Jediné, co zbyde jsou výčitky

Anotace: Občas se dopouštíme věcí, kterých poté litujeme.

Sklenka cinkne o sklenku, a okolím se rozezní náš hlasitý smích. Jediným pohybem ji vyprázdním, a ucítím příjemně nahořklou chuť vína. Dnešek je významný den, máme tolik důvodů slavit! Sklenici, ve které zbyla jen malinká louže odložím na zem až se rozkývá, ztěžka se zvednu a pokouším se jít k rybníku. Z poloviny prázdný kastl s pivy nezanechám bez povšimnutí a jedno si beru. Posadím se na kraj verandy a pozoruju hladinu vody, ve které se odráží stromy a zapadající slunce. Doteď pořádně nechápu, jak jsem se sem, mezi lidi, které skoro neznám dostala, ale dřív než se stihnu nad tím zamyslet, už ke mně přichází spojka mezi mnou a ostatními a sedá si vedle mě. Bere mi z rukou flašku, chci zaprotestovat, ale pak si všimnu otvíráku v jeho ruce a čekám, než mi ji podá zpátky. Ťukneme si hrdlem i spodkem láhve, poté o zem a plnými doušky do sebe leju zrádnou tekutinu. ,,Jsi v pohodě?" ptá se mě můj společník a zkoumavě mě pozoruje. ,,Jasný" odpovím hlasem, který se tomu mému podobá jen vzdáleně a znovu si loknu. ,,Zvedejte se smradi, jdem se projít!" zavelí kdosi, koho znám jen podle jména. ,,Počkej, pomůžu ti" nabídne se můj společník když vidí, jak se klátím, a bok po boku jdeme za ostatními. ,,Co je to zas napadlo?" ptám se a škobrtám po cestě, která je plná nerovností. ,,Přijel Pepa s dalšíma zásobama, tak mu jdeme naproti, víš" vysvětluje mi a zachytí mě, když zakopnu o klacek, pohozený na cestě. ,,Díky" sotva slyšitelně pípnu a umiňuju si, že se dnes už alkoholu ani nedotknu. Chytne mě za ruku, a já se v jejím pevném stisku cítím bezpečněji. Jdu automaticky, nechávám se vést, jediné co vnímám jsou hlasy, smích a pole plné nádherných slunečnic. Zastavíme se kousek od něj, fascinovaně na ně hledím, zatímco se ostatní domlouvají, co dál. Cítím jak mi těžkne hlava, pokouším se ji položit na jeho rameno, je ale o dost výš, a tak skončí na jeho paži. ,,Každou chvíli tu bude a půjdeme zpátky" pohladí mě volnou rukou po tváři, což by mi v jiné situaci přišlo zvláštní, v tuto chvíli to však sotva zaznamenám. Chvíli tam ještě stojíme, sotva vnímám ostatní okolo, a jen my dva spolu řešíme bezpředmětné věci. Po několika minutách se vydáme na cestu zpátky, pustí mou ruku a chytne mě kolem pasu, čímž mi cestu dost usnadní, ale sám sobě ztíží. Krajina se halí do tmy, a navozuje zcela novou atmosféru. Pomůže mi posadit se do sedačky, která je, jak jsem si dnes už stihla všimnout, vyrvaná z auta, a sedne si vedle mě. Ne však na dlouho - po chvilce se mi hlava opět sveze, tentokrát však opravdu na jeho rameno. Skloní se nade mnou. ,,Nějak nám začínáš odpadat" zašeptá mi do ucha, a jeho dech mi způsobí husí kůži. ,,Blbost. Já tu vydržím vzhůru nejdýl, víš?!" přesvědčuju ho o tom, čemu sama nevěřím. ,,Tak to chci vidět" zasměje se a odhrne mi z obličeje pramínek vlasů. ,,Já z tebe občas nemůžu" zlehka se dotkne svými rty mé tváře. ,,Seš taková moje malá beruška" pronese větu, které bych se ve střízlivém stavu smála jako šílená, znovu mě pohladí po tváři, a když si všimne, že na to nereaguju nijak záporně, opět se jeho rty objeví na mé tváři. Sotva to vnímám, natáhnu ruku po flašce s colou, a přitom zavadím o struny, které se rozezní, až sebou trhne. ,,Jé, já našla kytaru!" vykřiknu nadšeně a vymaním se z jeho objetí. Se zklamaným výrazem mě pustí, a já začnu vybrnkávat mou oblíbenou melodii. ,,Je to ňáký rozladěný" podotknu, a podávám ji svému společníkovi. ,,Na, ty umíš hrát líp." Bere ji ode mě. Chvilku si hraje se strunami, a když uzná, že už zní tak jak by měla, ptá se, co nám má zahrát. Nečeká na odpověď, a spustí ,,Nothing Else Mothers" od Metallicy. Nechám se kolébat písní, ke které mám citový vztah, a přemýšlím nad zvláštním spádem posledních dní. Zašlo to příliš daleko, než aby to pro mě mohlo být bezpečné...z přemýšlení mě vyruší jeho hlas:,,na akustiku to