Havárie

Anotace: Taková droboučká maličkost...

Naše milování bylo úplně úžasné. Romana se prohýbala ve slastné spirále a přicházelo její vyvrcholení. Já také cítil že se blížím k vrcholu. Hořce kolem nás opojně voněly a louka, uzavřená ze stran horskými lesy objala a přijala obě naše těla, jako by nás potřebovala před světem chránit. Před vším zlým, před nebezpečím i před všemi nástrahami budoucnosti.
Bylo mi dobře. Vlastně dobře je příliš slabý výraz. Bylo mi blaze, úplně zcela čistě a blaze. Oproštěn od starostí, oproštěn od všeho nepodstatného, zůstávala jen ta nejprimárnější touha. Touha po zachování rodu, touha po následovníkovi, touha zrodit něco krásného, úžasného a nejdokonalejšího.
„Ano, Romano, právě teď chci nastartovat náš nový život, právě teď po tom toužím,“ šeptal jsem přerývaně do jejího ucha. Chtěl jsem unavený za chvilku usínat v náruči Romany s vědomím, že v ní právě začínají probíhat drobné chemické procesy, které za devět měsíců vyústí v malého tvorečka, jež bude mít ty nejúžasnější oči a taky ty nejlepší možné rodiče, kteří mu budou jednou vyprávět, že byl počat z té nejčistší lásky, pod modrou oblohou v náručí trsů trávy a pod vlivem divoké vůně hořců.
Dnešní milování bylo, alespoň pro mě, krásnější než když to bylo poprvé v životě, i než když to bylo poprvé s Romanou. A to jsem po ní tak dlouho musel toužit a představovat si, jak nádherná musí být její postava v místech, která stále halil oděv i jak moc úžasně musí vonět její kůže.
V tom se ozval rachot. Přímo nelidský rachot. Že by hrom? Že by se blížila bouřka? Prudce a vyplašeně zvedám hlavu a rozhlížím se. Ale ne, nebe je stále stejně čisté. To jenom můj mozek mě přes vlastní rozhodnutí vrací zpět do reality.
Pohybuji se asi tak 150 metrů nad zemí, v kokpitu letadla, které vůbec neposlouchá a začíná padat. Není snad nic, žádný prvek řízení, který by mě ještě dokázal poslouchat. Nestačím ani vnímat prudké změny jeho poloh v prostoru, stejně tak, jako jsem nestihl počítat milostné polohy při milování s Romanou. Může to trvat ještě tak maximálně pár sekund. Cítím konec, vidím ho. Proto jsem si přikázal myslet na něco krásného a příjemného a docela se mi to i dařilo.
Bože proč jsi mi to nedovolil i těch několik posledních sekund. Proč mě vracíš zlomyslně do reality právě teď, abych si musel uvědomit, že za chviličku ze mě nezbude nic jiného, než několik gramů organických tkání rozprášených explozí do okolí tak, že je ani experti vyšetřující celou havárii, nezjistí. Proč právě teď, abych si naplno stihl uvědomit a stihl litovat, že ONA JEŠTĚ NEOTĚHOŤNĚLA, takže po mě nezůstane VŮBEC NIC!
Romano, alespoň ty vzpomínej!