Malomocnost mládí

Anotace: A tak jednoho rána jsem se vzbudila s kocovinou a modřinama psychicky naprosto zničená, udělala jsem si kafe a napsala o tom...

Každý asi zná ten každodenní stereoptyp, kdy ráno vstanete, natáhnete si sandály a jdete chytat MHDéčko, abyste se dostali tam, kde hnijete pět dní v týdnu půlku dne. Prodíráte se davem lidí, kteří pospíchají a navzájem se skoro nevnímají. Poctivě si nařídíte budíka na 6:20 a obléknete si čistou halenku, aby jste se opět zařadili jako další tupý obličej do tupého davu. Pospícháte, protože musíte, ne protože chcete. Na schodech klidně sundáte starého dědu, který natolik brzdí provoz svými zdřevnivělými klouby, že vás obere přesně o ty tři a půl minuty, co máte vyhrazené na kafe. Nestihnete pomalu ani spočítat, kolik peněz potřebujete na nákup do večerky, kdy už opět jedete zpátky do svého bytečku 1+1, abyste nakrmili svoji kočku jménem Rambo a zalili květiny nemocné sousedce. Takhle to zní dost uboze, že? Ale pokud celýmu příběhu uberete trochu dospělosti, přidáte trochu alkoholu a roztrhané džíny, může to být dobrá story? Osoba, o který vám budu povídat, není o moc lepší, než ostatní. Celý to berte jako jednu velkou pomluvu, ale až to dočtete, pochopíte.

Ďábel nosí punk

Který chyby byly její a který ostatních, těžko říct. Příběh o ní je dobrý opak bible, ničila všechny i sebe. Roztrhaný džíny, nášivky a nějaká ta promile v krvi - její charakteristika. Vždy někoho poznala, ostatní přesvědčila, jak je hodná a férová a pak odešla se stejnou hrdostí, jako na začátku, i když zkazila, co mohla. Nikdy neměla stálé přátele, byla jako zástupce toho, co nemáme zažít. Byla člověk bez svědomí, bez citů. Přišla a odešla. Vždy si našla a přivlastnila lidi, kteří jí dělali křoví, manipulovala s osobami a jejich city, doslova si s nima hrála Člověče, nezlob se. Obelhala, obelstila, dojala, ublížila, omluvila se a odešla. Asi i ona sama veřila, že je férová. Možná byla, ale na citech jí nezáleželo. Smutné je, že ani na těch svých. Byla tak lhostejná a přiliš hrdá, radějí by ublížila i sama sobě, než aby ztratila svoji tvář.

Omluva nepomůže, ublížila jsem, bolelo mě to ale stejně jako vás.

Bylo jí jedno, co řekne, hlavně, že si umyje ruce. Pro ní nic nemělo velký význam, ale nikdy nic nepřiznala. Riskovala až do konce. Nikdo neví, co se dělo v její hlavě, ani to nikdo nechtěl vědět. Kolikrát jsem si říkala, že ona je důkaz, že nebe neexistuje. Dost pomluv, řeknu vám to od začátku. Pamatuju si, jak přišla mezi nás, suverénně se představila a strhávala na sebe veškerou pozornost. Odjakživa jsem ji nenáviděla, uměla podělat, co mohla. Nezáleželo jí na ničem a na nikom. Jediná její láska byla Punk.

Stejně mě nikdo němá rád, protože jsem jedinečný!
Stejně mě nikdo nemá rád a já jsem vám za to vděčný!

Nikdy se ale nepovažovala za něco víc, než byli ostatní, spíš za něco míň. Považovala se za vyvrhel, což pro ni byla zřejmě pocta. Nikdo netušil, co má zrovna v plánu. Přetvářka byla její silná stránka. Říkala, že je taková, protože zažila hodně špatných věcí. Ale to přece zažil každý a je srabský se s tím poprat tak, že bude bezcitná bestie.

Raději ublížím, než aby mi ublížili.

To říkávala často. Hodně filozofovala, uvažovala o životě, ale vždy to byly jen prázdné řeči. Myslím, že to neměla v hlavě v pořádku.

Raději si ublížím sama, než aby mi ublížil někdo jiný.

To spíš měla říkat. Nemyslela na budoucnost, vysekala se ze všeho, ať už ji to stálo cokoliv. Ještě jednu lásku měla - alkohol. Denně pila, když neměla nějakou tu promili v krvi, tak byla otrávená a protivná. U nás alkohol patřil k zábavě, u ní patřila zábava k alkoholu. Nebo samotný alkohol byl její zábava? Každý ráno přišla s kocovinou a suverénně zahlásila, že už nikdy nebude pít. Ještě ten den se zase namazala jak bluma. Průběžně dostávala zákazy vstupu do hospod a barů, vždy se opila a vyváděla blbosti. Myslím, že ani ona sama nevěděla, kdo je její přítel a kdo ne. Myslím, že pro ostatní byla zajímavá na začátku, potom už prostě vyhasla. Ten okruh lidí ji přestal bavit, tak si našla nové přátele.

Jako zvíře, co trpí.
Jako balím si věci.
Jako vlci, co vyjou.
Jako hledám si jinou.
Jako malý dítě
skáču do sítě.
Jako lidi, co pijou
a pouštěj si žilou.

Ve všech ohledech byla zvláštní, ale ne tím dobrým způsobem. Jednu chvíli v ní vidíte opravdu člověka, vidíte v jejích očich bolest a slyšíte v jejím hlase cit. Pak zjistíte, že to od vás jenom něco potřebovala nebo na vás něco hrála. Pamatuju si, jak mi vyprávěla, že se v noci pořád probouzí. Skoro nespí, když usne tak jen na chvíli. Říkala, že pro ni je noc příšerně dlouhá a právě v noci na ni dopadá veškerá tíha jejího chování a života. Opravdu už byla zralá na psychiatra. Hodně lidí říkalo, že je to hrozně silná osoba. Já si myslím, že to jenom hrála a pak všemu sama začla věřit. Pomalu si zvykala na běh věcí, a proto ji už pak nic moc neubližovalo. Tedy aspoň se tak tvářila. Ti, co ji sotva poznali, ji téměř milovali. Pak ji poznali lépe a začali ji nenávidět. Když ji znali už déle, opět ji měli rádi. Já ji neměla ráda nikdy. Někdy mi připadalo, že ví, co se stane. Viděla i to, co se dělo za jejími zády. Skoro nikdy ale nedávala najevo, že ví to, co nemá. Co si zjistila, to chytře využila. Do tohohle světa prostě nepatřila, to bylo jasné. Myslím, že ona to taky věděla.

Přežívám v týhle době
a než mi všechno dojde
jsem na pokraji společnosti.
V panelovým domě
hledám místo pro mě,
do očí se nikomu nedívám.