Návštěvnost
Touha
Touha
Nenáviděla tento typ mužů. Nenáviděla je a zároveň milovala. Byli to muži, kteří v ní vyvolávali touhu, kterou většinou nosívala hodně hluboko v srdci. Touhu, kterou musela pohřbít, protože už sama uvěřila tomu, že nebude nikdy naplněna. Touhu po lásce a štěstí. Nenáviděla se za to, že jí stačil jediný pohled na takovéto muže, a všechny hradby, které tak dlouho budovala, najedou zmizely a touha se dostavila opět. Byla najednou mocná jako proud vody, který se vyvalí, když se potrhne hráz.
A právě teď se hráz opět protrhla. Touha se řítila jejím tělem jako stádo rozzuřených zvířat, cválala do každé části jejího těla. Moc si přála, aby tentokrát hráz byla silnější, bohužel opět udělala někde chybu v jejím budování. Ale kde? To opravdu nevěděla.
Byl to úžasný pocit, cítila se zase živá. Připadala si jako motýlí keř, protože tolik motýlků jí v břiše už velmi dlouho nelítalo. Byl to krásný pocit, ale zároveň velmi, ale velmi děsivý. Vítala ho a zároveň se ho děsila. Nechtěla se zamilovat, protože to nikdy nevyšlo a nevěřila, že to vyjde tentokrát. Ptáte se jak to mohla tak 100% vědět? To bylo jednoduché, její intuice jí to prozradila. Vždycky jí řekla, jestli něco vyjde a nebo ne. No a u vztahů to bylo vždy stejně. I když si opravdu zoufale přála, aby to vyšlo, tak její vnitřní hlásek volal NE, ZASE MÁŠ SMŮLU.
Věděla, že její chybou je, že kdykoli se zakoukala, tak začala myslet hrozně dopředu. Pomalu se viděla za 50 let, jak sedí v houpacím křesle s vnoučaty okolo a zbytek rodiny pobíhá po domě. Věděla, že by se neměla nechat tolik unášet, ale teď se snažila už dát si na tyto pocity pozor a kdykoli jí začaly myšlenky ubíhat někam hodně daleko, tak se je snažila potlačit. Strach z toho, že by si zase ublížila, protože by se zakoukala do muže, který by skončil s některou z jejích kamarádek, byl obrovský. Bála se opravdu reálně. „To už musí být fakt něco, když já jsem vyděšená.“ Jenže on nebyl jako ostatní muži, které v poslední době potkávala. Byl někým, o kom „snila“, když byla mladší. Myslela, že takoví už snad ani nejsou, a pokud ano, tak jsou zadaní. Nevěděla, jestli on má přítelkyni. Neznala jej zase tak dobře, ale přála si, aby byl svobodný. Především si přála, aby byla „schopná ho sbalit“. Nebo nevěděla, jak docílit toho, aby se o ni n zajímal. Chtěla, aby se jí dvořil, on by to uměl, ale jak?? Celé dny chodila a modlila se, aby s ním měla možnost strávit více času jen oni dva, bez dalších jejich známých, aby ho lépe poznala. Byl to inteligentní muž, který v sobě měl život, snad vášeň, nevěděla, jak ten pocit popsat, zatím nenalezla to správné slovo. Byl lev, jako ona. Nikdy tomu nepřikládala velký důraz, ale věděla jací lvi umějí být a on to v sobě rozhodně měl, i když to třeba nedával najevo.
Tak moc si přála dostat příležitost, kterou by nepropásla, ale využila na 100% a ještě k tomu úspěšně. Věděla, že to je zbožné přání, které nebude naplněno, protože kdykoli začala prosit boha o tuto šanci, tak se v ní ozýval její vnitřní hlas, že ji nedostane, že tu je háček. Jenže ona chtěla konečně poprvé milovat, milovat pořádně, z celého srdce, a kdyby se podařilo, pak i na celý život.
V posledních dnech nedělala nic jiného, než že někde seděla a modlila se o zázrak. Nebyla příliš zbožný člověk, navíc se na boha zlobila za tu nespravedlnost, která se na ní děla. Věděla, že to není správné, ale nemohla si pomoci. Protože kdykoli se zakoukala do nějakého muže, tak on skončil s jinou, její kamarádkou, a ona se pak musela akorát dívat, jak jsou šťastní. Nemohla tohle už zvládnout. Už ne, ona chtěla být tou šťastnou. Prosila o to usilovně. Věděla, že to není fér, že to je sobecké přání, vždyť lidé kolem ní si zasloužili být šťastní, ale ona chtěla být šťastná taky. Už tolikrát přemýšlela, proč tolik lpí na lásce. Jenže to pro ni byl cit ze všech nejčistší a nejušlechtilejší. Chtěla tento cit cítí, chtěla milovat a být milována. Chtěla muže, děti. To byl její sen. V době, kdy se většina lidí honila za kariérou a penězi, ona seděla a snila o jiných hodnotách. Ženy, které znala, chtěly práci, kariéru, nezávislost. Ona chtěla lásku, rodinu, děti a starat se o svou rodinu, žít svůj sen. A zatímco ona čekala, lidé kolem ní žili její sen.
