David a Karolína

Anotace: takový malý příběh ze života, který se může stát komukoliv z nás, přičemž někdo by za to dal vše a další vůbec nic...

* Věnováno P. K., osůbce, kterou mám prostě rád.

Byl krásný květnový den, na obloze se honili beránci a na celou krajinu dohlíželo zářící slunce. Malé posázavské městečko se ospale probouzelo do nového dne. Hodiny na náměstí ukazovaly tři čtvrtě na osm a lidé se pomalu vlekli do zaměstnání, škol, na pracovní úřad, pro podporu, do hospod a do různých dalších institucí. Jedním z těchto lidiček jsem byl i já, David Smutný, tehdy student druhého ročníku vysoké školy s právním zaměřením. Musím se, ač nerad, pochlubit, že jsem byl jeden z nejlepších studentů tamní univerzity. Avšak učení jsem nikdy moc nedal. Býval jsem ten typ studenta, kterému skripta stačilo jen tak prolétnout a pak jsem u zkoušky stejně zazářil. Ten den jsem se pomalu ploužil na neoblíbenou ranní přednášku ze správního práva, když jsem najednou za sebou zaslechl hlas Bořka Navrátila.
„Hej, vole, počkej na mě.“ Otočil jsem se, stále pokračujíce v chůzi, avšak pozadu,
a povídám:
„Tak sebou ale pohni, vole, nebo bude mít Votočková zase kecy.“
„No jo,“ odvětil Bořek a popoběhl, aby mne dohnal. Přednáška ze správka opravdu nepatřila k mým oblíbeným, a kdyby na konci semestru nebyla zakončena poměrně složitou zkouškou, patrně bych se tam každé pondělí v sedm třicet pravidelně neukazoval.
Dorazili jsme do posluchárny a zaujali naše oblíbená místa, vpravo v prostřední části. Kluci začali probírat sportovní události uplynulého víkendu. Abych se přiznal, nejsem tak říkajíc sportovně založen, a tak mě informace o tom, že Radim Nečas dal výstavního „angličana“ moc nezaujala. Za několik vteřin se ve dveřích objevila paní profesorka
JUDr. Věra Votočková Ph. D., pomocí pravítka a stolu si zjednala pořádek a přednáška mohla začít.
Paní profesorka se jala vykládat látku a já si dělal vzorně zápisky. Avšak asi tak po patnácti minutách mě mé horlivé dělání poznámek o Veřejnoprávních smlouvách přestalo bavit. Odložil jsem propisovací tužku a začal se rozhlížet po posluchárně. „Čili, a to je velmi důležité, veřejnoprávní smlouva musí být uzavřena písemně a projevy vůle všech smluvních stran musí být na téže listině. Co to tedy…,“ povídala paní profesorka a mě se její hlas ztrácel někde v dáli, úplně jsem jí přestal vnímat.
Většinu tváří jsem poznával, znal jsem od vidění téměř celou fakultu. Fotogenická paměť má své výhody. Petr Šafránek, šprt non plus ultra, seděl jako vždy uprostřed v druhé řadě. Daniel Pajma, protekční študentík a syn rektora univerzity, byl zase naopak úplně vzadu a správnímu právu se jistojistě nevěnoval. Marie, její příjmení si už nepamatuji, si vzorně zapisovala a Heike Müller, dcerka německého velvyslance, si dělala manikůru. V tomto ročníku se našli opravdu různé existence, ale ne, musím přiznat, že to byly dobrý léta.
„A kdopak je támhleto,“ proběhlo mi hlavou. Černovláska s příjemným obličejem zaujatě poslouchala. Chvíli jsem jí pozoroval. Něčím mě zaujala. „Kdopak jsi? Nikdy jsem tě tu neviděl, že bych si tě nevšiml… nemožné,“ honily se mi myšlenky v hlavě. Odvrátil jsem se zpět dopředu a chvíli poslouchal paní profesorku: „…soulad veřejnoprávní smlouvy s právními předpisy lze přezkoumat z moci úřední. Strana veřejnoprávní smlouvy, která není správním orgánem, může dát podnět k provedení přezkumného řízení do 30 dnů ode dne, kdy se o důvodu zahájení přezkumného řízení dozvěděla. Tak,“ udělala tajemnou pauzu mezi větami, „a kdo mi tohle neřekne u zkoušky, s tím se uvidím ještě jednou,“ zakončila tuto pasáž. (pravda je taková, že u zkoušky jsem jí to opravdu nepověděl, avšak překvapil jsem jí spoustou jinými maličkostmi a detaily, že mi musela dát za jedna, to jen tak na objasnění.)
Otočil jsem se a opět se podíval na tu krásnou neznámou. Naše pohledy se střetly.

