Příliš hlučná babička

Anotace: ... moje milovaná.

Moje babička dělá strašný hluk, ale vůbec největší rachot produkuje při vaření. Sedím teď u ní v kuchyni a poslouchám ten její koncert.

Práskla dveřmi od lednice, když z ní vytáhla mrkev do polévky, s takovou silou, že málem vypadly z pantů. Hned na to je tu rána jako z děla a kastroly se válejí po linoleu. Následuje výbuch granátu při zavírání dvířek kuchyňské linky. Zvuk padající remosky ve spíži je také nezaměnitelný. O malou chvíli později zjišťuji, že vypadlý příborník nadělá daleko větší rámus, než třískající činely. Do toho všeho hraje televize a rádio. Na plné pecky samozřejmě. Jeden televizor má v kuchyni a druhý v obýváku. Prý, aby jí neutekly ty seriály. Moc jí to ale nevěřím, protože na každé obrazovce běží jiný program. Rádio nevypnula už asi deset let.

„Já ztlumím tu televizi babi, jo?“
„Opovaž sa, včilkaj tam bude ten můj oblúbený…“ přicupitala až ke mně a pohrozila mi vařečkou.

Pořádný hukot nastává při naklepávání řízků. Na umakartové lince jsou rozházené příbory, talíře, nože, váha, sklenice, prkénko, solnička, koření, zbytky potravin, misky s moukou, vajíčkem, strouhankou, vařečky, různá víčka, kuchyňský robot, pokličky, hrnce a láhev vína co jsem jí přinesl. Z té si občas dolije skleničku (jak ona říká, decánko), pak zamlaská (hlasitě) a to zní, jako když zařvete „mňam!“ Pokud si dá těch decánek víc (asi tak tři skleničky), začne kýchat. No kýchat… Nevím jak bych to přesně popsal… Jasně při tom artikuluje „Hapčikááááááá“, ale současně je to trochu podobné zvuku prolétajícího proudového letounu.

Vždycky řekne: „Kurdelapika, to sem si ale ulevila. Málem sem si u teho cvrkla.“

Ještě než zabušila paličkou do masa, zesílila zvuk na televizoru, aby jí nic neušlo… a pak ten neuvěřitelný nepořádek začal nadskakovat, cinkat, otřásat se, zvonit a hluk v kuchyni v tu chvíli dosáhl svého vrcholu.
Nic ovšem nepředčí její neuvěřitelně hlasité srkání polévky. Když ji chutná vařící, z kastrolu na sporáku, ještě to tak strašné není, ale u oběda… no to je něco.

Nahrajte si zvuk srkání. Srkejte mimořádně hlasitě. Pak si od Pink Floydů zapůjčete aparaturu, vytavte zvuk na maximum, stiskněte play a až se ohnou ručičky decibelometrů na měřácích … tak asi takhle moje bábi srká.

„Tak babí… to je fakt strašný, to tvoje srkání.“ Napomínám ji snad po sté. Zbytečně.

Podívá se na mě a taky po sté mi řekne: „Renečku, vývar sa musí žrať horký, aby zahřál tělo aj mysl, proto sa musí srkať. Srká sa pomalu – pomalúčku, aby jazyk mohl předať mozgu tu slastnú chuť.“

Když dojedla polévku, hlasitě si říhla a dodala: „Kurňa, ale dobře jsem to ukvedlala, že?“ Hodila talíř s rachotem do dřezu, naposledy zamíchala bramborovou kaši a už nakládá řízečky… teď položila ten vonící talíř přede mě a brble:

"Tož, ale už mě krkáš, co furt klapeš do teho nojbůku… Sa nemožu z teho rachotu ani v klidu najesť, ty šejkspíro.“