, už bude večeře?“ ozval se z podkroví naříkavý hlas. „Pojď mě obléknout k večeři?“

Roger se rázem uklidnil a poroučí: „Johanko, seber se. Omej si oči, a ani muk! Já zatím prostřu!“

Když Johanna s matkou přišly ke stolu, měl už všechno připravené. Usmíval se, usadil maminku na její místo, servíroval guláš a brambory a přitom hovořil, že má pro obě dvě příjemnou zprávu. Pan rada je zve všechny do svého sídla na nedělní oběd a prohlídky skleníku, kde má vzácné tropické rostliny.

„Pan rada je také z hraběcího rodu jako my, není-liž pravda?“ rozzářila se stará paní. „To zajisté k němu půjdeme.“

Johanka se zeptala, má-li si vzít ty nové šaty. „Ty nejhezčí, co máš, ubezpečil ji bratr. Obrátil se na matku. „Ty, maminko, bys měla panu radovi vyprávět o strýci generálovi, jak statečně bojoval k krymské válce. O tatínkovi jsem mu již sdělil, že ho zastřelil carův emisar, když jsme s Johankou byli ještě malí. „Tak proto jsme přišli o celý ten velký majetek, sepnula matka ruce v úžasu. „Ano, proto“, řekl nekompromisně Roger.

„Ty, Johanko, vůbec nemusíš mnoho mluvit,“ pokračuje Roger dál. „Máš nádherné oči. Upozornil jsem již panu radu, že tvé oči jsou znakem celého našeho starobylého rodu… Hezky se na pana radu usmívej, v ničem mu neodporuj… a především mu pozorně naslouchej. To máme my mužští rádi.

„Máš moudrého bratra,“ usoudila stará hraběnka nahlas.

Douarnenezovi byli nadšeni rodinným zámečkem pana rady Plouhineca. Honosný dům se zahradou zářil po čerstvých opravách, služebnictvo bylo uctivé, oběd skvělý. Johanka se těšila na skleník. Pan rada se zvedl s úklonou směrem k hraběnce a prosil o dovolení slečnu osobně po skleníku provést. Roger vypadal trochu ustaraně. Navrhl, že maminku odvede do salonku na divan, aby si trochu odpočinula. Pak že by se s dovolením za nimi podíval do skleníku. Kdyby přec jen bylo něčeho zapotřebí. Pan rada s povděkem souhlasil. Podagra ho velmi sužovala. nenápadná podpora mladého přítele přijde vlastně vhod.

Johanka obdivovala krásné orchideje. „Líbí se vám tu, mladá dámo? zeptal se pan rada s úsměvem. Skloněná nad nádherným kalichem lila orchideje přiznala Johanka panu radovi, že se tu cítí být jako v ráji. Pan rada pohotově prohlásil, že mu tu až dodnes chyběla ta nejkrásnější orchidea, ale nyní je jeho sbírka úplná.

Jenže loupání v bolavých klenou bylo takřka nesnesitelné. Johance se v dusném skleníku zatočila hlava. Měla pocit, že omydlí, ale vtom už ji zezadu zachytila pevná bratrova ruka. Vzpřímila se, jako by jí bratrova paže dodala sílu.

„To je dobře, Rogere, že jste přišel. Proveďte sestřičku sám. Já zajdu pohovořit s paní matkou.“ Pan rada zaťal zuby a usilovně maskoval své belhání. V salonku vysvětlil staré hraběnce, že miluje její dceru. Předal jí sametovou krabičku. Byl v ní zlatý kroužek s rodinným zásnubním diamantem. Poprosil ji, aby doma dceři šperk předala, a s povzdechem dodal: „Hledal jsem nevěstu až příliš dlouho. Žádná z šlechtičen, jež přicházely v úvahu, by však nebyla vhodnou volbou. Až díky vašemu skvělému synovi, svému sekretáři, jsem poznal dívku, jež bude zárukou důstojného pokračování našeho rodu.

Hraběnku dojal. Bude muset dceru na sňatek připravit. Vysvětlit jí všechna úskalí manželského života. Je to úkol nesnadný, leč kdo by se ho měl ujmout, ne-li ona?

Pan rada líbá hraběnčinu ruku. Vyslovuje přesvědčení, že paní hraběnka sou úlohu úspěšně zvládne a sňatek že se uskuteční bez překážek co nejdříve.

Zatím Roger domlouvá ve skleníku Johance: „Prosím tě, jen nedělej drahoty. To by sis mohla dovolit, nebýt Williho. Co když jsi přece jen v tom?“ „Pan rada to pozná,“ vzlyká Johanka. „taky já sama cítím, že bych měla říct pravdu…“

„Co je to pravda? V tomhle případě?“ zlobí se Roger. „Že budeš mít zdravé dítě? V tom případě bych řek´, že je lepší, kdyby otec byl Willilam. Je to rošťák, ale hezký a mladý – žádný blbec to taky rozhodně není. To musím uznat, i když ho nemám rád. Pan rada je starý a nemocný, a tak trochu degene – z toho svýho šlechtictví… Na všechno kejvni. A nic neprozraď! Představ si, Johanko! Za rok budeš držet v náruči chlapečka a nebo holčičku! Co je pro ženu krásnější než mít zdravé děťátko? Ať je otec Willi nebo pan rada – co na tom záleží? Hlavně nežvaň! … Chápej všechno pozitivně – jako že je všechno dobrý – i to, že Willi připravil panu radovi cestu! Na mámino poučování kašli, vypusť ho druhým uchem ven! Pořád si říkej: „Chci zdravé a spokojené děťátko.
Vzpomeň si, jak ses doma celý život nadřela. Tys byla otrok, protože naši matku k práci nevychovali… Teď tě budou obskakovat, budeš žít jak v bavlnce. A tvoje dítě taky… Víš ty vůbec, jaká mně ubyde starost?“

Johanka mlčky vstřebává bratrovu řeč. Muži mají rádi, když jim ženy pozorně naslouchají, opakuje si v duchu a pozvolna jí dochází, že jí bratr zajistil budoucnost. Nesmí ho zklamat.

A taky Rogera nezklamala. Za necelých devět měsíců po svatbě se na zámku Plouhinec narodil Alfonso de Plouhinec junior. Hned po jeho narození všichni obdivovali krásné, hluboko posazené oči po Johance – neklamný to znak šlechtické rodiny Douarnenezových.