Podívala se z okna, kam na trávu padaly vločky. Začalo sněžit a tvořila se kolem dokola sněhová peřina. Aspoň něco jí bůh vyplnil. Bílé vánoce. Poprvé za celý život by raději brala možnost mluvit s mužem, který ji tolik zaujal, zaujmout ho a dát tím třeba možnost vzniku vztahu, než aby měla bílé vánoce. Bůh jí dal dostatečně najevo, že láska není pro ni. Tentokrát opět ne. Povzdechla si, už asi po milionté a v jejím těle se opět vzepřel vzdor vůči osudu, který jí ti nahoře přichystali. Odmítala přijmout fakt, že bude celý život sama a nemilována jen proto, aby si bůh na ni něco vyzkoušel. Chtěla žít normální život. Ne být ošetřovatelkou a tou silnou, která je výjimečná tím, že se o všechny stará. Jestli toto byl boží úmysl, pak jej odmítala, protože kde měla brát sílu k tomu, aby všem pomáhala, když stále jen vydávala energii a nikdo jí nic nedával. Byla jako hladovějící člověk, kterému někdo něco hodil a který, když se rozhlédl a viděl další hladovějící, raději jídlo podaroval ostatním. Neměla ráda, když lidé trpěli, tak jim pomáhala. Jenže kdo pomůže jí až to jednou bude potřebovat.
Chtěla svůj sen. Chtěla jej tak zoufale, že už nevěděla, co by měla udělat. Dělala všechno, bojovala, řvala, křičela, škrábala, plakala, nechala to být a doufala, že přijde sám. Nepomohlo nic, už nevěděla, co má dělat. Mít důvěru v boha? A jak ji mohla mít, když jí vnitřní hlas říkal, že bude celý život sama. To nechtěla akceptovat. Nemohla být sama, ona ne. Čím si to vlastně zasloužila?
Začali ji kanout slzy po tváři a opět si povzdechla. Slyšela kroky, tak si otřela tváře a podívala se tím směrem. Opět procházela její matka a ptala se, co se děje. Nemohla jí to říct, nepochopila by, tak se vymluvila na únavu a šla si lehnout. Pustila si hudbu a opět přemýšlela a o muži, který jí tolik učaroval. Usínala a prosila boha o to, aby tentokrát udělal výjimku, kterou ona by využila na 100% a konečně měla někoho, kdo by s ní žil její sen.
Bože, prosím...
A právě teď se hráz opět protrhla. Touha se řítila jejím tělem jako stádo rozzuřených zvířat, cválala do každé části jejího těla. Moc si přála, aby tentokrát hráz byla silnější, bohužel opět udělala někde chybu v jejím budování. Ale kde? To opravdu nevěděla.
Byl to úžasný pocit, cítila se zase živá. Připadala si jako motýlí keř, protože tolik motýlků jí v břiše už velmi dlouho nelítalo. Byl to krásný pocit, ale zároveň velmi, ale velmi děsivý. Vítala ho a zároveň se ho děsila. Nechtěla se zamilovat, protože to nikdy nevyšlo a nevěřila, že to vyjde tentokrát. Ptáte se jak to mohla tak 100% vědět? To bylo jednoduché, její intuice jí to prozradila. Vždycky jí řekla, jestli něco vyjde a nebo ne. No a u vztahů to bylo vždy stejně. I když si opravdu zoufale přála, aby to vyšlo, tak její vnitřní hlásek volal NE, ZASE MÁŠ SMŮLU.
Věděla, že její chybou je, že kdykoli se zakoukala, tak začala myslet hrozně dopředu. Pomalu se viděla za 50 let, jak sedí v houpacím křesle s vnoučaty okolo a zbytek rodiny pobíhá po domě. Věděla, že by se neměla nechat tolik unášet, ale teď se snažila už dát si na tyto pocity pozor a kdykoli jí začaly myšlenky ubíhat někam hodně daleko, tak se je snažila potlačit. Strach z toho, že by si zase ublížila, protože by se zakoukala do muže, který by skončil s některou z jejích kamarádek, byl obrovský. Bála se opravdu reálně. „To už musí být fakt něco, když já jsem vyděšená.“ Jenže on nebyl jako ostatní muži, které v poslední době potkávala. Byl někým, o kom „snila“, když byla mladší. Myslela, že takoví už snad ani nejsou, a pokud ano, tak jsou zadaní. Nevěděla, jestli on má přítelkyni. Neznala jej zase tak dobře, ale přála si, aby byl svobodný. Především si přála, aby byla „schopná ho sbalit“. Nebo nevěděla, jak docílit toho, aby se o ni n zajímal. Chtěla, aby se jí dvořil, on by to uměl, ale jak?? Celé dny chodila a modlila se, aby s ním měla možnost strávit více času jen oni dva, bez dalších jejich známých, aby ho lépe poznala. Byl to inteligentní muž, který v sobě měl život, snad vášeň, nevěděla, jak ten pocit popsat, zatím nenalezla to správné slovo. Byl lev, jako ona. Nikdy tomu nepřikládala velký důraz, ale věděla jací lvi umějí být a on to v sobě rozhodně měl, i když to třeba nedával najevo.
