Sympozium se nekoná

Anotace: Nepřestala ho milovat, ani když jí konečně došlo, že žádný muž se nemění. Že Richard si zřejmě počíná tak jako v dobách, kdy ho z lavice posluchárny milovala a současně nenáviděla za to, že je samá ženská.

Sympozium se nekoná

před odchodem z domova byl Richard veselý. Plný životního elánu. Na schodech se ale zhroutil a skutálel se dolů na chodbu. Míla z předsíňky uslyšela zadunění manželova padajícího těla, vyběhla a mobilem přivolala záchranku. Zatímco se snažila Ríšu přimět k pravidelnému dýchání, ten ze sebe vyrážel, že sympozium se dnes nekoná. Kývala, že rozumí, ale krajně znepokojený Richard chtěl, aby to hned zavolala Haně. Slíbila – a on opakoval: „Hned!“

Saniťáci Richarda naložili a odvezli ho na jipku. Míla pospíchala sbalit kufřík do nemocnice, a vtom si vzpomněla, že má volat mužově sekretářce hned. Volala tedy do ústavu, sekretářka prý si však vzala volno. Vyřídila tedy její kolegyni, že sympozium se nekoná, ta však nevěděla, jaké sympozium, tak prý napíše Haně ceduličku na stůl.

Míla zabalila pyžamo a jiné potřebné věci do příručního kufříku a rozjela se s tím do nemocnice. K manželovi ji nepustili. Lékař jí sdělil, že se jedná o rozsáhlejší infarkt, vzhledem k včasnému zásahu snad Richard přežije, má volat tak za dvě hodiny, nebo zavolají sami. Dala tedy sestřičce číslo mobilu.

Teď momentálně nevěděla, co pro manžela ještě udělat. Jeho poslední přání bylo, aby zavolala Haně o nekonajícím se sympoziu. V ústavu o něm nevěděli, ale Richard o něm mluvil ještě když mu bylo dobře, a taky o tom, že se protáhne do noci a že neví, kdy se vrátí domů.

Míla na manželovi hodně lpěla. Milovala ho od dívčích let, kdy býval jejím profesorem na vysoké škole. Tenkrát ještě ženatým. Byl neodolatelný pro mnoho z jejích spolustudentek. Míla to věděla. Měla svoje ideály a morální zásady.

Kupodivu její nedotknutelnost se stala příčinou Richardova rozvodu s první ženou. Flegmatický Richard nečekaně upustil od své pohodlnosti a přesvědčení, že se vždycky všechno vyřeší za něj, a vynaložil zcela mimořádnou energii na to, aby se jeho léta rozpadající se manželství rozpadlo podle regulí zákona.

A potom Mílu docela staromódně – s kyticí a prstýnkem – požádal o ruku. Což se událo v naprosté shodě s Mílinými romantickými představami, neboť už měla obhájenou diplomku a Richard byl volný. Umínila si, že ho bude celý život milovat tak jako tuto chvíli.

Nebylo důvodu, aby ho nemilovala i v manželství, neboť Richard byl záletník velice ostřílený. Míla mu jako manželka úplně vyhovovala – byla hezká, přirozeně chytrá, pracovitá. A věrná tak naprosto, že ani jeho dlouho nepodezřívala z nevěry. Vždyť ji měl rád! Pochopitelně se jí nikdy nesvěřil, že měl takhle rád i svou první ženu, dokonce i když současně sváděl své kolegyně, studentky, i Mílu samotnou.

Nepřestala ho milovat, ani když jí konečně došlo, že žádný muž se nemění. Že Richard si zřejmě počíná tak jako v dobách, kdy ho z lavice posluchárny milovala a současně nenáviděla za to, že je samá ženská.

Míla dospěla v rozumnou ženu až ve svém dá se říct šťastném manželství. Richard ji klamal inteligentně a ohleduplně. Když byl doma, zahrnoval ji pozornostmi, dárky, a nezapomínal pravidelně zdůrazňovat, že ji má rád za to, jak se ona, mladá a krásná žena, pro něj, starého chlapa a workholika, obětuje.
Dnes ráno byl velmi rozradostněný. Dá se říct, že z něj sálal vnitřní jas. Že ji má rád ale tentokrát neřekl. Očividně se těšil na sympozium. Sympozium, o němž v ústavu nevěděl nikdo, až na sekretářku, která si ten den vzala volno.

