Strach má velké oči

Anotace: přes změněná jména a některé skutečnosti je tato má slohová práce do češtiny v jádru odrazem mé každodennosti... lidé jsou tak zvláštní tvorové... jejich nevyzpytatelnost je kamenem úrazu v atmosféře a zároveň vysvobozením

Jmenuji se Nina a mám antropofobii. Zvláštní slova na úvod a mnoho z těch, kteří to nyní čtou, nejspíš ani neví, co to ta antropofobie vlastně je; ale věřte mi, že přesně tuto větu jsem musela říct na sezení s psychologem. Ano, chodím k psychologovi. Chodím k němu, jelikož mám problém. Problém uvnitř duše, který mi zamezuje v tom, abych se cítila v pohodě, byla uvolněná a nikoliv psychicky nemocná.
O mé nemoci mnoho lidí neví. Není to jako když si zlomíte nohu a jste odkázáni na berle nebo když máte chřipku a smrkáte a kašlete na celé kolo. Při zběžném pohledu na mě můžete spatřit dívku menšího vzrůstu s hubenou postavou, bledým obličejem, úzkými rty a splihlými, tmavě hnědými, polodlouhými vlasy, které si každou chvíli dávám za odstávající uši, aby mi nepadaly do očí. Obyčejná holka, zdá se; kdybyste se ale pořádně zahleděli do těch dvou tmavě hnědých očí, spatřili byste míru zoufalství, která je mojí pravou rukou a vnitřně mě ničí.
A teď fakta. Možná vám něco říkají pojmy jako třeba klaustrofobie, agorafobie či xenofobie. Vycházejí z řeckého slova ,,fobos“, které označuje pociťování bezdůvodného strachu vůči různým předmětům či situacím. Může to být například strach z výšky, tmy, pavouků, uzavřených nebo otevřených prostor, vody, ostrých předmětů, dokonce i ze samotného strachu. Antropofobie (nebo by se také dalo říct sociální fobie) je strach z lidí a jejich přítomnosti. Lidé si většinou svoji fobii uvědomují, ale nedokážou se proti ní obrnit. Společným pudem sebezáchovy při fobiích je útěk z místa, které nemocné tak strašně děsí a nahání husí kůži. Některé typické fobie během dětství vymizí, ale ty těžší se přenášejí do pokročilého věku. Je důležité přesně a pravdivě pojmenovat, čeho se vlastně bojíme, mluvit o tom otevřeně, vystavit se dané situaci po krůčcích, naučit se ovládat úzkost a paniku. Nemocný ale vedle sebe potřebuje někoho, kdo se ho nebojí podpořit, pochválit i za sebemenší úspěch, motivovat, dávat šance. Samozřejmostí je navštívit tolik zprofanovaného psychologa.
Takhle napsané na papíře to vypadá zvláštně. Jako by to byl jenom další banální problém, jako by se to dalo smazat a zase by bylo vše normální. Ale tato slova jenom velmi jemně diagnostikují moji zoufalou situaci. Moje antropofobie, můj panický strach z lidí, mě devastuje. U psychologa jsem již párkrát byla, ale jeho slova jako by mi proplouvala hlavou; vnitřně se vzpírám možnosti začít radikálně bojovat. Možná jsem masochista. Nevím. Když vyjdu na ulici, vnímám pohledy všech těch odporných lidí. Jsou hysteričtí, šťouraví, nenávistní. Je v nich něco tak strašně nevyzpytatelného, tajemného. Nenávidím je, bojím se jich. Vadí mi, že do nich nevidím. Nemám páru, co se jim rodí v hlavě. Říkám jim přemnožené zrůdy. Koupu se v tom bahně.
Kde se to ve mně asi bere, říkám si??? Moje dětství bylo docela fajn. Je tedy pravda, že mi chyběl otec, přiznávám, ale máma mi s velkým vynaložením sil babičky, myslím, velice pěkné dětství.
Kdysi jsem byla s babičkou na jakémsi vystoupení, které se konalo na náměstí. Byla už tma, všude hrála hudba a já si prohlížela lidi, jež se roztahovali pod podiem. Někteří se smáli, jiní vypadali naštvaně, ostatní křičeli, zpívali, mrtvolněli a já z těch všech rozličných tváří najednou dostala naprostou hrůzu. Byla v nich taková síla. Tenkrát jsem omdlela a babička potom rozmnožovala svoji teorii, že ta hudba hrála strašně nahlas. Nechtělo se mi někomu svěřit s tím, co ve mně rostlo. Ty nepříjemné pocity se začaly postupem času zhoršovat.
Dnes je mi třináct. Když se nadechnu, svírá se mi břicho strachem. Je to příliš zoufalá situace a je toho na mě moc. Kdybych měla pistoli, neváhala bych. Už nemám sílu, jsem troska. Tupě zírám do zdi a naslouchám nekonečné baladě ticha. Jsem prázdná, bez poslání, ztracená. Přes svoji těžkou migrénu nejsem schopna slova…
Máma teď nejspíš sedí v obyváku a hlasitě puštěnou televizí maskuje pláč. Brečí. Asi kvůli mně. Asi kvůli tomu, že nemá usměvavou holčičku. Asi kvůli tomu, že jí přidělávám jenom starosti. Dnes jsem opět selhala. Dala jsem prostor své nemoci. Umožnila jsem jí na mně parazitovat.
