Znásilnění

Anotace: Na motivy životní zkušenosti

Temná noc, těžký vzduch, stíny se plouží. Můj strach ze tmy se stupňuje a já cítím, jak mi srdce buší až v krku. Za každým stromem jsem přivírala oči a opatrně našlapovala, abych neprobudila zlo, co se tu skrývalo.Je tu, je někde tady a hodně blízko. Jako by mi někdo ledově dýchal zezadu na krk a ten dotek smrti mě pomalu dusil. Nesnášela jsem ten park už od začátku, co jsme se sem přistěhovali, ale nedalo se nic dělat - jiná cesta domů nebyla než přes tenhle park. Byla už skoro zima, ale sníh byl jen pomálu na horách, dnes je, myslím,třetího prosince. Hroznej den.
V MÉ MYSLI: Něco se támhle v křoví pohnulo! Ne! Ufff, byla to jen veverka. Nebo ne? Nesnažím se jen se uklidňovat? Ne, určitě to byla veverka. Ale ten stín za mnou nebude veverka, leda přerostlá nebo zkřížená se slonem. Ale já se nebojím, jsem statečná holka, babička mi to říkala. To bylo tenkrát, když mi sešívali slezinu, jak jsem se připletla pod ještěrku ve skladu. Jsem statečná, jsem statečná, nikoho se nebojím, já se vůbec nebojím! Proč to nepomáhá? Proč tu nikdo nejde? To je to tak opuštěná zastávka, že musím chodit pokaždé z vlaku sama? A proč mi brácha nepřišel naproti? Maminka je od včerejška na školení, jinak by pro mě určitě přišla sama. Určitě by mě nenechala jít samotnou.
Krok. Krok do ticha. Jakoby všechno ztichlo, na stromech se nepohnul ani lísteček, ani tráva nezaševelila. Ten krok jsem slyšela jasně, byl to výrazný a nepřeslechnutelný zvuk. A teď! Teď znova! Už to bylo jasné, teď nemám šanci. Někdo jde za mnou. Maminko! Tatínku! Nenechávejte mě tu samotnou! Bojím se!
Kroky byly teď zřejmé a dobře slyšitelné. Každý krok byl lehce zakončený tupým vzdychnutím štěrkové cesty lemované temnými a hrozivými siluetami stromů. Měla jsem tak děsně nahnáno, že ve mě snad nebušilo srdce, ale indiáni do tamtamů. Napětí, očekávání. Krok, krok, krok...rychlejší a rychlejší. Před očima mi probíhaly nesmyslné věci. Obrázek beránka, vlajky v ohni, rozbité lahve v červeným vínem. Nechápala jsem to, ale přijímala, v tuhle chvíli jsem to fakt prožívala. Bolí umírání? Co když ještě nechci umřít? Slyším jeho dech. Rychlý, přerývaný, plný očekávání, chtíč, hněv, bezcitnost. Je už blízko, moc blízko. Měla jsem u sebe jen svýho plyšovýho medvídka, kamaráda. V tomhle zamotaným světě bylo tak hrozně těžký sehnat někoho, kdo by vás alespoň trochu poslouchal. Jenže tak už to chodí, když je vám 8. Už jsem byla strachem tak otupělá, že jsem se stěží hýbala. Dala jsem se do běhu, ale připadala jsem si tak neohrabaná a pomalá, že se to zdálo neskutečné. Jako ve zpomaleném filmu.
ZLO mě však ihned dostihlo. ZLO mě strhlo, vyvedlo z rovnováhy a povalilo na zem. Vykřikla jsem: "Néééé!" a poté se jen od kulisy přihlížejících stromů odrazil můj hrubý dopad na zem. A pak se nade mnou ZLO vítězoslavně zašklebilo. Brečela jsem a písek se mi lepil na mokrou tvář. Byla mi moc velká zima a jen jsem cítila ten hnusný podlý pařát ZLA, co mě uchopil za paži, vytáhl nahoru a vlekl dál od cesty. Nevidím, kam, ale jdu trávou, už mám mokré i boty a kalhoty. Vzlykala jsem a ZLO cedilo skrze zuby "Drž hubu!" Bylo to jako když zahřmí bouřka, ale já jsem se nemohla utišit. ZLO se mnou mrsklo o strom, ucítila jsem ostrou bolest na pravé straně v zádech. Svezla jsem se po kmeni dolů na chladnou a mokrou zem, tu jsem však nevnímala. V tu chvíli jsem si přála jediné: NIKDY SE NEPROBUDIT DO 3.PROSINCE 1997!
Pořád přes ulepenou tvář pokrytou rozcuchanými vlasy nic nevidím, ale ani nechci. ZLO mě chytilo do jedné ruky obě zápěstí a nemilosrdně mě přimáčklo na hrubou kůru stromu za mnou. Začalo ze mě strhávat oblečení, až jsem byla téměř tak, jak mě matka příroda splácala. chtěla jsem být doma, chtěla jsem brečet, chtěla jsem umřít. Chtěla jsem všechno, jen ne být v tomhle parku zrovna teď! Na odhaleném těle mi naskočila husí kůže. Slyším rozepnutí zipu...brečím...něco tuhého a teplého mi přejede po stehně a dere se mi to do klína. Z vypětí posledních sil křičím, než mi druhá ruka zakryje ústa. Brečím...cítím tlak a hroznou bolest v celém těle...modlím se úplně první modlitbou za svůj krátký a bezvýznamný život...Bože, zachraň mě! Pomoz mi, BOŽE!...
...protože umírám...