Proč je svět tak krutý k holubům. Noc a Den 32, Den 33

Anotace: Sen ; Usínání

SEN

Jadel, Jadel, už jsem tady. Poslouchej mě, Jadel. To jsem já. Dívej se. To nic není. To jsem jen já. Jadel, Jadel, neslyšíš? Volám tě, Jadel, Jadel.

Okolo krku měla šňůrku. Na ní nic nebylo, ale kdysi bývalo. Jedno bylo jasné. Bylo to něco velmi důležitého. Od doby, co to tam už není, Jadel nikdy nepromluvila. Teď bylo šero a její prázdné oči do něj hleděly. Neviděly ale nic. Za pár okamžiků se otevřely dveře a kdo si vešel.

-Jadel? oslovil ji nežně a políbil na čelo. To znamenalo požehnání. Každý polibek na čelo znamená přání. Ať tě provází štěstí. Ať tě provází a neopouští. Slib je slib. A štěstí neslibuje. Nikdy. Štěstí se vytratí přes noc, jako levná děvka, v níž se tajně doufá. Štěstí uteče jak voda nepatrnými skulinami. Štěstí nelze chytit do klece a věznit, nelze přivázat a nutit sloužit. Štěstí je svobodné, zlovolné ve své vrtkavosti. Kdo ví, že je důležitý, hraje si. Může.

Jadel, Jadel je láska, Jadel je duše, záře zrána, Jadel je Manon, jež je jak verše - ty jsou štěstí, jak štěstí, co rozmýšlí si - uletět, či ne? A teď mě dobře poslouchej. Jsem tady, jsem to já. Hluboko na dně, hluboko v tmách jsem já - tvůj sen. Jadel, teď se nesmíš probudit. Sníš svůj sen, jsi šťastná. U tebe štěstí zakotvilo, jak mrtvá holubice v trní. Mrtvá holubice, již táhne její vlastní kotva k zemi. Má prostřelené srdce, srdce, které už nikdy nezabuši. Jadel, Jadel!

//(Jsi sen? Jsi sen, či jsi skutečnost? Musí být vždy sen to, co vidím, když spím? Spím, či bdím? Neslyším. Jsi sen? Sen? Miluji tě. Jsi oko do ráje, či lež shovívavá? Jsi?)//

DEN 32

____ A můj zrak neskonale rád uhnul tomu klamu. Jako ubožáci jsme opět hleděli do nebes, a on mi povídal, stále dokola, jako u vytržení, neustále, dlouhé a zcestné věty, nekonečné, děsivé -

"... dívej se, dívej se na oblohu, půjdeš se mnou a já to vím, už se blíží den a já splnil svůj úkol, téměř jsem ho splnil, naučil jsem se mluvit, to proto, abych mohl říct - ale proč právě tobě, to netuším - blíží se náš den - náš krásný den - uvidíš - ten den napadne ten úplně první sníh v tomto roce - nevíš co říkám - já sám už také ne - ale dnes už nejsem bláhový, jen říkám - neměj strach a chyť se mé paže, budeš to potřebovat pokud to neuděláš nesplnil jsem svůj úkol pokud to neuděláš zbyde jen prach a smutek ze mě jen prach a smutek špína kterou jsem sebe obalil aby mě nikdo nepoznal a buď si jistá buď buď si jistá buď ... "

A tak se jeho slova nesla jako mocné echo okolím tak, že jsem je postupně přestávala vnímat, mírná otupělost o mně usilovala, usiluje, nevím, nevnímám, čas, pás, rez ... ________

/// Padla k zemi. Vzal její tělo do náruče a pomalu je nesl ulicí. Směrem k tomu domu. Obloha zrůžověla, nechtělo se jí k ničemu. Den se chýlil k soumraku, mírný zmatek halila rouška šera, klidu, ospalosti. Schody zdolal s tíží. Seděl pak a díval se na ni, bezmocnou tvář, a v oči mu vstoupily slzy.

Jak moc jsem zlidštěl. pomyslel si. Kvůli obyčejnému úkolu.

Zvrátil se do křesla a za pár chvil usnul Spánek by těžký jako olovo, bdělost by však byla více. Na chvíli se objevila nějaká postava, odňala jeho kdysi ještě bílá křídla a opět odešla. Vše utichlo Jen list co chvíli dopadl na zem, jeden z posledních. Řeka ten den totiž plynula velice tiše.

DEN 33

Ty jsi anděl? Zvláštní den, že? Jsem růže ze zlata - nevoním

~

(...konec...)