Troska II. část

Anotace: vyprávění samotné dívky

Dcera
Vždycky jsem byla ta šedá myška, kterou ostatní přehlíželi jako páru nad hrncem a vždycky mi to tak vyhovovalo. Ve třídě jsem neměla žádnou kamarádku a občas když jsem se pokusila promluvit si s někým, štítivě se ode mě odvracel. Pokud by se se mnou začal někdo bavit nejspíš by ho náš povrchní třídní kolektiv odsoudil a o to nikdo nestál. Prostě jsem byla ta s nálepkou „na vedlejší koleji“. Bylo to tak od první třídy a já si zvykla, ale zlom se stal až na druhém stupni. V osmičce do naší třídy začal chodit nový spolužák. Od pohledu bylo vidět, že je to pan velký někdo. Nosil se jako kohout a všem dával najevo, že on je ten kdo má navrch. Když pak zmlátil několik kluků, kteří se mu nechtěli podřídit, bylo jeho postavení zpečetěno. Vedl všechny války proti učitelům a samozřejmě byl prospěchově nejhorší ve třídě. Po pár týdnech si všiml, že já se celkem obstojně učím a začal toho využívat. Věděl, že se mu nepostavím, a tak neměl daleko k šikaně. Tenkrát jsem se přestala těšit i na hodiny, které mě jindy bavily. Chodila jsem do školy s nechutí a nezájmem. Domů jsem začala nosit horší známky, ale pořád to byly jen dvojky a jedničky, a tak se nic neřešilo. Párkrát jsem pomyslela, že bych šla za školu, ale to nebylo řešení a já si toho byla vědoma. Několikrát jsem se pokusila promluvit si o tom s matkou, ale vždycky mě odbila. Buď neměla čas nebo náladu. Vždycky to tak bylo. Rodiče mě prostě neměli rádi. V tomto přesvědčení jsem se den ode dne ujišťovala stále pevněji, to když matka trávila více času v zaměstnání, než doma a otec vysedával po hospodách. Za nějakou dobu se to rozkřiklo a já nosila z ostudy kabát protentokrát jsem byla dcerou alkoholika. Byla jsem zoufalá a pomalu jsem začala ztrácet naději, když k nám do třídu přibyla nová spolužačka. Všechny nás ohromila svým zjevem. Nosila černé halenky a kabáty splývající až na zem. Vlasy, které byli stejně černé jako ostatní oděv nosila v jakémsi rozcuchu, z kterého jediným rovným místem byla velká patka táhnoucí se přes oko. Náš třídní vůdce ji chtěl hned zařadit mezi ty divné, po kterých se může šlapat a kopat, ale ona se nedala. Měla v sobě něco mimořádného, když i on pochopil, že na ni prostě nemá nechal ji být. Po několika dnech jsme se daly ve školní jídelně do řeči, ač ona se nikdy moc s nikým nebavila. Kdo by to býval řekl ta divná holka se dá dohromady s tou ještě divnější, na kterou si ovšem nikdo netroufal. Když byla ve škole ona, byla jsem v bezpečí pod jejími ochrannými křídli. Alena, tak se jmenovala, chyběla ve škole i několikrát týdně. Myslela jsem si, že často marodí, ale potom jsem se dozvěděla pravdu. Chodila za školu. Když mi nabídla, abych šla s ní, dlouho jsem se nerozmýšlela. Vždycky jsem byla poctivá a doma nelhala, ale když jsem si uvědomila, že rodiče mi taky lžou a navíc situace u nás se nezlepšila, souhlasila jsem. Doma jsem měla peklo. Táta se vracel vždy pozdě v noci. Slyšela jsem, jak šramotí klíče v zámku, jak se nemůže trefit do dveří. Bylo mi z něj zle, pomalu jsem ho začínala nenávidět. Když jsem slyšela, jak na matku v obýváku řve a posléze jsem zaslechla několik ran, zalezla jsem hluboko pod peřinu a plakala. V tu chvíli jsem chtěla být daleko odtud. Představovala jsem si, jak se měním v motýla, který létá po rozkvetlé louce. Chtěla jsem být volná. Tolik jsem tátu začala nenávidět. Už mi ani nepřišlo, že chodit za školu je něco špatného. Alena mě přivedla do jakési pochybné party, s kterou se kamarádila. Všichni byli oblečení do černého a jejich oči rámovaly černé linky. Kluci i holky vypadali až na několik málo rozdílů úplně stejně. Když jsem tam byla s Alenou brali mě jako člena, který tam patří, ale já věděla, že