----------

Toho kluka jsem si všimla, hned jak jsem poprvé vešla do posluchárny. Udělal na mě dojem. Nevím přesně čím, ale patrně svým nenápadným, ale i přesto suverénním vystupováním. Prostě na mě působil moc příjemně, svým zjevem, pohybem, chováním. A teď jsme se dívali jeden druhému do očí. Rozpaky jsem uhnula pohledem. Dělala jsem, že pozorně poslouchám přednášející a z mého obličeje se dalo vyčíst, že jsem naprosto klidná, a že semnou předchozí situace ani nehnula. Ale nebylo to tak…
Byl to zvláštní pocit, který snad ani nejde popsat, ten se prostě musí zažít, ale v duchu jsem si pořád říkala a přesvědčovala se, že to nic neznamenalo.
Přednáška skončila a já si začala skládat věci do batohu. Najednou přede mnou stál on. Opět jsem trošku zaváhala a na malinkou chvilku jsem dala najevo svou nejistotu. Pravdou je, že v jednání s muži jsem působila značně nejistě a plaše. Do svých patnácti let jsem se osobám opačného pohlaví vyloženě stranila, bála jsem se jich. Příčinou toho všeho byl můj otec, který se ke mně choval velmi nepěkně. Budiž mu země co nejtěžší…
„Ahoj, princezno noci,“ pozdravil mě on.
„A-ahoj,“ zareagovala jsem já.
„Já jsem David Smutný.“
„Karolína. Karolína Peterková.“
„Rád Tě poznávám.“
„Já taky,“ usmála jsem se.
„Nikdy jsem Tě tu neviděl.“
„To jsi ani nemohl, jsem tu dnes poprvé. Předevčírem jsme se přistěhovaly.“
„Aha a smím se zeptat odkud? Naše babi je z Vizovic, to je u Zlína a Tvůj přízvuk je dost podobný jejímu, a tak mě napadlo, jestli nejsi někde odtamtud.“
„Přesně tak, pocházím ze Slušovic,“ žasla jsem.
„Vážně? To je náhoda,“ odvětil. Chvíli bylo ticho, které mě znervózňovalo. Mezitím jsme vyšli z budovy univerzity.
„“A jaký to tady je, ve městě?“ zeptala jsem se.
„To záleží, co myslíš.“
„Lidi, vztahy mezi nimi, prostředí a tak.“
„Lidi jsou tu vesměs vstřícní a milí, to se musí říct, ale pár problémových skupin tu je. Hlavně náctiletí. Když jsou opilí, tak jsou dost, jak bych to řekl slušně, hulvátští a hrubí. Máme tu hodně pěkných míst, na které občas rád chodím, když chci být sám, nebo tak, ale to ti třeba povím později. Celkem vzato, je tu dobře.“
„To jsem ráda. Měla jsem docela strach. Nechtěla jsem se stěhovat. Ve Slušovicích jsem byla šťastná.“
„Bude se Ti tu líbit, uvidíš,“ řekl David a usmál se. Já jsem úsměv opětovala, ale zatímco ten jeho byl upřímný a dávající naději, ten můj nikoliv a naopak se té jeho naděje chytající.
„Snad máš pravdu. Musím už běžet. Tak zítra, ahoj.“
„Pěkné odpoledne, krásná záhadná,“ odpověděl David a já se začervenala a vydala se směrem k našemu novému domovu.
Náš dům stál téměř až na okraji městečka. Byl to nový dvoupatrový baráček s krásnou, přiměřeně velkou zahradou. Prošla jsem brankou, obešla domek, pohodila batoh na trávník a posadila se na houpačku. Houpačka tu zbyla po předchozích majitelích a já jsem se s rodiči dohodla, že jí to prozatím necháme.
„Krásná záhadná, princezna noci.“ Co tím chtěl říci? Naznačoval mi něco? A vůbec, proč byl na mě ten David tak milý?
V žádném případě jsem nečekala, že hned potkám někoho tak příjemného, a že tak rychle, jak se říká, zapadnu. A byla jsem za to ráda.
Pravdou je, že jsem se stěhovat nechtěla. Ve Slušovicích se mi líbilo. Vyrůstala jsem tam celý život, měla jsem několik dobrých přátel a byla jsem na tamní prostředí zvyklá. Musím se ale přiznat, že dnešní den mě naplnil optimismem. Slunce hřálo a teplo se mi příjemně rozlévalo po těle.