moc nejde, kdybych tu tak měl elektriku..." ,,proč jsi ji nevzal?" přeruším ho otázkou. ,,Jsem nevěděl, že budete chtít, abych vám tu hrál. A tahat kytaru a kombo by se mi fakt nechtělo" brnkne ještě melodii, která mi není ani vzdáleně povědomá, a odloží ji. Doputuje k nám šlauch, a jako správný genitalieman mě nechá potáhnout z vodárny jako první. Po několika nádeších mu ho předám a vydechuju ze sebe příjemně vonící kouř. Ucítím klepnutí po ruce, a když se otočím za jeho původcem, naznačuje mi, ať jdu blíž. Nechápu, nakloním se k němu, a to už ho oddělá, přitáhne si mě, své rty přitiskne na mé a vdechuje do mě kouř. Když se od sebe oddálíme, chvíli ho držím v sobě, a pak ho vydechnu. Loknu si čehosi, co nahmatám kousek od sedadla, a zabořím se do něj. Přitáhne mě k sobě, položí mě na sebe, jednou rukou mě obejme, a druhou hladí po vlasech. Jeho blízkost mi začne být příjemná, a tak nic nenamítám, když začne mou tvář zasypávat polibky. Jeho ruka putuje z mé tváře k rameni, a po něm stále níž a níž, v dalším pátrání jej ale vyruší jeho kamarád, posunující k nám vodárnu v druhém kole. Vdechne, a jen co se posadím, znovu mi předává ústy kouř. Dřív než se stihnu odtáhnout, změní se to v polibek. V jemný, opatrný polibek, který mě natolik překvapí, že ho po několika vteřinách ukončím, beru šlauch do rukou a dřív než se stačí vzpamatovat, tahám z vodní dýmky. Nenechá se ale jen tak odbýt, a jen co jej oddálím, přitáhne si mě k sobě, pod záminkou dalšího předání, které se však vzápětí změní v další polibek. Tentokrát se neodtáhnu, vracím mu ho, a postupně se stupňuje, a teprve až nám začne docházet dech, odtrhneme se od sebe. Nedostatek vzduchu nám však nebrání, abychom jej zopakovali. Následuje další a další, jeden navazuje na druhý, doprovází jej hlazením. Nechápu, jak může jeho ruka, i když je tak studená, vysílat do mého těla vlny tepla a mravenčení. Nechávám se unášet tímto okamžikem, nevnímám lidi kolem sebe, jen jeho přítomnost, teplo jeho těla, které se ke mně tiskne a občasné zašimrání jeho rozčepířených, tmavých vlasů. Jakmile jeho ruka sjede až k mým kalhotům, před očima se mi objeví obličej třetí osoby, který zapůsobí jako facka a donutí mě odtáhnout se. Až teď mi začne docházet, co to tu provádím. Todle se nemělo stát...Zvednu se a k jeho nesmírnému překvapení se potácím pryč. Výčitky svědomí na mě dolehnou celou svou vahou, jsem vděčná za to, že je tma, tápu skrz ni, snažím se nevnímat jeho hlas, volající mé jméno, jediné co chci, je pryč, co nejrychleji a co nejdál to bude možné! Přestanu se orientovat, kde právě jsem, tma mě obklopí, pohlédnu na bezhvězdné nebe, chci křičet, přivolat k sobě někoho, kdo by mě přivedl zpět, ale mám strach, že by přišel on...ne, nechci ho teď vidět, nechci s ním mluvit, nechci být v jeho blízkosti! Když se k výčitkám, strachu a studu přidá i zoufalství, ze tmy se objeví pomocná ruka, která mě dostane pryč, uklidní a dopomůže k vytouženému spánku...

Rozednívá se, probouzejí mě sluneční paprsky, věštící slunečný, prázdninový den. Pro většinu lidí šťastně strávený u vody, venku, pro mě ale ne. Je načase to tu zabalit. Rozhlédnu se po spících lidech, se kterými jsem mohla trávit skvělý večer, plný smíchu a zábavy, já si jej však zkazila svou vlastní blbostí. Cesta na autobus je dlouhá, a mučí mě přemýšlením o uplynulé noci. Celou dobu mě provázejí oči člověka, kterému událost předešlého večera ublíží, zjistí-li ji...jaká je šance, že zůstane utajená?

Měsíce plynou jako voda v peřejích, a událost stíhá událost. Jeho omluvy zazdívám slovy, že na tom co se stalo máme oba dva svůj podíl. Nedokážu pochopit, jak jsem mohla dopustit, abychom jí ublížili tímto způsobem, když sama moc dobře vím, jak to bolí. Stalo se, čas nelze vrátit, a události nemůžeme změnit. A co z toho všeho mám? Výčitky svědomí, v každém napsaném řádku, a bolest při pohledu do jejích nic netušících, přátelsky se usmívajících očí...