Lovkyně duší

Anotace: ...nebo jen snímků? Záleží na tom, čemu kdo věří... zase je to jedna OPRAVDU krátká povídka.

...studentka lékařské fakulty byla vcelku obyčejný člověk, dokud nepřišel víkend. To si vždy vzala přes rameno častým nošením ošoupanou brašnu a šla lovit snímky. Fotografie přírody i lidí. Ano, lidí, kterým brala duši, jak věří indiáni, a ostatně i jiné primitivní kmeny po celém světě. Musela se trochu usmívat nad tím, že ona si nikdy svou duši vzít nenechá. Proto se taky stala lovcem.
Z kapsy bundy, šité na mnohem většího člověka, vytáhla starý baret po dědečkovi. Děda na něj byl patřičně hrdý. O nedělích si vždycky brával perfektně naleštěnou hůl a právě tenhle baret, který si švihácky posadil na hlavu, a promenoval se po městě. Člověk by řekl, že za ta léta musel mít své cestičky vyšlapané. On opravdu nikdy nevybočil ze své trasy. Hezky dolů ulicí k nábřeží, potom přes most na nejfrekventovanější ulice. A nakonec přes most a nábřeží zpátky. Byla na něj pyšná. Na dědu i baret. Ten nosívala skoro pořád, když lovila.
Tentokrát měla namířeno k několik kilometrů vzdáleným vodopádům, jež by měly být podle chladných teplot zamrzlé. Ale jen co došla na stezku vedoucí k nim, nebe se potáhlo nikde nekončícími oblaky. I přes všemožné snažení se jí podařilo sotva pár snímků. A tak se zimou prokřehlá a trochu podrážděná z nevydařeného a tím promarněného dne vracela.
Jako obvykle zašla do kavárny, kde se pravidelně scházela s jedním starým známým, aby mu ukázala fotky. Ale věděla, že nepřijde...už nikdy. Přesto si na chvilku sedla a objednala si irskou kávu. Jen tak, aby si spravila náladu. Nebo ten den úplně zazdila.
Posedávala na pohodlné židli a přemýšlela, k čemu to vlastně všechno je. Fotografuje, a to celkem dobře, ale k čemu to je, když nemůže své dílo nikde ukázat? Vždyť jí k tomu ještě nikdo nedal příležitost! A ona se tak snažila. A škola...všichni si o ní myslí, že je blázen. Že k takovému člověku nebude nikdo chodit, ani kdyby byl sebelepší doktor. Taky by se mohli přestat chovat jako malí a sžít se s tím, že už jsou dospělí. A ona se jen snaží být jiná...
Z úvah jí vytrhlo poklepání na rameno. „Slečno, můžu si prohlédnou vaše fotky?“
Byl to pán s leštěnou hůlkou a starým baretem.