Nejkrásnější dárek

Anotace: příběh o holce s internetovým kamarádem a její spolužačce, která jim umožnila setkání....

„Mirda se mě ptal, proč nechceš, aby přijel....“ řekla náhle Zuzka. „Cože? Jak na to přišel?“ řekla jsem. „Prej, že vždycky, když zmíní, že přijede, napíšeš jen: hmmm....“. „Ale já bych chtěla aby přijel, jen nevěřim tomu, že se vůbec někdy přijede. Prostě si myslim, že se k tom nerouzhoupe.“ odvětila jsem. „A kdože?“ vmísila se do rozhovoru Janča, která právě vyšla z kabinky záchodu. „Mirda,“ řekla jsem „víš, ten kluk, co s s nim už asi rok píšu na ICQ.“ „Aha.“ Řekla Janča, ale stejně nevěděla o kom je řeč. „Tak mu příště, až se tě bude zas na něco takovýho ptát, řekni, ať přijede.“ řekla jsem Zuzce, když jsem po celé věčnosti čekání na Janču opouštěla záchody. Holka mě rázem následovaly a vrátily jsme se do třídy.
O pár dní později jsem se zase jednou dostala na ICQ, Mirda tam byl. Naše konverzace začala už typickými, trpnými, stále se opakujícími otázkami typu: Jak se máš? Co novýho? A co škola? A tak dále, každý to asi někdy zažil. Pak ale z nenadání napsal: „Přijedu o podzimních prázdninách.....teda jestli pořád chceš.“. Na chvíli jsem zaváhala, oravdu chci aby přijel? Vážně nebude lepší, když mě osobně nepozná, aby nepoznal, jaká opravdu jsem? Nezklame se ve mně? Nebude mu vadit, že nejsem hezká a že jediný, co mi jde .... no počkat, co mi vlastně jde?
„Si tam ještě? halóóó .... Klári“
„jj .... jsem“ „mám teda přijet?“ Pomyslela jsem si: stejně nepřijede.... „určitě“ „tak fajn“ napsal. Po pár dalších „smysluplných větičkách“ už jsem musel jít, a tak jsem se rozloučili.
Po prázdninách se mě Zuzka ptala: „Tak co, kde jste s Mirdou byli?“ Chtěla jsem vypadat lhostejně, ale neubránila jsem se smutným myšlenkám, které mě právě naplňovaly, a smutnému výrazu ve tváři: „Nepřijel.“ řekla jsem a odešla jsem, nechtěla jsem o tom dál mluvit. Jak znám Zuzku, hned by se v tom začala rejpat. Nevím proč, ale teď jsem měla tušení, že už možná přijede, že to nedopadne jako o velkejch prázdninách....
Dny plynuly, z říjnu se stal prosinec. „Hele, nevyrazíme o prázdninách ven?“ zeptala se mě Zuzka. Ptát se, co tak najednou u Zuzky nemělo cenu, hnedle by se naštvala. „Tak fajn. Tak si pak ještě napíšeme.“ řekla jsem i přes to, že nemá kredit.
Tak v půli vánočních svátků mi přijde smska: „Ahoj, jsem u vás. Dem teda ven?dělej, je tu hrozná kosa :D Zuzka.“ Přes pár námitek rodičů jsem se rychle, hodně teple oblékla a vyšla z domu. Tam už se na mě usmívala Zuzka. „Ahoj, promiň, že mi to tak trvalo, ale táta měl zas nějaký keci. Tak kam půjdem?“ řekla jsem. „Třeba k rybníkům, můžeme se na chvíli stavit k Janče.“ „Fajn.“ odvětila jsem jí a oplatila jí úsměv. „Tak co, psala sis s Mirdou?“ začala. „No, něco jsme si napsali, ale ňáko se nestíháme. Ztihli jsme tak akorát to naše trapný: ahoj, jak se máš? A to bylo tak všechno, protože vždycky už musim jít. No,znáš to.“ Za námi se najednou ozvalo: „Ahoj, tak jak se pořád máš?“
Trhla jsem s sebou a prudce jsem se otočila. Stál tam Mirda. Nějakmi to všechno nedocházelo. Podívala jsem se na Zuzku, která se na mě usmívala a nevypadala vůbec překvapeně. Ona to všechno zařídila. Objala jsem jí. „Díky.“ zašeptala jsem jí do ucha. „Tak já vás tu nechám,“ řekla náhle „určitě si máte co říct.“ a s šibalským úsměvem odešla a ztratila se za rohem.