Seděla jsem v tramvaji, máma pro mě nemohla přijet ke škole, protože měla v práci jednání. Dívala jsem se z okna, přelétala pohledem z jednoho domu na druhý a snažila se nemyslet na cizí bytosti uvnitř dopravního prostředku. Nejelo moc lidí. Držela jsem se, věřila si. Ne na dlouho. Po těle se mi začal rozlévat známý nepříjemný pocit, že jsem sledována. Velmi opatrně můj pohled zabrousil mezi pasažéry. Bylo to jako černá skvrna na papíře. Tak mocné, stahující, explozivní. Díval se jenom na mě. Pořád. Ošívala jsem se, hnusilo se mi to. Byla jsem poskvrněná jeho pozorností. Vstala jsem. Moje tenké nohy trochu zavrávoraly. Popocházela jsem po tramvaji, ale on měl pořád oči na mě. Nedokázala jsem je sundat. Proč mě provokuje??? Proč mi to dělá??? Chytila jsem panickou hysterii. Velmi pomalu jsme se blížili k zastávce hlavního nádraží. Byla jsem pevně rozhodnutá vystoupit, přestože bydlím až o pět zastávek dál. Nemohla jsem tam být už ani vteřinu. Mnozí nepochopí, ale já prožívala muka. Dveře se otvíraly. Já vylétla z hnízda, utekla jsem jako vždycky. Nepostavila jsem se problému čelem. Podělala jsem to. Utíkám do haly nádraží, málem mě na silnici srazí autobus a řidič si neodpustí sprosté zakletí. Vbíhám do budovy, do klece, jsem v pasti. Pozdě si uvědomím svou chybu. Desítky lidí pokrývají každý čtverečný metr prostoru. Je to obrovská masa vzbuzující hrůzu. Mám smrt v očích. Běžím k protějším dveřím. Chci pryč. Chci zmizet. Utíkám. V návalu adrenalinu přehlédnu kufr jednoho ze skupiny skautů. Zakopnu, padám k zemi. Padám a zároveň mizí má intimita. Jsem jejich veřejným majetkem. Teď se budou pást očima na mém zoufalství. Necitlivě naruší bránu mého soukromí. Každý pohled je ztělesněním utrpení. Strašně se bojím rozbrečet, někoho by mohlo napadnout na mě sáhnout a to by byl můj konec. Ale je pozdě. Těžké slzy se řinou po tváři. A je to tady. Nějaký chlap se v záchvatu nechtěné solidarity zvedne a kráčí ke mně. To mu nedovolím. Nesmí se přiblížit. A pak udělám to, za co by se nemuselo stydět ani nejzoufalejší mimino na světě. Začnu ječet. Skřípavé zvuky, vycházející z mých úst, překračují hranici únosnosti. Vyjadřují všechnu moji tíseň, strach a zlobu. Ten křik jsem já.
Tik, tak, tik, tak… ,,Nino, v čem je chyba???“ ,,Asi v Matrixu,“ odpovím s povzdechem a nemusím ani domýšlet, jestli to pochopil. ,,Chtěl bych ti pomoct, ale moc dobře víš, že základ je v tobě. Ty musíš chtít, ty musíš nalézt sílu!!!“ Tik, tak, tik, tak… už zase civím do zdi. Jsem prázdná. Nejsem bytostí. Nejsem přízrakem. Nejsem vůbec. ,,Nasadili mi nůž na krk a já se podvolila!!!“ Ticho.
Tak mi připadá, že mému ctěnému psychologovi docházejí slova. Je to ironická utopie. ,,Představ si, že jsi malou holčičkou. Máš kamarádku Ninu. Máš ji moc ráda a víš, že se trápí. Má strach z lidí. Nedokáže se sžít s jejich přítomností a ty jí chceš moc pomoct. Co uděláš???“
Hloupé psychologické techniky. Vždyť já toho hňupa ani nevnímám. Obrním se proti němu nenávistí. Nechci si nechat pomoct. Jsem Nina antropofobička. Kým jiným bych měla být??? Je to má přirozenost. Nedokážu se odprostit. Jak triviální.
Naše sezení je opět ukončeno notně hořkosladce.
Psycholog mi ještě mezi dveřmi řekne: ,,Jsi uzavřená. Jsi ve své pasti. Nespolupracuješ. Přijď příští týden. Myslím, že jestli to takto bude pokračovat, zřeknu se péče o tebe. Budou se tě muset ujat jiné ruce a věř mi, Nino, to už je začátek zkázy.“ Chvíli mě nechá vykoupat s myšlenkou na nějaké strašidelné oddělení na psychiatrii. ,,Nino, rozmysli si, co chceš. Dnes se s tebou loučím a v nepříliš dobrém duchu, to víš, pro mě není zadostiučiněním tvá nezlepšující se situace. Ale Nino, chci abys věděla, že ti věřím a věřím v tvou budoucnost. Měj se pěkně. Ahoj!“
Stojím před těžkými dřevěnými dveřmi. Za nimi je ulice na náměstí. Až ty dveře otevřu, bude tam spousta lidí, s tím počítám, ty lidé se na mě budou dívat, s tím počítám také, ale co nevím je, jestli se nepokusím dát jim ještě příležitost. Mohla bych.
Otevírám dveře, nadechnu se čerstvého vzduchu, vcházím na ulici, dveře zavírám. Plocha je čistá, bez lidí. Klopýtavými kroky jdu na zastávku. Pokusím se o plachý úsměv. Trochu se třesu a musím se pod návalem emocí zastavit. Srdce mi divoce buší. Po chvíli se ale zhluboka nadechnu a znovu vykročím. Jdu dál, jdu mezi lidi, jdu dál a s čistou myslí.