Pekfektní život

Anotace: rekapitulace života člověka,kterej chtěl bejt vždycky nejlepší a musel obětovat hodně aby to dokázal

Práce co mě bude bavit,kámoši,na který se budou moct spolehnout a s kterejma budu mít pořád co řešit,dům z katalogu,zahrada s kytkama,u boudy na zahradě pes a uvnitř domu já s manželem ..
přesně tohle byl můj plán do budoucna,jo vim,byla sem fck blbá a došlo mi to až nedávno…. Všechny ty moje plány o bezvadný budoucnosti,ve který mi nic nebude chybět,už se začínaj rozplývat,protože konečně otvírám oči a zjišťuju,že na světě není vždycky všechno tak, jak si naplánujete. Jednoho dne sem si přiznala, že moje jistoty už jsou dávno pod zemí a všechno co sem kdy chtěla byly jenom kraviny. Kdybych k životu měla jinej přístup tak by teď možná bylo všechno v pohodě, ale co sem teda měla udělat jinak ?
Je to jako když uděláte pizzu přesně podle návodu,ale ve výsledku je něco blbě,ale nevíte proč. No,zkusim si všechno vybavit od znova…..

Od první třídy jsem byla cílevědomej člověk,dvojky pro mě byli nedostačující a i podle našich jsem měla mít jenom samý jedničky,protože škola vám přece zajistí kariéru.Když jsem se dostala na soukromou školu kam brali jenom 50 lidí ze strašnýho množství,byla sem na sebe pyšná,řikala sem,že teď už budu mít otevřený dveře do celýho světa. Jak sem byla pitomá…. Škola pro mě byla jediná priorita,na druhym místě jsem měla gymnastiku a pak na strašně dalekym místě život – život s kámošema,život se silnejma zážitkama,život se všim co k němu patří… průsery,zkoušení cigaret,pití,provokování důchodců v autobuse…
Nikdy jsem nepoznala člověka co by mě měl opravdu rád, nikoho kdo by se mnou šel pouští a ještě mě při tom nes na zádech abych neumřela , vlastně… jednoho sem potkala…. ve škole jsem se jednou seznámila s klukem co po mě chtěl číslo a já neměla důvod mu ho nedát, po tom co mi napsal asi pět zamilovanejch citátů sem s nim šla konečně na rande-řekla sem si proč to nezkusit. Těch 60 minut bylo to nejkrásnější co se mi kdy v životě stalo,tenkrát sem se poprvý zamilovala…Při gymnastice,při písemkách,před spaním…..pořád sem na něj musela myslet. Po našem třetím rande se mnou měli rozmluvu naši. Všimli si,že sem podělala pár písemek (dostala sem pár trojek) a chtěli vědět co se se mnou děje,když sem ji řekla o tom,že sem zamilovaná,chtěli mi to vylejt z hlavy,řekli mi,že nějakej kluk mi nebude kazit budoucnost,protože by se ně mě jednoho dne vykašlal a to že nemůžou dopustit,protože je přede mnou rozhodování o vysoký škole a o mý budoucnosti. Od toho dne sme se už nikdy
nesetkali,psal mi každej den smsky, ale já mu odepsala jenom jednou,vysvětlila jsem mu,že je pro mě moje budoucnost důležitá, a že i přes všechno co k němu cejtim se s nim musim rozloučit a věnovat se tomu co je pro mě důležitý-škole-teda budoucnosti. Po nějaký době to vzdal,a já si v tý době myslela že to bylo to nejlepší co jsme pro sebe mohla udělat, že si na to jednou vzpomenu a vduchu poděkuju našim…ale to se zatím nestalo a asi už nikdy nestane. Potom přišel důležitej den mýho života-přijímačky na vejšku. Vybrala jsem si jenom ty nejlepší právnický školy a na tři z pěti se dostala.Byla sem šťastná. Měla jsem před sebou tři měsíce prázdnin a pak hurá do školy do který sem se těšila už od školky. Všichni lidi z okolí někam jeli s kámošem, ale mě se nikdo nezeptal, byla sem pro ně ta slušná holčička,nebyla sem ten správnej typ co by na sebe nasadil pohorky a vyrazil třeba pod stan,nebo celý tři měsíce propařil v nejlepších klubech…byla sem prostě jiná.