----------

Byla polovina června, středa, a včera jsem Karolínu poprvé políbil. Za svůj život jsem políbil nespočet žen, slečen a dívek, ale políbit Karolínu bylo něco úplně jiného.
Poprvé jsem ženu políbil, když mi byl asi tak měsíc, a byla to má matka. Líbal jsem a cucal její ňadro velmi vehementně. Jestli se tomu však dá říkat polibek, tak leda neúmyslný a nevědomý. Jinak tedy první opravdovou pusu jsem dostal ve školce od Táni. Pusinkovali jsme se místo odpoledního spánku. Ale to je opravdu jiný příběh.
Za ten měsíc jsme se s Karolínou hodně sblížili. Jeden druhému jsme rozuměli a bylo nám spolu dobře. A včera nad trestním právem a se sklenkou bílého vína v ruce, se to stalo.Náš velmi blízký, avšak přátelský, vztah se posunul jinam.
Cítit její vláčné, hebké rty na mých, dotýkat se její sametové tváře a laskat ty nádherné vlasy, byl nepopsatelně úžasný pocit. Po dlouhé době, takový, který mě naplnil něčím překrásným. Něčím, co jsem již hodně dlouhou dobu nezažil. Pro mě byla Karolína anděl seslaný z nebes, který má učinit někoho šťastným. Upřímně jsem doufal, že to mám být já.