bez ní bych tu stejně jako ve škole neznamenala nic. Rozhodla jsem se, že to změním. Jediná varianta, která mě napadla, jak se mezi ně začlenit, byla sbalit některého z kluků. Vybrala jsem si toho nejnenápadnějšího z nich. Vždycky sedával v rohu a nikdy toho moc nenamluvil stejně jako já. Netrvalo to ani moc dlouho a začali jsme se spolu bavit, pak i něco víc. Parta nás začala brát jako pár a my se tomu nebránili. Moc jsme se spolu nebavili, on byl zvláštní, vždycky jsme se jen líbali a pak tiše seděli vedle sebe. Kouřit a pít bylo v partě normální, a tak jsem po několika týdnech váhání odolala a přivykla alkoholu. Často jsme sedávali v parku, popíjeli, kouřili a klábosili o ničem. Lidé, kteří chodili kolem na nás často pokřikovali, jak to že nejsme ve škole, jestli jsme plnoletí, že pijeme a vedli další nelichotivé poznámky na náš účet. Nikomu z nás to nevadilo, ba naopak, alespoň tady každý z nás znamenal něco a někdo si nás všímal. V podstatě jsme všichni byli trosky ze špatných rodin. Každý měl nějaké své trápení, které utápěl v alkoholu a nic nedělání. Snadno jsem takovému životu přivykla a brzy mi přestávaly stačit peníze. Doma jsem řekla, že jsem vyrostla z oblečení nebo podobné nesmysly a máma mi vždycky dala dostatek bankovek. Možná mi tak chtěla nahradit rodinu, která se rozpadala. Chodit za školu, pít, kouřit, fetovat..to se stalo mým denním chlebem. Když jsem si uvědomila jaký neúplný život vedu bylo mi ze sebe samotné zle. Proto jsem se často opila až do němoty nebo jsem si šlehla. Však to na mě bylo brzy poznat. Všechno oblečení na mě vyselo a černá mě dělala ještě vyhublejší než jsem byla a ještě mnohonásobně podtrhovala bílou barvu v mém obličeji. Zrcadlu jsem se raději vyhýbala. Nechtěla jsem se dívat na svou mladou zničenou tvář a vpichy na rukou jsem skrývala pod dlouhými kabáty tak jako to dělala Alena. Máma nevěděla nic z toho jaký život vedu, ale táta..táta myslím tušil. Několikrát jsem ho potkala v zakouřené hospodě, ale nikdy jsme tam spolu nemluvili. Dělali jsme jako, že se neznáme. Vyhýbal se mi doma i na veřejnosti a já zase jemu. On nechtěl mít nic společného s členkou pochybné party já se nechtěla hlásit k otci, který místo práce posedával po hospodách. Na konci školního roku mi hrozilo propadnutí. Doma jsem to bez okolků řekla. Matka byla naprosto bezradná, doteď jsem byla hodná holčička co se vždycky dobře učila a najednou jsem propadala. Táta zrovna přišel ve špatné náladě asi mu došly peníze, a tak si okamžitě svou zlost vylil na mě. Zbil mě tak moc, že jsem se druhý den styděla jít s modřinami po těle a pod okem do školy. Matka se mě tehdy ani nezastala, nedivím se jí, tolik jsem ji zklamala. Když jsem se pokusila přestat chodit za školu, to kvůli mámě, začalo mi peklo. Ve škole se naplno rozjela stará šikana, protože mě Alena přestala bránit. A v partě mě už nebrali jako dřív. Přestala jsem být jednou z nich, dokonce mě Michal pustil k vodě. Zhroutil se mi celý život, celý můj dosavadní systém se zbořil jako domeček z karet. Neměla jsem už ani tu náhražku rodiny, kterou mi parta poskytovala. V té době jsem se rozhodla, že to skončím. Není třeba, aby mě kdokoli litoval, a tak jsem se rozhodla, že to spáchám jinde než doma. Stejně nikomu nebudu chybět. Pro otce zničeného alkoholem jsem jen bouchací pytel, pro matku, které jsem už nestála ani za kus řeči ubohá troska, pro mou jedinou dosavadní kamarádku jsem přestala existovat. Vymazala mě ze svého života stejně snadno jako mě do něj začlenila. Nenapsala jsem žádné dopisy na rozloučenou. Chtěla jsem prostě jen zmizet z toho odporného světa. Být konečně volná, a tak jsem se prostě jen jednou sjela víc než jindy a skočila pod vlak aniž bych si plně byla vědoma svého činu.