Teplo domova...

Anotace: (listopad 2008) zase povídka do školy...tamtu předchozí přece jen neodevzdám...tahle se mi zdá sice horší, ale myslím, že svému účelu postačí:-)...za komenty kladné i záporné předem děkuji :-)

Šel sám opuštěnou ulicí. Prodíral se svými bezpředmětnými myšlenkami už téměř hodinu. Prázdným náměstím prošel již asi třikrát, ale stále ho nenapadlo žádné východisko z jeho situace. Potřeboval přece vyřešit takových věcí, proč tu tedy jen bloumá jak tělo bez duše a přemýšlí? Vždyť by měl být doma, věnovat se rodině, napsat s dětmi domácí úkoly, radovat se s nimi. Jindy by to tak udělal, ale dnes to vidí úplně jinak. Děti už určitě usnuly a Marta vystrašeně sedí u televize a čeká na něj. Určitě má o něj strach. Tato jediná myšlenka ho donutila jít domů.
Odemkl vchodové dveře, sundal si kabát a pověsil jej na věšák. Zul se a pokračoval v cestě přes setmělou chodbu. Ani si nerozsvítil. Spěšně pohladil Luckyho, který tiše odpočíval ve svém pelechu v koutě. Při příchodu do obývacího pokoje jej udeřilo do očí prudké světlo. Marta ležela na pohovce, televizi měla zapnutou a spala. Po náročném dni nevydržela být vzhůru až do jeho pozdního příchodu.
Byla krásná. Hleděl na ni přinejmenším deset minut. Jak spokojeně oddychovala, jeho nálada se postupně zlepšovala. Začal ji hladit po vlasech. Moc dobře věděl, jaký poklad doma má. „To ona se přece stará o domácnost, ona se stará o děti, vaří, pere, žehlí a ještě ke všemu chodí do práce,“ v duchu ji obdivoval. Chtěl jí něco říct. Má ji kvůli tomu budit, nebo ji nechá dál sladce snít?
Tichounce jí zašeptal do ouška: „Miláčku, jsem doma.“ Ona však ze svých snů neprocitla a spala dál. Opakovaně se ji snažil tiše probudit. Nakonec otevřela oči. „Jsem ráda, že jsi doma. Kde jsi byl tak dlouho? Je půl jedné!,“ spustila najednou. „V práci jsem měl menší komplikace.“ Na delší odpověď se nezmohl. Marta se udiveně zeptala: „Stalo se něco?“ Místnost naplnila chvíle hrobového ticha. Marta čekala na odpověď a Olda se snažil vymyslet, jak jí to říct… „Marti, ty víš, že tě strašně miluju a děti taky a udělal bych pro vás první poslední, …“ „Tak co se děje!“ skočila mu do řeči Marta. Přešel přerušení bez komentáře a pokračoval. „Vyhodili mě z práce. Pohádal jsem se se šéfem kvůli tomu mému projektu a on mi dal padáka.“
Marta mlčky s lítostí v očích sledovala Oldovu smutnou tvář. Věděla, že tato práce pro něj byla mimořádně důležitá. Studoval tolik let, aby mohl být architektem, čekal téměř další dva roky, než se uvolnilo místo v této perspektivní firmě. Zasypala ho líbeznými slovy útěchy. Ta však teď byla absolutně zbytečná. Vycítila, že by byl teď nejraději sám, a proto mu popřála dobrou noc a šla si lehnout. Olda ještě chvíli smutně seděl v obýváku na gauči. Poté šel do ložnice, ulehl a okamžitě usnul.
Po dlouhé noci se konečně probudil. Zjistil, že ho Marta nechala spát. Přijde pozdě do práce! Rychle vstal a zpětně si uvědomil, že už vlastně žádnou práci neměl. Byl nezaměstnaný. Se svým vysokoškolským vzděláním to daleko nedotáhl. Možná by bývalo lepší být třeba popelářem. To by měl alespoň základní plat. Však teď neměl nic. Přišel o projekt, nedostane za něj ani korunu, přišel o práci. A to vše jen kvůli několika hloupým větám...
