Je libo čokoládku?

Anotace: Příběh jedné dívky, která propadla do něčeho, co ji změnilo život. Nemoc, která je teď tak moc „populární“, o které všichni mluví, ale ve skutečnosti nemají vůbec představu, jaké to je.. Příběh psaný formou deníku.

Psychiatrická léčebna, Praha

Jmenuji se Eva, je mi 16 let. Mí rodiče mě zavřeli zde, v psychiatrické léčebně. Jako první úkol jsem dostala začít si psát deník. Ach..jak oblíbená metoda dozvědět se vše. Podle mě to stejně niko nečte. Komu by se chtělo číst stovky popsaných stránek, na kterých je vlastně jedno a to samé, pořád do kola… Na začátek si mám přiznat, proč tu vlastně jsem a potom začít vyprávět svůj příběh. Takže, důvod mé „ návštěvy“ tohoto skvostného ústavu je mentální anorexie a bulimie. Jsem anorektička. A teď abych začala s tím, jak jsem se k tomu dostala. Byl začátek léta a já jsem se zamýšlela nad sebou. Mám jet k moři, ale nemůže se přece ukázat takto v plavkách. Sedla jsem si na zem a vytáhla z pod postele zaprášenou váhu. Dlouho jsem na ní nestále, takže po pár letech ji opráším a s trochou obav stávám na váhu. Raději zavírám oči, abych se na to číslo nemusela podívat. Když už se ručička konečně zastaví, otevírám oči a ještě si v duchu promítám, kolik že to vůbec měřím. Tak 167 centimetrů. Ciferník ukazuje 60 kilo. Se zděšením seskakuji z váhy. Nevěřím tomu, že to může být až tolik. Před rokem, na lékařské prohlídce jsem vážila 55 a teď. S tím musím něco okamžitě udělat. Běžela jsem do kuchyně a začala zkoumat kalorické hodnoty toho, co jsem dnes snědla. 3 tisíce kalorií! Naprosto příšerné. Rozhodla jsem se k radikální změně. Budu jíst 2x denně, do 300 kcal. Takhle váha musí jít dolů. A opravdu šla, byla jsem spokojená, lidé mě chválili, že jsem nějak zhubla a já se cítila na sebe pyšná. V té době jsem ale začala pociťovat únavu, měla jsem závratě, dokonce se mi stalo, že jsme při tělocviku omdlela, naštěstí se mi to podaří zamluvit. Po nějaké době jsme to přestala zvládat a přidala na jídle. Jednou, jsem se přejedla tak moc, že se mi udělalo špatně a já se musela vyzvracet. Tak jsem přišla na něco daleko lepšího něž jíst málo. Jedla jsem co chci, ale pak jsem to vyzvracela. Tento způsob mi naprosto vyhovoval. Jenže, všechno „ krásné“ musí jednou skončit. Při zvracení mě uviděla moje matka a hrozně jsme s pohádaly. Ani se ji nedivím. Slíbila jsem, že s tím vším přestanu, ale ona mi nevěřila. Chvíli bylo všechno v pořádku, ale já jsem nedokázala přestat. Po třech měsících jsem se postavila opět na váhu. Čekala jsem, že to bude naprosto otřesné, ale naopak. Ručička ukazovala 52 kilo. Byla jsem sice šťastná, ale pořád ne dost hubená. Další dva měsíce se střídalo období přejídání a zvracení… Nakonec jsem si řekla, že už nebudu zvracet. Samozřejmě to nešlo jen tak, proto jsem se zpět uchýlila k nejedení. Začala jsem hladovět Nejprve to byly tři dny, potom pět, nakonec jsem zvládala i čtrnáct, třeba i dvacet dnů. Váha opět klesla na číslo 50. Já byla stále nespokojená. Velkého úbytku hmotnosti si všimla matka a poslala mě sem, na léčení. Teď mě krmí 6x denně. S čistým svědomím mohu říci, že jsem dneska nezvracela ani jednou. Vím, není to nic skvělého, ale pro mě krok k vyléčení. Uvědomuji si, že s tím musím přestat. A chci to! Dnes ráno mě vážila a mám 43 kilo. To musím změnit!