Tak moc si přála dostat příležitost, kterou by nepropásla, ale využila na 100% a ještě k tomu úspěšně. Věděla, že to je zbožné přání, které nebude naplněno, protože kdykoli začala prosit boha o tuto šanci, tak se v ní ozýval její vnitřní hlas, že ji nedostane, že tu je háček. Jenže ona chtěla konečně poprvé milovat, milovat pořádně, z celého srdce, a kdyby se podařilo, pak i na celý život.
V posledních dnech nedělala nic jiného, než že někde seděla a modlila se o zázrak. Nebyla příliš zbožný člověk, navíc se na boha zlobila za tu nespravedlnost, která se na ní děla. Věděla, že to není správné, ale nemohla si pomoci. Protože kdykoli se zakoukala do nějakého muže, tak on skončil s jinou, její kamarádkou, a ona se pak musela akorát dívat, jak jsou šťastní. Nemohla tohle už zvládnout. Už ne, ona chtěla být tou šťastnou. Prosila o to usilovně. Věděla, že to není fér, že to je sobecké přání, vždyť lidé kolem ní si zasloužili být šťastní, ale ona chtěla být šťastná taky. Už tolikrát přemýšlela, proč tolik lpí na lásce. Jenže to pro ni byl cit ze všech nejčistší a nejušlechtilejší. Chtěla tento cit cítí, chtěla milovat a být milována. Chtěla muže, děti. To byl její sen. V době, kdy se většina lidí honila za kariérou a penězi, ona seděla a snila o jiných hodnotách. Ženy, které znala, chtěly práci, kariéru, nezávislost. Ona chtěla lásku, rodinu, děti a starat se o svou rodinu, žít svůj sen. A zatímco ona čekala, lidé kolem ní žili její sen.
Podívala se z okna, kam na trávu padaly vločky. Začalo sněžit a tvořila se kolem dokola sněhová peřina. Aspoň něco jí bůh vyplnil. Bílé vánoce. Poprvé za celý život by raději brala možnost mluvit s mužem, který ji tolik zaujal, zaujmout ho a dát tím třeba možnost vzniku vztahu, než aby měla bílé vánoce. Bůh jí dal dostatečně najevo, že láska není pro ni. Tentokrát opět ne. Povzdechla si, už asi po milionté a v jejím těle se opět vzepřel vzdor vůči osudu, který jí ti nahoře přichystali. Odmítala přijmout fakt, že bude celý život sama a nemilována jen proto, aby si bůh na ni něco vyzkoušel. Chtěla žít normální život. Ne být ošetřovatelkou a tou silnou, která je výjimečná tím, že se o všechny stará. Jestli toto byl boží úmysl, pak jej odmítala, protože kde měla brát sílu k tomu, aby všem pomáhala, když stále jen vydávala energii a nikdo jí nic nedával. Byla jako hladovějící člověk, kterému někdo něco hodil a který, když se rozhlédl a viděl další hladovějící, raději jídlo podaroval ostatním. Neměla ráda, když lidé trpěli, tak jim pomáhala. Jenže kdo pomůže jí až to jednou bude potřebovat.
Chtěla svůj sen. Chtěla jej tak zoufale, že už nevěděla, co by měla udělat. Dělala všechno, bojovala, řvala, křičela, škrábala, plakala, nechala to být a doufala, že přijde sám. Nepomohlo nic, už nevěděla, co má dělat. Mít důvěru v boha? A jak ji mohla mít, když jí vnitřní hlas říkal, že bude celý život sama. To nechtěla akceptovat. Nemohla být sama, ona ne. Čím si to vlastně zasloužila?
Začali ji kanout slzy po tváři a opět si povzdechla. Slyšela kroky, tak si otřela tváře a podívala se tím směrem. Opět procházela její matka a ptala se, co se děje. Nemohla jí to říct, nepochopila by, tak se vymluvila na únavu a šla si lehnout. Pustila si hudbu a opět přemýšlela a o muži, který jí tolik učaroval. Usínala a prosila boha o to, aby tentokrát udělal výjimku, kterou ona by využila na 100% a konečně měla někoho, kdo by s ní žil její sen.
Bože, prosím...
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.