Zima

Anotace: Zimu vážně nesnáším, přesto mě ale inspirovala k napsání povídky, při jejímž psaní jsem se docela pobavil, doufám, že se budete bavit taky

Ze všech blbejch nápadů, které kdy moje rodiče napadly, tento s naprostou většinou hlasů vyhrál. Jestli existuje něco, co nenávidím stejně hluboce jako cibuli, nebo prázdnou krabičku cigaret, tak je to právě zima. Od prosince do března, někdy už i od listopadu, pokrývá ulici ta hnusná šedá sračka. K Lanze bíle má docela daleko, protože jakmile ten malý hnus spadne na ulici, v zápětí se přiřítí auto a nahuštěnými pneumatikami a všechno to rozjezdí, až zbude jen šedo-černý plivanec, který se všem neustále válí pod nohama.
Není to tak dávno, co do mého pokoje vtančila matka a s radostným hlasem, skoro až zpěvem, prohlásila: „Víš co je nového?“
„Copak?“ odvětil jsem. Že bychom snad konečně odjeli na vánoční svátky někam do tepla?
„Tvůj táta a já jsme se rozhodli, že letošní svátky oslavíme hezky někde…“
„…u moře!“
„…na horách!“
Bezva. Radostnější novinu si mi, mami, už opravdu donést nemohla.
Za pár dní jsme si opravdu sbalili kufry a šup… rychlíkem do Liberce, autobusem do Bedřichova, pak pár kilometrů do kopce a nakonec jsme konečně, jako nějaká horská výprava snažíce se dobýt Mont Everest, stanuli před cedulí Hrabětice. O pár stovek metrů dál, před našim hotelem.

Seděl jsem ve svém pokoji a nemohl přijít na to, kde jsem jenom mohl udělat chybu. Co se vlastně pokazilo? Dobře jsem se učil, plnil svoje domácí povinnosti, nestýkal se s grázly, ani lidmi, kteří na mě měli, podle rodičů, špatný vliv. Tak co sem sakra podělal, že musím svoje vymodlené prázdniny trávit tady, na konci světa, s rodiči, bez kamarádů a ještě navíc v tý pitomý ZIMĚ!!!
Nechápu to. Zajímalo by mě, co si asi rodiče myslí že tu budu celý týden dělat. Lyžovat neumím, bruslit taky ne a nic jinýho se v týhle díře dělat nedá. Kdyby tu aspoň byli nějaký holky. Mohl bych se třeba na chvíli rozptýlit, než neustále sedět na zadku na pokoji a nic nedělat. Pravda, myslím, že jsem do vedlejšího pokoje zahlédl vcházet nějakou slečinku, ale viděl jsem ji jen ze zadu a posoudit, zda je hezká, či nikoli, bude ještě chvilku trvat.
Jsem tu teprve první den, ale už se nemůžu dočkat, až se vrátím zpět do školy. Netušil bych, že to někdy vyslovím nahlas. Možná bych mohl jít spáchat malou exkurzi po hotelu, přece tady musí být připraveni i na letní sezónu.
Seběhl jsem po schodech na recepci. Recepční na mě chvilku koukala, jako bych byl nějaký buran, co se přijel podívat, jak to běhá na horách. No, možná že měla pravdu, ale mě to bylo jedno.
„Máte tady nějaký seznam aktivit, které může hotel nabídnout ve vnitř?“ táta vždycky říká: „Zdvořilost je nezbytná pro ty, kdož chtějí v životě něčeho dosáhnout.“ Nebo tak nějak
„Zajisté.“ Odpověděla recepční a podala mi malou brožuru. Na první straně byl, jak jinak, obrázek hotelu. Chvíli jsem listoval, a nakonec se rozhodl pro ping pong, uvědomil jsem si, že se mi ale bude hrát poněkud těžce…, když jsem tu sám. Kašlu na to! Vracel jsem se do pokoje. Bral jsem schody po dvou i po třech a v zamyšlení nad tím, jak jsou tyhle prázdniny zpackané jsem si ani nevšiml té dívky…
„Áááá…“ zaječela, když jsem do ní napálil a celou vahou svého těla ji poslal k zemi.
„Ehm, promiň, moc mě to mrzí. Já… neviděl jsem tě, na něco jsem myslel a… Promiň.“ Trochu neobratně jsem se jí omlouval a stejně neobratně jí zvedal ze země. Když se má ruka dotkla její paže, všiml jsem si, že je to ta dívka odnaproti. Tak nějak jsem ani nemusel dlouho přemýšlet, na jaké místo v žebříčku bych ji umístil. Byla prostě krásná. Úplně můj typ. Malá drobná postava, dlouhé černé ebenové vlasy ji splývaly po zádech i obličeji a pár se jich zachytilo i v rudě planoucích plných rtech. Dvě oči barvy hadího jedu na mne pohlédly a já se nejspíš trochu začervenal, protože jsem cítil, jak se mi krev rozlévá po tvářích. Mohlo jí být asi tak jako mě, ale na rozdíl ode mě, tu nejspíš byla dobrovolně. Vyzařovala jakousi vnitřní rovnováhou a klidem, který mě při pouhém doteku s ní, začal celého naplňovat. Stále na mě hleděla. Stále? Ne! Bylo to asi jen pár vteřin, ale pro mě ta chvíle byla nekonečně dlouhá.
„Ahoj.“ Řekl jsem. Ne, to jsem tedy neřekl. Řekla to ona. Chtěl jsem to říct já, ale jazyk byl momentálně silně zaneprázdněný rozmotáváním se.
„A-ahoj.“ Vykoktal jsem.
„Tohle ti vypadlo z ruky, když jsi do mě… narazil.“ Viděl jsem, jak mi v té malé heboučké ručičce podává hotelovou brožuru.
„Ehm, jo… diky.“ Ty blbe jeden, přestaň koktat a koukej rychle něco vymyslet, než odejde.
„Tak já už půjdu.“ Pronesla dívka a snažila se mě obejít.
„Počkej!“ bylo až neuvěřitelné, jak rychle jsem se odhodlal. Zastoupil jsem jí cestu.
„Rád bych se ti nějak omluvil, můžu tě pozvat na něco do kavárny?“
„Tak dobře.“ Svolila a moje srdce poskočilo tak moc, až jsem si myslel, že mi vyletí z těla. Cestou po schodech mě ještě něco napadlo: „Poslyš, hraješ ping pong?“