***

Anotace: i takhle vypadá láska

Ve čtvrtek večer se potkají dvě dívky. Viděli se jednou, před dvěma lety. Ta první je rusovlasá čarodějka, sestřenice dívky, jejíž rodiče jsou přáteli rodičů té druhé. Zlatovlasá zpěvačka je nervózní, byl to její nápad, potkat se ve městě, kde čarodějka bydlí a ona studuje, půlroku paralelního života, kdy se nepotkaly.
Sraz naplánovala čarodějka u kostela, kousek od více tradičného místa setkání. Čarodějka je silně netradiční, na ryšavých vlasech má černou čepici s růžovou kytičkou, zpěvačka z ní nemůže spustit oči.
Ahoj, říká čarodějka a směje se, když objímá zpěvačku na přivítanou.
Ahoj, směje se zpěvačka.
Půjdeme? ptá se čarodějka. Zpěvačka souhlasí, dávají se do kroku, cestou se domlouvají na kavárně.
Zpěvaččin návrh vítězí, dnes se bude podávat čaj.
No, a jak se ti tady žije? ptá se čarodějka, v jejím těle skáče jedna otázka druhé do řeči. Fascinující, myslí si zpěvačka, jak v jednom rusovlasém těle může žít tolik otazníků, aniž by čarodějka praskla jako příliš nafouknutý balónek. Její tělo je stvořeno k otázkám, zpěvaččino k odpovědím.
Žije se mi hezky, jen mám moc učení, krčí rameny zpěvačka a přemýšlí, jestli neztratila cestou do města klíče.
Dobře, směje se čarodějka. A co kluci?
Jsem na holky, odpovídá vážně zpěvačka a dívá se čarodějce do očí.
Aha, promiň, to jsem nevěděla. A co holky?
Hezký, směje se zpěvačka a prohlíží si čarodějčiny modré oči, skryté za sklíčky brýlí. V Brně jsou hrozně hezký holky.

O dvě hodiny později mají v sobě druhou kávu a začínají být radioaktivní. Čarodějka obdivně sleduje zpěvaččiny dlouhé, měkké paže, jizvičku nad levým okem a pravidelná ústa
Zpíváš ještě?
Ne, už nezpívám. Ne ve sboru. Ale doma jo. Na kolejích moc ne.
Chápu, směje se čarodějka. Má sestra taky zpívá – ale ne doma.
Vy jste zvláštní rodina, říká zpěvačka. Držíte pohromadě. Ty máš talent, tvá sestra taky, vaše sestřenice a teta jsou malířky. A přitom tví rodiče jsou chemici.
Možná je v těch laboratořích něco ozářilo.
Třeba duch svatý, směje se zpěvačka.
Třeba.

Hej, řekla jsi rodičům, že jsi na holky?
Jo. Všimli si toho sami.
A jak to berou?
V pohodě, směje se zpěvačka. Co moje mladší sestra otěhotněla, jsou docela rádi, že tohle mi nehrozí.
Fakt? Co oni na to?
Co by, mám malinkou neteř.
Gratuluju, směje se čarodějka šťastně.

Nezasla bys na kafe? Nadherne se mi s tebou povida.
Pípíp, čarodějce došla esemeska.
Jo, rada. Ale ted to moc nejde, moc skoly, znas to. Pristi tyden?
OK, plati. Ozvu se.

Neděle večer, zpěvačka sedí na posteli ve městě, kde potkala před časem čarodějku. V ruce má telefon, snaží se přesvědčit displej, aby napsal něco kloudného za ni.
Ahoj, tak co to nase kafe?
To by šlo.
Ahoj, zitra? Ve ctyri?
Plati, tesim se.

Je pondělní noc, zpěvačka leží na zemi u své postele, oči dokořán. Uvědomuje si, že jestli se pohne, prohraje svůj zápas. Její pohyb, ten, co určí, kudy půjde život dál, bude znamenat, že zpěvačka sáhne po mobilu a napíše čarodějce.
Asi jsem se do tebe zamilovala. Promin.
Prohrála.

Čarodějka ráno vstává, zvuk budíku jí nahání strach, jestli ho brzo nenajde, probudí celou rodinu. Nakonec ho nachází pod polštářem, choulí se tam, jako by se ani jemu nechtělo vstávat.
1 přijatá zpráva

Zpěvačka objímá čarodějčin krk, její ruka ztracená v tom rudém moři. Čarodějka hladí její ruce a rty, líbá její prsty. Dívají se do očí a do rukávu té druhé si utírají slzy.
Fuj, vy nestydy úchylný, co si o sobě myslíte? křičí žena a táhne své pětileté dítě pryč.
Ano. Co si o sobě myslíme?
Miluju tě, šeptá zpěvačka.