----------

„Hej, ty cype, tohle je nejlepší tyždeň prázdnin,“ vyhrkl Peter. Adresátem však nebyl nikdo konkrétní, ale všichni přítomní.
„Máš recht,“ zareagoval nejrychleji Tomáš.
„Jo, jo, je to tak,“ přidal se David a políbil mě. Byl poslední týden prázdnin a já, David a několik dalších našich (většinou však Davidových) přátel jsme vyrazili na čundr. Vzpomínám si, že spolu s námi tam byli ještě Peter, Tomáš, Darča, Ilona a dva páry, Venca se Simonou a Bořek s Danou. Seděli jsme v příjemné zahradní restauraci někde pod Křivoklátem as odpočívali po náročném denním pochodu.
„Hej, ty cype, jdu pro další rundu,“ řekl zas Peter, který každou větu začínal uvozením „hej, ty cype.“ Peter Nádaždi byl maďarský slovák odněkud od Mihalovcí. Když spustil svojí slovenštinou, nikdo mu nerozuměl. Byl to zvrhlík a mluvil sprostě jak dlaždič. Musím ale přiznat, že jsem si ho docela oblíbila, byla s ním velká legrace.
Jak říkal Peter, byl to opravdu nejlepší týden prázdnin. Přírodu mám moc ráda a kdysi jsem se jí ráda potulovala a navíc v přítomnosti Davida to bylo o to krásnější. Vzpomínám na tento týden velmi často. A vzpomínám i na všechny zde přítomné. Kde jim je asi všem konec?
„Tak dáme poslední rundu a půjdeme na kutě, což?“ navrhla Ilona Strnadová, které nikdo neřekl jinak než Mládě. Byla z nás nejmladší a nejmenší. S ní jsem si rozuměla asi nejvíc. Ilona byla chytrá a moc ochotná osůbka.
„Jo, to bysme měli,“ přitakal Venca, „zítra musíme chytit ten ranní vlak.“
„Hej, ty cype, zajtra je zajtra a teď je teď a teď se chlastá, že áno, Darinka?“
„Přesně tak,“ potvrdila, již značně přiopilá, Darča. Vrchní přinesl půllitry, postavil je na stůl a na lístek přičmáral na účet další čárky.
Pili jsme téměř mlčky, všichni se zdáli notně unaveni. David mě občas políbil, tím svým nezaměnitelným způsobem, na rty, na krk. Všichni pomaludopíjeli až jsme u stolu zůstali je já s Davidem a Peter s Darčou.
„Taky asi půjdem, viď, lásko?“ zeptal se David.
„Půjdem,“ odpověděla jsem s úsměvem na tváři.
„My jdem, tak to nepřežeňte a ať jste ráno v pohodě, jo?“
„Hej, ty cype, jasně.“
„Neměj strach, Dejve,“ podpořila Peterova slova Darča, které se oči únavou jen klížily.
„Tak dobrou.“
„Dobrou.“
„Dobrou noc.“
„Brou.“
Ze stanu jsme si vzali kartáček a pastu a šli jsme si k řeče vyčistit zuby. Byla teplá jasná noc, ve vzduchu byla cítit vůně kvetoucího zázvoru. Z dálky jsem slyšela šumět jez.
Vraceli jsme se zpět. Nemluvili jsme. Nenápadně jsem Davida pozorovala, když najednou nechytl za ruku a velmi jemně si mě k sobě přitáhl a zeptal se:
„Miláčku, jak se to na mě díváš?“
„Já, já nevím, jsem zamilovaná,“ řekla jsem trošku rozpačitě, spontánně, avšak pravdivě. A pak mě David lehce položil do trávy a začal mě líbat svými vlahými rty. Líbali jsme se vášnivě a já laskala Davidovy nádherné husté vlasy. A pak, vůbec jsem si neuvědomila, že v trávě ležím už jen v podprsence a kalhotkách. Půda byla prohřátá od celodenního sluníčka, ale tráva byla pokryta noční rosou, což byla velmi příjemná kombinace. Dívali jsme se jeden druhému do očí, to si pamatuji dobře. „Miluju Tě,“ řekl sametovým hlasem, který mi vzdáleně připomínal hlas Deana Martina, David.
„Taky Tě miluju.“
David mě slastně líbal po celém těle a já se mu plně oddávala. Cítila jsem se volná, nespoutaná, neohrožená. A pak do mě vnikl. Byl to pocit nekonečné lásky. Lehce a přeci důrazně přirážel a já tichounce vzdychala. Milovali jsme se dlouho a vroucně. Milovali jsme se pod lípou v zářijové noci pod miliony hvězd, kterým vévodil zářící měsíc. Byla to jedna z nejkrásnějších rozkoší v životě. Kouzelná, nezapomenutelná chvíle.

