Díky v papíru

Anotace: bohužel...

Milá tetičko,
předem mého psaní bych Ti chtěl z celého srdce poděkovat za všechny potraviny, které jsi mi poslala, ačkoliv vím, že sami nemáte mnoho. O to si Vašeho daru mnohem víc vážím. Ani tady nezapomínám na slušné vychování a proto jsem se rozdělil s mými přáteli. I tak mi zbylo nemálo…

///
Drobné dešťové kapky se snášely ze ztěžklých mraků. Celé prostranství se halilo do mokrého závoje a vyměnilo tak svůj obnošený hábit ze slunečních paprsků.
Za zašpiněnými skly a v dřevných rámech:
„A koukni se na tohle,“ vysoký, upravený muž podal zažloutlý kus listu druhému, podstatně staršímu v naškrobené uniformě.
„O, jak dojemné. Rve mi to mé velké srdce,“ rukou na hrudi provedl jednoduché gesto a s plnými ústy špatné rozkousaného jablka se zajíkal basovým smíchem. Po chvíli se uklidnil, povstal za hnědě natřeným stolem a promluvil směrem ke dveřím, kde mlčky postávali dva mladíci v podobných uniformách.
„Nechte vyvést na dvůr,“ jeho hlas se rázem zastavil, jako by narazil do obrovské překážky a nehodlal podlehnout zákonům odrazu zvuku. Muž, jež stále seděl na pohodlné židli mu ihned podal záchranou ruku, podíval se do rozházených lejster před sebou a pokračoval tam, kde jeho kolega přestal.
„14590 v areálu B1.“ Mladíci se otočili a vyšli přes rozviklaný práh ven.

…A mezitím stále pršelo…

Stál v tom dešti dlouhou dobu. Pokorně svěšená hlava mu připadala těžší a těžší, ale nedovážil se s ní ani o píď pohnout. Byl v područí průhledného závoje, jenž se nedovážil ze sebe shodit. Tušil, že to nebylo v jeho dětských silách.
„Ale, ale. Kdopak nám to tady panáčkuje.“ Hluboký hlas vycházel z prostor před ním.
„Dej pac,“ uličku vyplnil duet dvou nesourodých smíchů.
(A on přemýšlel jak má tento pokyn splnit. Muž však pokračoval dál.)
„Přišla ti pošta chuděrko, bez tvého dovolení ti ji přečtu,“ duet přešel v sólo.
(Píše mu tetička, nezapomněla na něj. Rázem mu i přes kapalný šál bylo tepleji.)
„Milý U,“pauza, „U…“
(Udi!)
„To je snad jméno pro prašivýho čokla!“
(Vzpomněla si, vzpomněla si!)
„Milý čokle,“ a zase smích, „Doufám, a bla bla bla…“ Muž ztichl a on uslyšel zvuk trhajícího se papíru.
(Do očí se mu vtlačily první krůpěje smutku, tak rád by se dozvěděl, co mu píše.)
„Tohle ti posílá.“ Před očima se mu objevila žilnatá ruka, držící ztvrdlou kůrku chleba.
„Tak honem si pro něj běž, a hezky po čtyřech, jako to čokl!“
-Kůrka jenž letěla krátký úsek vzduchem a zapadla do rozmočené hlíny.-
Neváhal, ihned si klekl na čtyři a pomalými posuvnými pohyby směřoval ke ztvrdlému kousku chleba. Hlína se mu balila na kostnatá kolena a tenké ruce sotva udržely jeho váhu.
„Haf, haf!“ Ten smích už nevnímal, vzdaloval se jako hrom při jarní přeháňce.
Sebral svou kůrku, drobnými prsty setřel vrstvu bláta a zakousl se do ní.
(Vzpomněla si, vzpomněla. A po dlouhé době se usmál skrz teplé slzy mraků.)
///

Už se moc těším, až k vám někdy zase přijedu s maminkou a tatínkem a půjdeme zase na tržnici, kde je ta veliká spousta věcí a budeme se mít dobře. Ovšem i tady se máme dobře. I strýček David se má moc dobře…

///
-Snad ho ten dlouhý vlak zavezl přímo domů.-
///

Zajímalo by mne, jakpak se má Hende. Moje milá Hende s kterou jsem se vždy tak nasmál. Ovšem i tady se moc nasměji. Hrajeme se svými přáteli různé hry a před spaním si povídáme různé příběhy…

///
Třásl se zimou. Dřevěná pryčna se mu vpíjela do těla jako inkoust do papyru. Ledovou ruku měl přehozenou přes pohublé tělo svého přítele.
„Chtěl bych vidět zase maminku a tatínka,“ drobné falzety v hlase ho nijak nepřekvapily , už si na ně zvykl. Sám je již dokonale ovládal.
„ Brzy je zase uvidíme, říkal mi to kluk, kterého jsem dnes potkal,“ lež pod nimi vytvořila tenkou vrstvu, jako ranní opar.
„ To ti nevěřím.“
„Opravdu, tobě přeci nikdy nelžu, vždyť to víš sám.“ Počernělá vrstva začala nabírat na objemu.
„Ne, to ne.“ Přitiskl se k němu blíž a oba tak ucítili slabé teplo lidského těla.
-Desítky pláčů se mezitím odrážely z rohu do rohu a štěpily se v tenké vlasce, ne silnější než vlasec na ryby. Zde ozvěna fungovala výborně. Bohužel.-

„Ale, co když ti lhal ten kluk?“ Ta otázka ho překvapila, nebyl na ni nijak připravený.
„Proč by to dělal? On už je nespíš s nimi,“ bleskurychlá odpověď ho připravila o mnoho potřebných sil.
„Asi máš pravdu,“ na chvíli se oba odmlčeli.

Díval se nahoru a vnímal pohyby před dřevěnou desku nad nimi.

Přemýšlel, zda má vlastně cenu lhát.

„A pamatuješ si na toho zrzavého klučinu?“ Pokusil se trochu utahaný rozhovor odsunout přes výhybku lží na jinou kolej.
…ticho…
„Pamatuješ?“ Zvedl hlavu a podíval se přes jeho rameno.
Poté si lehl a opět se k němu přitiskl ještě blíže i s vědomím, že smrt studí.
///

Všichni Vám posílají mnoho krásných pozdravů a…

….Dopis nedokončen. Život křehký jako tuha obyčejné tužky.