Na zastávce

Anotace: jednoho obyčejného čtvrtka na jedné obyčejné zastávce.. jo, mhd valí!

Vůz jízdu končí. Vystupte si.
Vystoupili.
Čekejte na náhradní dopravu.
Aha.

Vůz se rozjel, vezl jen své prázdné sedačky, na kterých možná zbyla trocha lidského tepla. Za chvíli se rozpustí v instantním topení městské hromadné.
Stáli venku a tiše sněžilo. Náhradní doprava v nedohlednu, ze střechy nad nimi taky moc nezbylo. Kolem odpadkového koše se potulovalo několik opuštěných cigaret, marně hledajících svá ústa. V roji těch zmetků stál muž a šilhal na vlastní kouř.

Dvě ženy se uvelebily na promrzlých lavičkách, dlouhé kabáty a všudypřítomný tuk je chránil před nachladnutím. Tak si představte, začala jedna, že ta naše Dáša…
Která?
No, Dáša přece, Fialovic.
Aha.
No, tak Dáša je v tom!
Nepovídejte! Takhle mladá?
Jak mladá? Vždyť je jí osmatřicet.
Aha, jojo, Fialovic, jo vlastně, jo.
No, a ten její ji nechce.
Dášu Fialovou že někdo nechce?
Vždyť má bradavici na nose!
Fialová?
Ba že. Ale hezká jinak je, vařit taky umí. Tuhle mi donesla…
Fialová?
Fialová, vždyť to říkám. A nepřerušujte mě pořád. Takže Dáša…

Slečno, nemáte dvacku, zeptal se mladík. Dívka se vyděsila. Ne, nemám.
To je smůla, řekl on. Protože já nemám na jízdenku.
Na jízdenku?
Jo, no.
A kam jedete?
Do Komína.
Aha…
Fakt nemáte dvacku? Já bych vám ji třeba vrátil, kdybyste mi dala pak adresu, tak bych vám ji třeba zanes…
Nebo poslal poštou?
Přesně tak, nebo no.
Počkejte, možná ji budu mít, broukla smířlivě a sáhla do kabelky. Na dně našla minci a podala mu ji.
Slečno, vy jste anděl. Vsadim se, že se jmenujete Jana.
Aneta.
Těsně.
O půlku abecedy.
Cože?
To máte jedno.

Invalidní muž se díval skrz své brýle a ignoroval pohled dítěte, jehož unavený otec se vyčerpaně opíral o plot.
Tatí, ten pán je línej?
Cože?
No, jakože sedí a nechodí.
Ne, on je nemocný.
Nemocný?
Hodně nemocný. A chodí do nemocnice a dostává léky, aby zase mohl chodit. A nekoukej se na něj.
Proč?
Protože se to nedělá.
A tatí?
Co?
Můžu být taky takhle nemocný?
Ne, Honzíku, nemůžeš. A neříkej takové věci.
Proč?
No, lidi chtějí být zdraví a veselí a ne nemocní. Ten pán určitě chce být taky zdravý.
Dítě se na chvíli zamyslelo.
Pane, vy jste nemocný? zeptalo se bezelstně.
Prosím?
Vy jste nemocný?
Muž se podíval na pětiletého caparta. Ne, měl jsem bouračku.
Co je to bouvačka?
Bouračka, povzdechl si otec, to je, když jedeš autem a někdo do tebe narazí.
To není nemoc?
Ne.
Tatí?
Hm?
Že nebudeš jezdit autem?

Autobus se naposledy chraplavě otřásl a zůstal stát. S nápisem Náhradní doprava si nerozuměl, ale klidně čekal, až chlapec s dvacetikorunou a otec vynesou muže po bouračce do schůdků bariérového autobusu.
Tatí?
Ano?
Ty jsi silný… vydechl klouček.