Mea culpa?

Anotace: ... mea culpa maxima

„Jsi velmi nespolehlivý a nedůvěryhodný člověk. Celou dobu mě jen podvádíš a zneužíváš moji trpělivost, která byla až do dnešního dne tak velkoryse shovívavá k tvému sobectví. Ale dnes ten pohár přetekl.“

Řekla mi svou obvykle šroubovanou rétorikou (avšak až s překvapivou nenávistí v hlase) moje žena jen několik vteřin po tom, co jsem za sebou zavřel vstupní dveře našeho bytu. Celou cestu z restaurace jsme zarytě mlčeli. Bezděčně jsem se kousl do rtu, pomohl jí svléknout kabát, pověsil ho na věšák v předsíni a beze slova si začal zouvat boty.

„Nejsi nic jiného, než obyčejné šovinistické prase… ostatně tak jako všichni muži… a stejně jako oni jsi odporný sobec, který jen umně zastírá svými prázdnými řečmi svou vlastní neschopnost.

„Kristepane, co jsem zase udělal?“ procedil jsem potichu mezi zuby, když jsem si obouval bačkory.

Pohrdavě se na mě podívala a zasyčela: „Jedna věc se ti ale musí přiznat…“

„No…, tak to jsem tedy zvědav… Jaká je to věc?“ Nevydržel jsem více mlčet a skočil do jejího chřestýšího štěrchotu.

„Jak ty umíš přesvědčit okolí o své obětavosti ke mně, to je až neuvěřitelné. V tom jsi naprostý mistr. Tvoje hra na pozorného a milujícího manžela sklízí úspěch a závist nejen u všech žen, ale jsi dokonce dáván všem mužům za vzor. Děláš to tak dokonale... Nikoho by přitom ani ve snu nenapadlo, že nejsi schopen jakékoliv formy lásky.“

„Tak tohle už opravdu přeháníš, co to do tebe zas vjelo? Máš měsíčky, nebo co?“ vyštěkl jsem na ni ublíženecky a uklidil její pohozené lodičky do botníku.

„A vezmi si papuče,“ dodal jsem, ve snaze uklidnit začínající hádku.

„Seru ti na papuče, seru ti na tu tvoji přehnanou starostlivost. Ano, to je přesně ono, okamžitě všechno otočit proti mně. Já tě mám ale přečteného. Pánovi se nelíbí co mu říkám, tak mám buď krámy, nebo jsem úplně blbá, protože nevím, že se doma přezouvá. Ihned najít chybu u mě. Pán tvorstva to má okamžitě vyřešené. Za všechno můžu jenom já. Ty jsi ten dokonalý, který ani na chvíli nezapochybuje, že by nemusel mít pravdu.“

Při těchto posledních slovech se jí pochopitelně, tak jak se již stalo jejím dobrým zvykem, začaly koulet po tváři slzy. Ještě než zmizela v koupelně a zamkla se tam, zaječela mi s nabíhajícím brekotem hystericky do oličeje:

„Seru na papuče. Budu chodit bosá kdy se mi zachce a kde se mi zachce, ty jeden zasranej neupřímnej hajzle!“

Po vyslechnutí tohoto zbrusu nového titulu jsem odešel do kuchyně a uvědomil si, že je to zase tady a navíc se mi dnes zdálo, že ječela o oktávu výš, než u ní bývá obvyklé.

Otevřel jsem ledničku a chvíli tupě zíral do její prázdnoty. Samozřejmě, kde by se v ní vzalo pivo. Podíval jsem se na nástěnné hodiny visící nad dveřmi. Bylo skoro půl dvanácté. Takže minimálně půl hodinky mám klid, pak vyleze ubrečená, odlíčená, v tom horším případě i s maskou na obličeji… Bude se tady ublíženě vznášet v té své noční košili, cupitat těmi svými křivými prsty na nohou po studeném linoleu, protože se rozhodla chodit bosá, kde se jí zachce a kdy se jí zachce. Jakto, že jsem si dřív nevšimnul těch jejich křivých prstů? Jak jsem jen mohl přehlédnout takovou anomálii. Před těmi slepičími pařátky už pěkných pár dní uhýbám pohledem.

Práskl jsem dveřmi od ledničky a litoval, že jsem si to pivo nekoupil cestou někde na benzínce. Jenže to bych nesměl být srab. To bych se nesměl bát těch jejích řečí. Ale jistě, tak je to vždycky... chceš jí udělat radost, jdeš s ní do divadla, pak na večeři, koupíš jí předraženou růži od neodbytné květinářky a pak to takhle dopadne. Dostal jsem strašlivou chuť na cigaretu. Co kdybych se sebral, práskl dveřmi a šel někam do hospody? Ještě před pár lety bych to jistě udělal. Kdybych tak měl alespoň cigaretu. Přestat kouřit jsem taky musel jenom kvůli ní. Někde tady musí být doutník co mi dal tchán k narozeninám. Otevřel jsem dvířka od baru a začal ho prohledávat. Pohledem jsem zavadil o nedopitou láhev ginu. Bez zaváhání jsem nalil zbytek do sklenice. Kam ten doutník mohla jenom dát? Našel jsem ho schovaný v šejkru...

Zavřel jsem za sebou dveře na balkon, na ex jsem do sebe hodil tu trochu alkoholu a zapálil si. Brzy tu bude zima. Díval jsem se z výšky šestého patra panelového domu na svítící město pod sebou a pak se z přesušeného doutníku do ticha sídliště dávivě rozkašlal.

Dřív taková nebývala, ale posledních pár měsíců je skutečně nesnesitelná. Ta její posedlost zdravou výživou a hubnutím. Její odtržení od reality bylo skutečně markantní. Možná se svým způsobem zbláznila. Vůbec si neuvědomuje, že všechny ty diety z ní udělaly čtyřicetiletou vysušenou tresku. Normální anorektička. Možná proto se jí tak zkřivily ty prsty. Snažil jsem si ve vzpomínkách vybavit její nádhernou plnou postavu. Možná je to tím, že jsme nemohli mít děti. Já se nikdy nesmířil s tím exupérovským vysvětlením jejího gynekologa, že „příroda nedělá věci pohodlné a jednoduché“. Jak prý by to vypadalo, kdyby všichni dostali jasná práva na snadný život. To ona je nemohla mít, já ano. Adoptovat ale žádné nechtěla. Tam někde jsem ji ztratil a přestal milovat, ale dál hrál toho pozorného, milujícího manžela a zůstal s ní. Uvnitř jsem se však od té doby cítil odložený a vykořeněný.

Ani jsem nepostřehl, že stojí ve dveřích balkonu. Nevím, jak dlouho mě pozorovala. Vešla na balkon a spustila, jako by ani nepřestala:

„Místo, aby ses zamyslel sám nad sebou, tak cigáro a chlast, takhle to všechno řešíte vy chlapi, že. Ty jsi ale ubožák. Nemysli si, že tě takhle smradlavého pustím vedle sebe do postele...“

Věděl jsem, že je to zase tady. Ta nezvladatelná touha ji zabít byla tentokrát silnější než vědomí, že se to nemá.

Podíval jsem se do její mastné tváře a řekl:

„Nemyslím drahoušku, že s tebou dnes budu sdílet lože.“

A pro jistotu, abych si to náhodou ještě nerozmyslel, jsem zavadil pohledem o její nohy, pak ji bez dalšího zaváhání chytl v pase, zdvihl pár centimetrů nad studenou betonovou podlahu a přehodil přes zábradlí tak snadno, jako bych vysypal smetí do koše.

Ještě ani nedopadla na zem a mě napadlo, že letos bude asi mírná zima.