Buší ...

Nana, nánanána, nana ... Brouká si melodii, kterou si pouští přes sluchátka do sebe. Pozoruje při tom bílý nemocniční strop. Snaží se soustředěně vnímat tu melodii. Náná ... Ze všech sil. Nana, nánanána, nanana ... Snad doufá, že ta hudba zaplaší všechny ty vtíravé myšlenky. Tolik se jich honí její hlavou. A neustále útočí. Snad si tím zkrátí ty nekonečné minuty čekání. Čekání na zázrak. Nánaná ...

Ale myšlenky jsou silnější. Hlavou proudí slova pochybovačů:"Nejsi už příliš stará na první dítě?" Co když měli pravdu? A zrovna tenhle týden museli dát na net ten článek. Ten o rizicích těhotenství po čtyřicítce. Ona to přece věděla. Znala ta rizika. Ale ... Nána, nána, nána ... Ze všech těch možných komplikací si už přece vylosovala. Předčasný porod a císařský řez. Je to tu. Tak snad si už svou smůlu vybrala. Snad ...

Přidává na hlasitosti. Už na to fakt nechce myslet. Nechce. Nána, nánana ... Už chce jen tak ležet a čekat. Čekat na svůj ortel.

"Tak, mamino, za chvíli si vás připravíme", jukne do dveří mladá sestřička. Ještě pár tónů a už musí odložit sluchátka. Zbytky hudby ještě doznívají v hlavě. Navléknou ji andělíčka, zafačují celé nohy. A přes velké břicho monitorovací pás. Sestra zapíná přístroj.
Nemocniční ticho je náhle to tam. Všude se rozléhá rytmický zvuk. Rezonuje v každičké molekule vzduchu. Buch, buchbuch, buchbuch ... Rány na buben. Možná automatický bubeník. Jak je najednou ten zvuk příjemný a milý uším. To přece ten její drobeček hlásí, že je tady. Že je v pořádku. Jeho srdíčko tu bouchá jak o život. Buch buch ...

"Tak, maminko, zatím je všechno v pořádku, pojedeme ..."
Vezou ji dlouhou chodbou. Vezou ji na sál. V uších jí nezní hudba. Slyší jen ten životadárný rytmus. Buch buch, buch buch. Najednou je úplně klidná. Je si jistá, že všechno dopadne dobře. Za chvíli se ten malý bubeníček narodí ... Nána, nána, nána ... buch buch.