*
„Podle mých výpočtů by cena této stavby neměla přesáhnout čtyři miliony a vy počítáte s osmi?! To přece není možné, vždyť je to dvojnásobek!!! To Vám nikdo nekoupí, pane Pokorný,“ vychrlil na mě šéf. „Ale…to přeci nejde ušetřit na takových „maličkostech“, jak Vy říkáte. To by se Vám ta stavba brzy zhroutila. Neustála by ani trochu silnější vítr. Stojí na velice větrném…a vůbec zkrátka na místě se špatnými podmínkami, a proto si myslím, že by se měla postavit z kvalitních materiálů,“ odpověděl jsem, zatím ještě klidným hlasem. Pan Kellner na mě však opět zvýšil hlas: „To si vážně myslíte, že tenhle projekt si od Vás vezmu?! To se tedy šeredně mýlíte!!! Už delší dobu jsem s Vašimi projekty nespokojen. Neustále přesahujete očekávanou cenu minimálně o milion! Jak je to možné? Vždyť Váš kolega Bartůněk má projekty vždy cenově přijatelné a také…“ „Taky to má dost odbytý, já na tom pracuju vždycky ještě doma a nemám už čas ani na vlastní rodinu!!! Dávám do těch projektů všechno! Snažím se, aby to byly KVALITNÍ stavby a né NEJLEVNĚJŠÍ, jako to dělá Bartůněk!!“ skočil jsem mu do řeči, ale zřejmě tuto reakci nečekal. „Tak Vy mi budete odporovat?? A ještě na mě zvyšovat hlas??“ zakřičel teď již brunátný pan Kellner. „Tak od zítřka se můžete své rodině věnovat NAPLNO!!!...Máte PADÁKA!!!“
*
Pomalu se doploužil do kuchyně, kde mu Martička připravila na stůl snídani se vzkazem: „Hlavu vzhůru, vše bude dobré! Miluju tě M.“ S chutí se zakousl do ukrojené bábovky. „V kolik asi musela vstávat, když ještě stihla upéct bábovku…,“ pomyslel si.
Celý dům byl uklizený, Lucky pobíhal po sluncem projasněné zahradě. „Vždyť je krásný den,“ řekl si, „vezmu Luckyho na procházku.“ Nasadil mu obojek, na něj připevnil vodítko a vydali se směrem k potoku. Do kroku jim nádherně zpívali ptáci své jarní písně, sluníčko je svými paprsky pobízelo k radosti. Olda odepnul vodítko, aby si Lucky užil také trochu volnosti a proběhl se.
Došli k potoku, obešli celý rybník a na okamžik se zastavili na vyhlídce. Zanedlouho opět stanuli před brankou domova. Lucky běžel zvesela. Cítil, že některý z dalších páníčků je už doma. Byly to děti. Když Olda přišel na zahradu, ozvaly se tenké hlásky jeho dvou dětí: „Tati, proč jsi doma tak brzo?“ Nevěděl, jak by jim měl odpovědět. Ignoroval proto tento dotaz a zeptal se: „Vy už jste tady? A jak bylo ve škole? Nějaké známky?“
S úsměvem na tváři si pak všichni tři hráli na zahradě, dokud Marta nepřišla z práce. Nesla tašku s nákupem a tak se k ní všichni nahrnuli. Děti, aby zjistili, co dobrého jim koupila a Olda, aby jí s těžkou taškou pomohl. Políbil ji na tvář. Všichni teď vesele zamířili do domu. Olda si dnes užíval pohody domova. Zjistil, že je nádherné mít čas na sebe a svou rodinu. Avšak práci si najít musí. Měla by být časově ne tolik náročná jako ta předchozí a přitom dobře placená.
„Večeře je na stole,“ ozvalo se z kuchyně. Celý den mu přišel nekonečně dlouhý a už byl večer. Děti šly spát a on ležel na pohovce a koukal do stropu. Přál si, aby se stal nějaký zázrak. Do pokoje vešla Marta, krásná jako vždy, a pravila: „Miláčku, celý den jsem přemýšlela o tom tvém problému. Myslím, že bys mohl pracovat sám. Být sám sobě svým šéfem. Nikdo by tak nemohl znehodnotit tvé skvělé projekty.“ Na okamžik se odmlčela a pak opět spustila: „Ještě ke všemu by sis mohl upravovat pracovní dobu podle svého a mohl bys trávit více času s námi.“
Marta neměla vůbec špatné nápady. Když se něco pokazilo, vždy nalezla to nejlepší řešení. Asi by ji měl poslechnout a zkusit pracovat na vlastní pěst. Načal přinesenou láhev vína a přemýšlel o budoucnosti. Jako první ho napadlo, že už strašně dlouho nebyli na žádné rodinné dovolené, kde by si všichni odpočinuli a byli spolu. Bude to muset zařídit…
Dopili každý svou sklenku červeného a šli spát. Olda si před usnutím uvědomil jednu důležitou věc a považoval za nutné ji okamžitě Martě sdělit: „Marti, nade všechno tě miluji a nevím,co bych si bez tebe počal. Děkuju ti a dobrou noc.“ ...