Po čtyřměsíční léčbě se Jana uzdravila a s 56 kily se vrací domů.

Za ty čtyři měsíce strávené v ústavu jsme se hodně změnila. Poznala j sem osudy jiných holek a pochopila spoustu věcí. A hlavně jednu. Já nechci skončit. Jsem to, co jsem a nevzdám se toho! Deník jsem si nechala, je to moooc šikovná věcička. Takže, začínám znova a zvládnu to. Můj cíl- 40 kilo.

Tak jsem začala znovu praktikovat hladovění a váha šla už sama dolů. Můj žaludek už nesnesl jediné sousto. I čtyři kousnutí do jablka byly pro mě nadlidský výkon. Cítila jsem se jako bych snědla celé prase. Za dva týdny jsem shodila 8 kilo a tak to šlo dál a dál až jsem se opravdu dostala na 40. Matka samozřejmě pochopila, že se něco děje, ale já jsem se už za žádnou cenu nechtěla na psychiatrii vrátit. Utekla jsem z domu. Přespávala jsme u kamarádů a hubla a hubla. Nakonec, vyčerpaná tím vším jsem se vrátila domů. Matka byla v práci, tak jsem měla čas pro sebe. Umyla jsme se, vzala si čisté věci a měla v plánu pokračovat někam pryč. Podívala jsme se pod postel. Váha tam stále byla. Neodolala jsem a vytáhla ji. Postavila se a s úžasem se dívala na to číslo. 34 kilo! Nevěřila jsme svým očím! Když jsem se ale podívala do zrcadla, pořád jsme nebyla spokojená. Rozhodla jsme se ještě aspoň měsíc hladovět. Vyšla jsme z bytu a mířila si to ke kamarádce, když najednou…. Svět začal vířit dokola a já jsme jen cítila náraz a matčin hlas. Když jsme se probudila stáli nade mnou nějací lidé. Všichni v bílé. Pochopila jsme, že mě odvezli do nemocnice. Dívali se na mne, na mé zohavené tělo. Řekli mi, že umírám. Prý pokud nezačnu jíst, budou mě krmit hadičkou. To jsem nechtěla! Přinesli mi ovoce. Strčila jsem do pusy měsíček mandarinky, potom druhý, třetí, ale to už bylo moc. Nedokázala jsem to v sobě udržet a vyzvracela to. Tehdy jsem pochopila, že už mě stejně nezachrání a napsala jsem poslední slova.

Anorexie je opravdu nemoc. I když si to ze začátku nedokážeme přiznat, jak s tím jednou začneme, už nikdy nás to neopustí. Neustále se nám honí myšlenky na kalorie, na to kolik toho ještě můžu sníst, na to co nesmím, jak moc budu muset cvičit abych to ze sebe dostala. Lidi si myslí, že to je jen pitomá touha být hubená. Ze začátku ano, ale potom vám už na tom ani nesejde. Nedokážete prostě přestat. Některým se to podaří, ale stejně, dříve či později přijde zase slabá chvilka. Když se nad tím zamyslíte, dívky trpící anorexií vlastně mají strašně silnou vůli. Představte si, vydrželi byste nejíst třeba jen jeden den? Někteří to nedokáží a co teprve týden nebo dva! I pro ty dívky je to těžké. Často za to může okolí, které se jim vysmívá za jejich postavu a potom se stane tohle. Když se bude mluvit o anorektičkách, nezavrhujte je hned a zamyslete se nad tím, jaké to musí mít těžké. Vybraly si špatně, ale copak je někdo perfektní? Každý z nás jednou sešel na špatnou cestu. Ale našim úkolem je, abychom ty lidi, kteří se rozhodli špatně neodsuzovali, ale raději se zamysleli nad tím, že jednou se nám může stát něco podobného.

Eva zemřela na podvýživu. Ještě předtím ale pochopila, že všechno je to v hlavě.