Dětské životy :)

Anotace: Moje praxe :)

Když pozoruju hrající si děti ve školce, zjištuju, že už dávno jsem ztratila svou nevinnost.
Rozjasněné pohledy, rozzářené obličeje bez vrásek smutku.
Největším prohřešením zde je to, že zapomenou uklidit hračku.
Neexistují tu rozdíly mezi dobrým a zlým.
Upřímné pohledy, upřímná slova, upřímné bytí.
„Adámku dáme si pusu.“ sdělují s naprostou samozřejmostí a dětskou naivitou. Mezi dětmi se mi nejlépe odpočívá.
Sice zlobí, kříší, skáčou, dupou, ale nad energii ve školce není.
Tolik pozitivní a nadějné nálady nenajdu nikde jinde. Zpoza obrovských očí na mě koukají budoucí dospělí lidé. Bohužel, si krásnmou dětskost nezachová ani jeden z nich. Život tohle ničí rád.
Začínám mít pocit obav když si řeknu, že v životě zažijí opravdovou bolest, slzy smutek.
„Paní učitelko! Řekněte Petříčkovi něco!“ se vztekem v hlase jen proto, že autíčko neprojede kolem dřevného křesla, které je potažené červenou dekou.
„Uciéééé, já tě miluju.“ pokývne na mě jeden malý špunt, který pořádně neumí vyslovit mé jméno, ale dokáže pořádně říct slovo miluju. I když neví co znamená, je si jist tím, že neublíží.
Okamžitě se otočí a běží se pochlubit svým kamarádům, kteří ho uznale poslouchají.
Nakonec se odemně tenhle malý špunt nehne ani na krok a hlídá si mě před všemi, kteří by mi mohli ublížit a nebo mu mě vzít.
Jak jednoduché v jeho očích je vše viděno.

Když jsem ve školce, zapomínám na to, že mi bude osmnáct let. Zapomínám na to, co jsem si do ted budovala jak na oko, tak sama v sobě. Zapomínám na to, že mám starosti.
S nimi starosti neexistují. Prostě tam nejsou. Celá místnost je jen jedna velká hra, kterou hrají všichni co tam jsou.
I ten nejnamyšlenější člověk roztává v přítomnosti dětských duší, které žijí s radostí, která není ničím zničena.
I já, která jsem nikdy neměla ráda děti, dělám „letadýlko“ s mými oblíbenci a pohledem vyhledávám mého nejmilejšího špunta ze školky.
Těším se na ně den co den, ale praxe mi brzo končí a tak jsem se rozhodla, že zajdu za ředitelkou školky a dohodnu se na odpoledním docházení do školky. Něco jako brigáda, ale bez peněz.
Školky totiž moc financí nemají a já jim je nebudu brát jen proto, že mi dobíjejí energii.

Školkové dny jsou prostě ty nejhezčí.