----------

Včera byl první jarní den, a proto jsme sis Carol (tak jsem Karolíně v tu dobu říkal) udělali hezký den. Jeli jsme na výlet k mému strýci Karlovi, který měl nedaleko ranč. Carol měla koně moc ráda, ale ještě nikdy prý na žádném nejela, tak jsem ji chtěl udělat radost a třeba ji i naučit jezdit.
Výlet se opravdu povedl. Bylo nádherné, téměř letní, počasí a Carol se báječně bavila. Smála se a rozjařeně pobíhala kolem koní ve stájích i na louce. Miloval jsem jí, jak dokázala být někdy dětinská a jak se pro vše dokázala doslova nadchnout. Byla kouzelná, rozkošná.
Nejdříve jsme spolu s Karlem Carol naučili koně hřebelcovat a poté nasedat a držet správní postoj. Ze začátku jí to nešlo a byla zarmoucená, ale pak se zlepšila a mrzutá nálada jí přešla. Po obědě jsme vyrazili ven na projížďku na louku a do lesa.
Když jsme se v podvečer vrátili zpět domů, čekala nás Carolina maminka s večeří. Paní Peterková byla velmi vzdělaná a vstřícná pani a já si s ní dobře rozuměl. Byla to příjemná tečka za překrásným dnem.

----------

Na den přesně rok od našeho prvního setkání, jsme byli s Davidem v Praze. Pamatuji si to velice dobře, protože tento den se velmi výrazně zapsal do mého života. Tenkrát jsem si plně uvědomila, či spíše poznala co pro mě David znamená.
Byli jsme pozváni na narozeninovou oslavu mé moc dobré kamarádky z gymnázia Andrey Kratochvílové. Těšila jsem se na ni, už jen proto, že jsme se vídávaly velice zřídka. Párty se konala v Libni, velmi nevalně proslulé čtvrti. Otec Andrey tam vedl, na tamní poměry, vcelku příjemnou restauraci.
Oslava se povedla. Bylo tam spoustu lidí a mě i Davidovy se tam náramně líbilo. Kromě Andrey jsem se bavila ještě s dalšími bývalými spolužáky z gymnázia, které jsem od maturity neviděla. Byla jsem překvapená, že téměř každý studoval v Praze.
„Karolíno, toho se drž,“ povídá mi Andrea na toaletě, „ten Tě má moc rád, to já poznám.“
„Já vím,“ já na to.
„Co já bych za takovýhohle hezkýho a slušnýho kluka dala.“
Odcházeli jsme jako jedni z posledních, po půl druhé ráno. Spát jsme měli u mé babičky. Nebylo to daleko, jen několik stanic tramvají. Rozloučili jsme se s Andreou a zbylými přáteli a vydali se do té překvapivě chladné noci. Hustá mlha seděla velmi nízko a zem skrápěl drobný déšť. Bylo sychravo a nepříjemné.
S Davidem jsme odbočili doprava a pak doleva do temné uličky. Nikde nebyla živá duše. Musím se přiznat, že mi naskakovala husí kůže. Chytila jsem se Davida za ruku a přitiskla se k němu těsněji. Objal mě kolem ramen. A pak se to stalo. Ta hrozná věc. Z jednoho z průjezdů vyběhl muž středních let, s černými havraními vlasy, orlím nosem a výraznými lícními kostmi a s pistolí v ruce namířenou proti nám.
„Navalte šrajtofle a všechny cennosti!“ vykřikl. Zůstali jsme stát jak opaření. Tehdy jsem poznala, co to znamená dívat se smrti do tváře. V tu chvíli jsem opravdu myslela, že je konec. Že můj život končí, ještě než pořádně začal. Myslela jsem na všechno možné. Zmocnil se mě naprostý strach, nebyla jsem schopna slova, natož pohybu
„Vyndejte to z kapes a hoďte to před sebe na zem! A dělejte!“
David hodil vše co obsahovali jeho kapsy na zem, zhruba tři metry před sebe, asi do půli cesty mezi námi a tím mužem. Pak si sundal hodinky, po dědečkovi, udělal dva kroky před sebe a položil je ke všemu ostatnímu. Já jsem však nemohla, pořád jsem jen stála strnulá strachem.
„Teď ty!!“ zařval a namířil na mě.
Nic.
„Do prdele, dělej!!“
Nic.
„Dělej, ty kurvo!!!“
Nic. Jen jsem se střídavě dívala do hlavně pistole a do očí toho muže. Byla v nich nenávist vůči celému světu.
„Krávo zasraná, vyndej ty cajky!!!“ zařval již značně podrážděným hlasem a mě vytrhl z transu.
„Takhle jí neříkejte,“ řekl David.
„Drž hubu““ okřikl ho ten muž, „a ty už to, do prdele, naval,“ a namířil pistoli zpět na mě.
Nic.
„Tohle si vodsereš, píčo!“ řekl už klidným, zlým, hlasem. Pozvedl pistoli výš a vystřelil. A najednou se přede mnou objevily Davidovi záda a pak se sesunul k zemi, k mým nohám. Vše se seběhlo tak rychle. Potom jsem viděla ten výraz ve tváři toho muže. Byla to lítost nad tím co udělal. Rychle sebral všechny věci ležící před ním, nastrkal je do kapes
a dal se utíkat.
Byla jsem úplně mimo. Klesla jsem k Davidovi dolů na kolena, trošku ho pozvedla a opřela o mne. Oči měl otevřené a zlehka dýchal. Z rány na hrudníku mu vytékal pramínek krve. Začala jsem plakat. Slzy mi stékaly po tváři a padaly spolu s deštěm na zem.
„Neplač, miláčku,“ zašeptal David.
„Neodcházej, neopouštěj mě, Davide.“
„Nikdy…,“ vysoukal ze sebe, ale zbytek už nestačil doříct. Došly mu síly a zlehka zavřel oči. Potoky deště odnesly jeho život. Byla jsem si jistá, že jsem přišla o to nejcennější. Člověk, kterého jsem nadevše milovala mi skonal v mým vlastních rukách. Zlehka jsem ho políbila na rty. A…ucítila jsem jeho dech. Opravdu, dýchal, velmi slabě, ale dýchal! V tu chvíli mě naplnila nová vlna naděje. Neváhala jsem ani vteřinu, lehce jsem ho položila zpět na zem, rozběhla se k nejbližšímu domu a začala zvonit na první zvonek, který mi přišel pod ruku…

