...prosím, vrať se..

Anotace: Pět měsíců žijeme se setrou odděleně. Jak se asi má? Pomyslím si. Kam ji dali do domova? Nechápu, proč nás rozdělili.

Bude to tak asi lepší, protože to, co jsme si prožily za 6 let, nemůže existovat už nic, co by nás mohlo srazit k zemi.
Pamatuji si, jak jsme jako rodina jezdili na víkednové výlety. Kamarádi mi rodiče záviděli. Hlavně taťku a to proto, jak se k nám choval.
Pak Karolína onemocněla. Mamka s ní doma zůstat nemohla kvůli propouštěcímu stavu v práci. Zbylo tedy na taťkovi, aby se o ni postaral.
Po měsíci přišel domů až pozdě v noci. Dělal hroznej rámus, až nás všechny vzbudil. Vyhodili ho z práce. Největší vinu dával Karolíně "kdyby jsi nebyla nemocná, mohl jsem mít práci" "Já, já přece za to nemůžu, že jsem byla nemocná" Podívala se na něj a on ji dal facku. Maminka ani nezasáhla, tak jako starší sestra, jsem se ji zastavila já "To jsi neměla dělat. Proč jednou nemůžeš zavřít tu svoji pusu?" Otočil se na mě a vpálil mi ji taky. Utekli jsem se setrou do pokoje. Slyšely jsme kroky po schodech a pláč. Byla to mamka. Nemohla jsem pochopit, jak ji mohl takhle zmlátit. Takovýho jsem ho neznala.
Dodnes vidím, jak ležela na zemi stočená do klubíčka a on do ní vší silou kopal, bil ji silným kabelem, škrtil do bezvědomí nebo topil ve vaně. Když se vyřádil na mamince, přesunul se na nás. Důvod se našel vždycky - moc nebo málo osolené jídlo, špatně vypraná nebo vyžehlená košile, neutřený prach nebo špatná známka ve škole. Jednou to došlo tak daleko, že ji z nosu a hlavy tekla krev a díky zlomeným žebrům nemohla skoro dýchat. Zavolala jsem sanitku. Lékař báchorce nevěřil, ale mamka trvala na svém, aby do lékařské zprávy napsal vymyšlený pád ze schodů.
Z obýváku se ozýval křik. Aha, už vím. Otec přišel z hospody domů. Slyším pláč a raději odejdu do svýho pokoje. Schoulím se na posteli. Přitulí se ke mě sestra, koukne na mě svýma smutnýma očima a špitne " kdy už to zkončí?" "Už brzy, uvidíš" Povím ji ikdyž vím, že to tak nebude.
Slyším, jak po schodech někdo jde. Vykouknu z pokoje a uvidím ubrečenou maminku. Pomyslím si, ten ji zase zřídil. Oči sklopím k zemi. Nechápavě se na ni podívám, když spatřím kufr. "Musím jít. Nemůžu tu zůstat, pochop to. Najdu lepší domov. Vrátím se pro vás, slibuji. Postarej se o sestru, má už jen tebe."
"Kdy už se vrátí?" Koukne po mě sestra se slzami v očích. Ráda bych ji odpověděla, ale na tuhle otázku si sama nedokážu odpovědět. Jak to máme pochopit? Vždyt jsi nám dala slib. Místo toho jsi nás opustila a nechala tomu alkoholikovi.
Uplynul skoro rok a ty pořád nikde. Už máme novej domov. Domov v dětským domově. Ale rozdělili nás. Nenech to tak. Přijď si pro nás.
V noci se probouzím s pláčem a slovy
- Maminko, prosím, vrať se...