Míla zavolala zas nemocnici – Richard je mimo nebezpečí a klidně spí. Nemá prý jezdit. Míla tedy dala sestře číslo svého mobilu. Přišlo jí hrozné čekat sama doma. Zastesklo se jí po jejich lesní chatičce. Byl sice mrazík a čerstvě napadal sníh, ale dřeva nasekali spoustu, za chvíli se jí to tam podaří příjemně vytopit. Je to tam slabých dvacet kilometrů a s nemocnicí zůstane ve spojení.

Vyjela autem z garáže a za pár minut už uháněla lesní silničku k chatě. Vylepšila se jí nálada. Bude tam plno práce a ona přijde na jiné myšlenky.

Co to? Uprostřed ztmavlé chatové kolonie září právě v jejich domečku okno. Že by zloději?

Před chatou stojí červená škodovka. Míla se odhodlaně vydává ke dveřím. Po chvilce zaváhání odemyká. Otevřela – a proti ní – ve slušivém župánku a s hlavou od kadeřnice stojí mužova sekretářka Hana. Neméně vyděšená než Míla.

Obě ženy na sebe několik minut šokovaně zírají. První promluvila Míla: „Mám vám vyřídit od manžela, že sympozium se nekoná.“

Hanu napadlo Míle pokynout, aby šla dál do obývací místnosti, včas si ale uvědomila grotesknost takového gesta. A tak stála jako solný sloup.

Míla šla sama dál. K svému údivu pocítila uspokojení, že nemusí zatápět. Světnice byla vyhřátá a v krbu plápolal oheň. Znovu oslovila Hanu: „Neuděláme si grog? Nebo svařené víno?“

Víno bylo už na stole – až moc fajnové na svařák – ale Míla si tím nelámala hlavu a klidně ho otevřela. Pobídla stojící Hanu do křesla. Cítila nad ní převahu a bylo jí děvčete líto.

Nalila horký nápoj do tlustých sklenic a s uspokojením zjistila, že v příborníku jsou oříšky i sušenky.

A tak proti sobě seděly, pily svařák – a žádá nevěděla, jak a čím začít. až Hana zašpitla: „Nechápu, proč mi o zrušeném sympoziu neřekl pan ředitel sám.“
„On nemohl, dostal infarkt“, omlouvá ho Míla.
Hana si v duchu spílá, proč už dávno z chaty nevypadla. Mohlo jí dojít, že se něco vážného stalo.
„Moc mu na tom záleželo, abyste byla informována. Jenže v práci o vás nic nevěděli,“ vysvětluje Míla a ironicky se ptá sama sebe, proč je to pořád ona, kdo vysvětluje. Taky je jí divné, proč Hana dosud neprojevila zájem o Richardův zdravotní stav. A tak to řekne sama: „Richard je už mimo nebezpečí.“

„Paní Peterková, já jsem ten vztah nechtěla“, vyrazí ze sebe Hana, která nesnese tuhle hru na kočku a na myš.

„To já tenkrát“, odvětila Míla nevzrušeně, „Když mě muž přemlouval, taky ne. Taky byl ženatý – tenkrát,“ zavzpomínala.
„On už byl pře vámi ženatý?“ vyjevila se Hana.