----------

Pomalu jsem otevřel oči. První koho jsem uviděl, byla Carol. Byla nádherná. Nevěděl jsem co se stalo a kde jsem. Měl jsem pocit, jako bych se probudil z nekonečně dlouhého spánku. Bylo to nejkrásnější probuzení v mém životě. Usmál jsem se a pokusil se něco říct.
„Lásko, nic neříkej, unavíš se,“ řekla Carol, držíce mě za ruku, „jsem tak ráda, že jsi se konečně vzbudil. Měla jsem příšerný strach,“ pokračovala dál, hlasem plný neskrývané radosti a úlevy.
V nemocnici v Praze jsem byl ještě další čtyři týdny. Carol mi pověděla o všem, co se té osudné noci stalo. Nepamatoval jsem si vůbec nic. Byl to opravdu silný a hlavně osudový zážitek v našich životech. Protože bydlela u babičky, tak mě mohla navštěvovat každý den. Během zotavení mi moc pomohla, zejména psychicky. Jedině touha opět žít, žít s ní mi dodávala potřebné síly. Za to, že teď žiji, jsem vdčný především jí. Bez ní bych tu už nebyl.

----------

Je krásný letní den roku 1998, pět let po té příšerné události, která otřásla našimi životy a která nás navždy spojila. Sedím teď u stolu a píši tyto řádky a naproti mne David, můj manžel chová naši téměř roční dcerku Natálku. Jsme šťastní. Jsme totiž spolu.