Protože naši nikdy nedřeli bídu-spíš naopak,jela sem na dva měsíce do Řecka po památkách a taky se učila další –už asi pátej jazyk. Najednou sem měla strašně moc času,neučila jsem se, a tak sem začala trénovat gymnastiku,třikrát tvrdějc než když sem měla školu… každej den sem průměrně šest hodin strávila cvičenim. Po měsíci to moje nohy nevydrželi a já musela do nemocnice,měla sem zničený kolena a rozdrcený kosti v rukou. Doktor mi řek,že pokud se budu chtít něčemu věnovat závodně,tak mě to zabije,jedinej sport co mi povolil a kterej by mě nezabil byly šachy. Tenkrát se mi zhroutila půlka života….
Bylo mi jasný že kromě školy už nemám nic. Zbytek prázdnin jsem teda proležela na pláži a od října nastoupila na novou školu.Chodila jsem na všechny přednášky,a do nocí se učila abych byla nejlepší. Ostatní lidi chodili o víkendech pařit, já zůstávala ležet v knížkách. Denně jsem spala tři čtyři hodiny, moje tělo to nemohlo dlouho vydržet,a taky že nevydrželo…. Selhal mi organismus, moje tělo mi vyhlásilo válku,měsíc jsem zůstala ležet na kapačkách. Když jsem chtěla znova nastoupit na školu lidi z vedení si se mnou dali schůzku aby zjistili že jsem úplně v pořádku,chtěli abych na rok přerušila, ale to by mě zabilo. Co by mi vlastně zbylo ? Kromě školy jsem měla jenom gymnastiku,s kterou jsme musela skončit… Neměla bych nic jinýho,proto sem nějaký přerušení odmítla a rozhodla se,že se s tim poperu.Trochu jsem zmírnila svůj tvrdej režim,ale nároky na sebe jsme nezmenšila-pořád jsem chtěla bejt nejlepší! Po pěti letech jsem úspěšně ukončila studium a stala se ze mě právnička. Dostala jsem spoustu nabídek pracovat s těma nejlepšíma. Ve dvaceti osmi sem dokázala to,co se většině lidí podaří ve čtyřiceti. Byla jsem na sebe pyšná,řikala jsem si,že všechno co jsem musela obětovat- kluka,gymnastiku,volnej čas,přátele… že se to všechno vyplatilo. Ale to zdaleka nebylo všechno co jsem měla obětovat…
V létě toho roku jela moje máma za tátou do Německa,kde měl služebku. Nechtěla ho tam nechat samotnýho a asi se doma sama nudila. Ten den bylo hnusně a silnice byli mokrý,i když máma měla osobního řidiče, nejradši jezdila sama..na dálnici jela moc rychle a auto obrátila na střechu.. neměla sebemenší šanci…. Když to zjistil táta,zhroutil se mu svět, stejně tak jako mě. Myslela jsem,že tu alespoň budem jeden pro druhýho,ale táta mě opustil. Po mámině pohřbu trpěl depresema,prášky mu nezabírali a služebná ho našla doma s prostřelenou hlavou. Vyčítala jsem si to, řikala jsem si,že kdybych se našim víc věnovala a pořád nepracovala,nemuselo by se to stát. Nikdy si neodpustim,že se táta zabil,pořád v sobě mám ten pocit viny. V mejch dvaceti osmi jsem zůstala sama. Přišla jsem o jediný dva lidi co jsem měla. Často jsem přemejšlela o sebevraždě,ale svůj stesk,smutek,vinu,…všechno jsem začala utápět v práci.Čim hůř mi bylo,tim lepší výsledky jsem měla v práci. Zjistila jsem že člověk nemůže mít perfektní výsledky v práci a k tomu perfektní osobní život. Měla jsem perfektní práci,ale žádnej osobní život. Neměla jsem kamarády,jenom kolegy,kteří mě ze slušnosti zdravili, neměla jsem rodinu,neměla jsem podporu…. Teprve v týhle době jsme otevřela oči a přiznala si,že se všechno podělalo. Strašně mockrát jsem doma nadávala na rodiče,že mě tu nechali,že mě připravili o život normální holky,že mě připravili o jedinýho člověka,kterej mě miloval… Vždycky jsem házela všema věcma co jsem měla po ruce a když sem pak vyčerpaná a uslzená ležela na zemi a kolem sebe měla střepy skleniček a rozmlácenejch květináčů,z kterejch se sypala hlína, litovala jsem toho že umřeli…

A teď ?
Je mi třicet,sedim v letadle a sepisuju svoje paměti. Vracim se domu z Afriky,kde jsem měsíc byla ve škole a učila chudý děti. Loni jsem totiž celej svůj „perfektní“ život hodila za hlavu,dala výpověď v práci a dala se na charitu. Třikrát ročně budu lítat do Afriky,kde se budu snažit pomáhat a když budu doma,budu pořádat charitativní akce. Řekla jsem si,že když nemůžu mít perfektní život já,tak se aspoň můžu pokusit o to,aby ho místo mě měl někdo jinej.