„No jasně. a taky měl hodně přítelkyň. I já jsem mu říkala, že ho nechci – kvůli tomu…“

„Paní Peterková, já se v předešlém partnerovi strašně zklamala. Byla jsem opuštěná a zoufalá. Přiznala jsem se vašemu manželovi, že se bojím dalšího zklamání…
„Jo, na to oni letěj,“ přikývla Míla souhlasně. „Ono jim dělá dobře, když můžou ženskou utěšovat. A ochraňovat ji a – vynahradit to zklamání…. Já ho dostala na to, že jsem ještě panna a že čekám na toho pravýho… že je mi teskno…“

Ve světnici bylo chvíli ticho. Míla, aby Hanu rozveselila, rozváděla tedy své úvahy dál: „Ani byste neřekla, jak jsou některé postupy obehrané. Tak kupříkladu – kdykoli k nám do rodiny přišla na návštěvu nějaká vdaná žena – a to už máte jedno, jestli byla s manželem nebo sama – nikdy nezapomněla při nějaké příležitosti zdůraznit, že s mužem mají oddělené ložnice nebo že spolu vůbec nespí… A je to fakt zajímavé -“ dodala zamyšleně – „že to dělají všechny – ať je to žena velvyslance nebo prostá paní, co se přišla ucházet o místo uklízečky… Jsou tak zaujaty svou touhou sdělit to Richardovi, že úplně přestanou vnímat mou přítomnost… Nebo je to tak, že se smějí a říkají nám to oběma, jelikož si v té chvíli ani neuvědomí, o co jim jde, že jednají podvědomě… můj muž má prostě v sobě charisma. A řeknu vám, že ho přitom nenápadně pozoruju – a to je vám zajímavé – vždycky to s ním škubne. Vždycky na to naletí, jako kdyby tenhle fígl byl na něj použit poprvé… pozoruhodné.“

Míla chtěla Hanu rozptýlit, upozornit na jejich ženskou vzájemnost – a najednou kouká – Hana mlčky pláče. V rozpacích načala z jiného soudku: „No ale jinak jako manžel on je Richard pozorný a laskavý, musím říct,“ pokračovala Míla. „Často mi říká, že mě má rád.“

„Nemyslíte si, že vám třeba lže?“ rozhořčila se Hana.
„No jo,“ rozvážně přisvědčila Míla. „Ale zas musíte uznat, že když mu po tolika letech manželství za to lhaní stojím, tak že na tom je mnoho pozitivní…“

„To jste teda skromná,“ soudí Hana.
„Ale ne, kdepak. On je opravdu hodný člověk. Věřte mi to nebo ne – pokud vím, tak žádná z jeho přítelkyň o tom nepochybovala a žádná mu nikdy neprovedla nic ošklivého. Všechny – aspoň co je mi známo – jsou s ním zadobře.“

„Já s ním už nikdy nebudu zadobře,“ utírá si Hana zlostně slzy. „Dám v práci výpověď.“

„Naopak!“ rozhorlila se Míla. Vy se teď na to pěkně vyspíte, a ráno pojedem za Ríšou do nemocnice spolu. Určitě se mu udělá líp, až vás uvidí!“

„Nechci ho ani vidět, zrádce jednoho!“
„A v čem on vás zradil?“ nechápe Míla. „Věděla jste, že je ženatý? Věděla. A není jeho vinou, že jsem vás dnes nemohla najít. Myslel na vás i při těžkém srdečním záchvatu! Vy za ním musíte jít a dosvědčit mu, že jste se to ode mne dověděla, že jsme spolu pily svařák a hezky si povídaly.

„Ani mě to nenapadne,“ vzteká se Hana. „Já jedu domů. Protože vy mi připadáte – nezlobte se! – fakt divná.!
„A co mám jako dělat, abych vám nepřipadala divná?“ rozmrzela se Míla. „Mám se snad s vámi hádat a prát? …. To chlapi se perou o ženskou… no ale dovolte…. dvě ženské o chlapa… není to blbý?!

„Stejně jedu teď hned domů,“ trucovitě říká Hana a balí se do šály a do kabátu.

„V také chumelenici?“ žasne Míla a ukazuje okénko, které zaslepují sněhové vločky.
„Vy si fakt myslíte, že bych tu mohla přespat – s vámi?“ rozhořčuje se Hanka.

