Osobnější vztahy

Anotace: Když jsem tak jednou jela autobusem...

"Promiňte, slečno, nejela jsem s váma už ráno?" vyruší mě ze zahloubání do studia prehistorie paní středního věku. Cestu autobusem totiž často využívám ke studiu.
"Je to možné, já tak jezdím každý den," odpovím s úsměvem.
"No já jsem si to hned myslela, já jsem vás hned poznala. Podle té knížky!" naráží paní na mé Odmaturuj z dějepisu!
A tak se dáme do řeči. Nejprve o ramapithekovi, australopithekovi či neandertálcích, později o rodině, vánočních nákupech a oblíbených restauracích.
Měla jsem se obohatit o znalosti z dob dávno minulých, ale místo toho jsem přišla na jeden trošku smutný fakt doby dnešní. Že totiž navazujeme kontakty s celým světem, prostřednictvím internetu se "přátelíme" s kdekým, ale vlastně se s ostatními ani neznáme. V online světě můžete být kým chcete, ale nikdo vás nebude znát a chápat takové, jací jste.
Proč nejsme k ostatním lidem trochu osobnější? Protože všichni jsou špatní a chtějí nás využít? Ne, tak to opravdu není a pokud budeme žít v této iluzi, tak se nikdy k ničemu dobrému a krásnému nedobereme.
Když jedete autobusem, tak se znuděně díváte z okénka. Proč si nezačne povídat s tou sympatickou slečnou, co si přisedla? Proč nepopřeje té roztomilé stařence pěkný den? Protože se to nehodí. S lidmi, které neznám, se nebavím. Tak nás to učili už v mateřské školce. Tak je to přesně špatně. Můžeme potkat tolik sympatických lidí, kteří nám zpříjemní den. Neříkám, že to bude přátelství na celý život, třeba to bude jen jedna pěkná cesta autobusem. Ale to za to přece stojí, ne?