„No chtěla jste tu přece spát, ne?“ nemůže si odpustit Míla. „Zítra pojedem za Ríšou spolu, aby byl klidný, že je všechno v pořádku.“
„Teda mně to, paní Peterková, připadá uhozený“.
„Co je uhozený“ řekněte, co?“ ptá se Míla popuzeně. Že si lidi odpouštějí“, že spolu vycházejí? Není víc uhozený, když se urážejí a dělají si naschvály? Jak by nám pomohlo, kdybychom se třeba my dvě tady hádaly o to, kdo pojede zítra za Richardem?.... Přece nám oběma na něm záleží, chceme, aby mu bylo dobře!“
„Tak jo. A ať se potom rozhodne…“ zaváhala Hana.
„Já myslím“, zvorala to teď Míla, „že on se třeba ani nerozhodne. No nemračte se na mě! Ale on vždycky všechno nechává na ženských. Tvrdí, že se beztak všechno děje podle nás, jak my to chceme… a vy, slečno Hano, vážně chcete, aby se ten starý a nemocný člověk rozvedl?“

„No to je přece pro mě ta jediná možnost!“
„Když ho do toho budete tlačit, tak ho nejspíš ztratíte…. Upřímně řečeno, já bych si přála, aby teď měl především klid. Aby se uzdravil – to je nejdůležitější.“
„Já nemůžu žít v harému.“
„Už jste do něj vstoupila.“
„Já to nechtěla. Myslela jsem, že my s Richardem patříme k sobě.“
„Ale jděte. Nerozvážila jste to prostě.“
„Když mám někoho ráda, chci ho pro sebe.“
„Nesmysl. Když mám někoho ráda, tak chci, aby mu bylo dobře. Aby byl spokojený, když už ne šťastný.
„Paní Peterková, vy tedy uznáváte bigamii.“
„Jak vy víte, moje milá, co já uznávám? Co když jenom beru věci tak jak jsou?“
„To je mi rezignace. Já jsem příliš mladá na to, abych rezignovala. Já tady s vámi nemůžu zůstat! Zbláznila bych se z těch vašich řečí!“

Hanka si přitáhla límec kožíšku ke krku a vyběhla ven. Odemyká auto.
Míla v pantoflích vyběhla za ní. „taky už mi brnkáte na nervy…ale poslouchejte mě! Já vás taky chápu! Kdybych byla mladá a v téhle situaci, taky bych se třeba vztekala… jenže on si myslí, že ho máte ráda, spoléhá na vás a čeká na vás… No máte ho přece ráda, ne?“

„To vás nemusí zajímat. Stejně se nechcete rozvádět!“ Sedla za volant a pokouší se startovat.

Míla se teď už doopravdy rozzlobila. „Vy jste, promiňte, taky divná. Teďka přece nejde o rozvod, ale o život… on potřebuje klid a pohodu, aby se z toho dostal… Chápete to vůbec?...
Nejdřív to nejdůležitější, ostatní potom… jak bude chtít on…“ křičí na Hanu.

Haně se podařilo nastartovat a rozjíždí se.
„Zítra v osm před nemocnicí!“ volá za ní Míla, ale manželova přítelkyně už vybrala zatáčku na silnici a tam šlápla na plyn.
„Ještě se vybourá, káča bláznivá,“ uleví si Míla. Otřásla se. Vešla do chaty a v teple u krbu se pomalu uklidnila. Na víno už nemá chuť, čaj s citrónem bude lepší. Do nemocnice pojede ráno rovnou odsud. Kufřík tam Ríša má u sestřičky, co bude ještě třeba, pro to dojde. Jestli Hanka nepřijde, řekne Ríšovi, že dostala chřipku a nechce tam zanášet infekci. A že ho pozdravuje.

Pak se dlouho převaluje v posteli, kde od mládí spávali s Richardem, a on tam teď chtěl spát s Hanou. Zas se v ní ozvaly pochybnosti. Jsem nebo nejsem divná? Jak to můžu sama posoudit? Co mi dalo práce, než jsem se naučila chápat Richarda. Ale co – nechám to koňovi!
Měla bych se pomodlit, napadlo ji. Šeptá: „Pane Bože, dej, ať se ten můj dědek bláznivá uzdraví,“ vždyť on za to nemůže, znáš ho!“ Oči se jí klížily a usnula olovněným spánkem.